Úryvky z dopisů Zélie o její nemoci

Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 23. dubna 1865:

„Jak víš, uhodila jsem se jednou jako mladé děvče do prsou o roh stolu. Tehdy jsem na to nedbala, ale nyní pozoruji na žláze jakýsi otok či nádor, který mě znepokojuje od té doby, co začíná bolet. Co se zde dá dělat? Dovedeš si představit, jak jsem z toho vyděšená. Ne, že bych se bála operace, jsem odhodlána ji podstoupit, jenom nemám ke zdejším lékařům důvěru. Bylo by mě velmi příjemné, kdyby se to mohlo stát v Paříži a sice v tom čase, kdy tam budeš ty, neboť bys mi mohl být velkou oporou. Jen jedno mě od toho zdržuje v této době: co by si tu počal můj muž?“

Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 27. června 1865:

„Včera v jednu hodinu zemřel můj tchán. Minulý čtvrtek přijal svátosti nemocných a skonal jako světec. Nikdy jsem nemyslela, že mě to tak dojme. Ještě se celá chvěji… Přiznám se ti, že mi smrt nahání strach. Pozorovala jsem tchána na smrtelném loži a když si představím, že jednoho dne ten samý úděl stihne mě nebo moje milé…“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 15. listopadu 1871:

„Jak toužím, abych byla u svých čtyř zemřelých dětí v nebi, ale chci se toho ráda vzdát, neboť vím, že ty mě již nepotřebují, jinak je tomu s mými ostatními dětmi… Vždycky si říkám, jak Bůh chce!“

Dopis Zélie Martinové dcerám Marii a Pavlíně, 1. listopadu 1873:

„Nyní musím končit, neboť chci jít na nešpory a pomodlit se za zemřelé. Chci se postarat o to, aby se i za mě po mé smrti modlili… Snažím se stát svatou, ale není to jen tak jednoduché. Bylo by bývalo lepší, kdybych se o to snažila již dříve, bylo by to bývalo snazší a lehčí. A přece lépe později, než nikdy.“

Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 17. prosince 1876:

„Má vroucně milovaná švagrová! Když na to myslím, jakou bolest Ti způsobím těmito řádky, tluče mi z toho srdce. Proto jsme nejprve váhala, zda Ti mám napsat úplnou pravdu. Cítím ale, že to musí být, píši proto, že potřebuji Tvou radu.
Konečně jsem se dostala k doktorovi X, který mě pečlivě vyšetřil a po chvilce ticha mi řekl: ,Víte, že nemoc, kterou máte, je velice vážná? Je to zhoubný nádor. Souhlasíte s operací?‘ Odpověděla jsem: ,Ne, protože jsem si jistá, že mi život nezachrání a naopak by mi ho ještě ukrátila.‘ A on pochopil, že jsem o tom pevně přesvědčená, takže řekl: ,Víte tolik, co já. Máte pravdu, operaci vám nemohu doporučit, protože výsledek by byl velmi nejistý.‘ Když jsem se ho ptala, zdali je vyhlídka alespoň jedno procento, dal mi vyhýbavou odpověď. Byla jsem lékaři vděčná za jeho upřímnost.
Nyní musím tedy své záležitosti rychle vyřídit, abych nepřivedla svou rodinu do rozpaků. Lékař mi pak mi napsal recept. Zeptala jsem se ho: ,K čemu to bude?‘ Podíval se na mně a řekl: ,K ničemu, ale nemocným to dělá dobře…‘
Doma jsme musela všechno oznámit a nyní toho lituji, neboť z toho byla na smrt vážná scéna. Všichni plakali, ubohá Leonie hlasitě vzlykala. Potom jsme jim vypočítala mnoho osob s tou samou nemocí, kteří tu přesto ještě žili deset až patnáct let. Na oko jsem byla docela klidná, vykonávala jsme všechny práce, jako kdyby mi nic nebylo, ano, byla jsem veselejší, než kdy předtím. Tímhle způsobem jsem mohla své milé alespoň trochu uklidnit. Ovšem – odevzdávám se, jak jen mohu, do vůle Boží, ale ani v nejmenším jsem nemyslela na takovou zkoušku. Můj muž se nedá potešit. Vzdal se docela svého oblíbeného sportu chytat ryby na udici a své rybářské náčiní odnesl na půdu. Také nechce chodit do společnosti svých přátel a je úplně zničený.
Prosím Vás, netrapte se pro tuto věc, ale odevzdejte se i Vy do vůle Boží. Kdyby mě Bůh považoval za užitečnou tady na zemi, jistě by u mě nedopustil tuhle nemoc, protože jsem ho tolik prosila, aby mě nebral z tohoto světa, dokud mě moje děti budou potřebovat. Marie je již velké děvče s vážným chápáním života a neoddává se žádným iluzím. Jsem přesvědčena, že jednou bude dobrou hospodyní, až já tu nebudu. Bude dělat vše, aby své sestry dobře vychovala a dávala jim dobrý příklad. I Pavlína je jemné děvče, ale Marie má větší zkušenost a má na sestry větší vliv. Celina dává naději, že bude zbožné dítě a také to slibuje. Zřídka kdy se vyskytne, aby dítě v jejím věku mělo takovou náklonnost ke zbožnosti. Co se týče Terezie, mohu to říci jediným slovem: je skutečně malým andělem. A Leonie? Tu může změnit jen Pán Bůh a jsem přesvědčena, že On to udělá. Všichni budou, milá švagrová, rádi, že Tě mají, když já tu nebudu. Budeš jim pomáhat radou i skutkem. A kdyby dívky měly to neštěstí, že by ztratily i otce, smím Tě potom poprosit, abys je vzala k sobě, že ano? Jaká je to pro mne útěcha, že mám tak dobré příbuzné, kteří nás mohou v případě nějakého neštěstí co nejlepším způsobem nahradit. Je mnoho ubohých matek, kteří jsou mnohem nešťastnější, nežli já, protože nevědí, co bude z jejich dětí, když je musí zanechat v bídě a bez pomoci. V tomto ohledu se nemusím ničeho bát. Zkrátka, nevidím ty věci tak tragické, a to je jedna z největších milostí, jaké mi Bůh dal…
Ať se stane cokoli, využijme toho času, který nám zbývá, a zbytečně nemějme starosti. Stejně bude všechno vždycky tak, jak chce Bůh!“

Dopis Zélie Martinové manželu Ludvíkovi, 24. prosince 1876:

„Můj milý Ludvíku! Přišla jsem sem včera odpoledne kolem půl čtvrté. Můj bratr mě očekával s vozem na nádraží. Po jídle jsem dělala vše možné, abych bratra rozveselila a dodala mu odvahy. Mluvil mnoho o dr. Vitalovi.
Minulou noc jsme výborně spala, ale byla jsem velmi unavena po cestě. Dnes v půl deváté ráno přišel lékař. Prozkoumal nádor a vyjádřil se, že je toho názoru, jako dr. X. Operace není nutná a byla by to opovážlivost ji provést. Předepsal mi tablety a nevím, co ještě. Teď je můj bratr uklidněn a již se mnou do Paříže nepojede.
Dle výrazu tváře jsem vyrozuměla, že s tím mohu ještě dlouho chodit. Vložme tedy všechno do rukou dobrého Boha, On ví lépe než my, co je pro nás dobré: ,On zraňuje i uzdravuje‘…
Těším se, že Vás všechny zase uvidím. Jak je mi ten čas zde dlouhý! Ráda bych se již dnes vrátila. Nikde se mi nelíbí, kde nejsi Ty. Musím končit, neboť je čas k večeři. Právě jsem s Tebou zažila nejpěknější hodinu tohoto dne! … Objímám Tě, Zélie.“ (Zélie jela o Vánocích do Lisieux na další vyšetření.)

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 31. prosince 1876:

„Jsem jako děti, které se neznepokojují zítřkem, stále očekávám štěstí.“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 5. ledna 1877:

„Kráčejme vpřed, to je ta nejradostnější možnost. Doma se teď už tolik netrápí, a já se moc snažím, aby tomu tak bylo. Jak bych si přála, aby se o tom všem už nemluvilo! K čemu by to bylo? Jestliže jsme udělali vše, co se dalo, nechme ostatní v rukou Prozřetelnosti… Pokud se neuzdravím, je to proto, že Bůh mě velmi chce mít u sebe…“ .

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 20. února 1877:

„Celý den jsem byla vesele naladěna. Není mi zdravotně hůře. Trpím velmi málo. Nejvíce citlivé je ono místo, kde se ukazuje druhý nádor v blízkosti krku. Ale Pán Bůh mi dává milost, že se nebojím. Kdyby mě chtěl Pán Bůh uzdravit, velmi bych se těšila, neboť bych přeci jen ráda zůstala ještě naživu. Mnoho mne to stojí nechat zde svého muže s dětmi samotné. Ale zase si říkám: Když bych se neměla uzdravit, tak by bylo lepší, kdybych raději zemřela. Zatím podniknu vše, abych si zasloužila zázrak. Svou naději vkládám do lurdské poutě. Když se tam ale neuzdravím, budu se snažit na zpáteční cestě zpívat.“

Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 10. května 1877:

„Můj zdravotní stav je stále takřka stejný. Netrpím sice mnoho, ale přece cítím, jak nemoc postupuje nepřetržitě dále dovnitř. Doufám, že mě Matka Boží uzdraví, a když ne docela, tak mě tu zachová aspoň na tak dlouho, abych mohla vychovat své děti.“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, květen 1877:

„Musíme být připravené beze zbytku přijmout vůli dobrého Boha, ať už bude jakákoli, protože ona je pro nás vždy to nejlepší.“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 7. června 1877:

„Snažím se ze všech svých sil uposlechnout Vašich rad. (…) Jsem na tom stále hůř a hůř. Zvláště minulou noc jsem velmi mnoho trpěla. Nesmím se dotknout bolavého místa, tak citlivé je. Nebyla bych velmi překvapena, kdyby se ještě před cestou do Lurd neotevřelo. Nechť je tomu jakkoli, důvěřuji v Boží milost. Musela bych být velmi nemocná, abych nemohla tuto cestu podniknout. Stále mám ještě velkou naději, že se uzdravím. Kdyby se to nestalo, byla bych velmi zklamaná. Opakuji Vám: od té doby, co jsem zjistila, co se děje s Leonií, jaksi na životě visím, neboť vím, že mě potřebuje.
Pán Bůh ví, že jsem udělala vše, co bylo v mých silách. Pracovala jsem za čtyři a nikdy neztrácela zbytečně čas. Mám za sebou těžký život a kdybych měla znovu začínat, myslím, že by mi k tomu scházela odvaha. A teď, když bych si konečně mohla vydechnout, vidím znamení k odchodu a jako bych slyšela: ,Už jsi toho udělala dost, pojď si odpočinout!‘ Ale ne, já jsem ještě neudělala dost. Tyhle děti ještě nejsou dospělé, potřebují mě. Kdyby toho nebylo, neměla bych ze smrti žádný strach.“

Dopis Zélie Martinové, 24. června 1877:

„…Mé srdce bylo stažené a nemohla jsme se modlit. Při mši svaté jsem klečela blízko oltáře, ale nemohla jsem na nic myslet, tak bídně mi bylo. Celá rozrušená jsem odešla pryč a šla jsem k prameni. S hrůzou jsme hleděla do ledové vody a prohlédla jsem si studené mramorové tabulky. Protože to tak muselo být, dodala jsem si odvahy a vrhla jsem se do vody. Skoro bych se byla udusila a musela jsem proto hned zase ven. Měla jsem přitom být opatrnější. Do vody jsme sestoupila čtyřikrát, naposledy dvě hodiny před naším odjezdem. Ledově studená voda mi sahala až po ramena, ale nebyla studená tak jako ráno. Zůstala jsem v ní čtvrt hodiny a stále doufala, že mě Matka Boží uzdraví. Když jsem byla ve vodě, necítila jsem skutečně žádné bolesti. Ale jakmile jsem byla venku, začalo píchání znovu. Matka Boží mě i jiné ponechala nadále v našich utrpeních. Přes všechna zklamání jsou za tím jistě skryty velké milosti, které mi vynahradí mé strasti a bídu.
Doma jsem se chovala tak vesele, jako bych obdržela milost, o niž jsem prosila. To dodalo odvahu (otci) a znovu navrátilo dobrou náladu do celého domu… Každou noc si přikládám lurdskou vodu na ránu, žiji v naději a míru, a čekávám, až přijde hodina Páně…“

Dopis Zélie Martinové dceři Pavlíně, 25. června 1877:

„Chci vědět, jestli se stále ještě zlobíš na svatou Pannu, že nechtěla, abys ,skákala radostí‘ (jak děvče říkalo)… Panna Maria nám všem říká to samé, co Bernadettě: ,Neudělám vás šťastnými na tomto světě, ale na onom.‘
Neočekávej mnoho radostí na tomto světě nebo se dožiješ mnohého zklamání. Z vlastní zkušenosti vím, za co máme pokládat pozemské radosti. Byla bych velmi nešťastná, kdybych neměla naději ve věčnou blaženost. Neprosím, abych byla docela ušetřena svého utrpení, ale chětla bych žít ještě několik let, abych mohla své děti, zvláště Leonii, vychovat, neboť mě velmi potřebuje. To milé dítě na mě lpí s velkou něhou.“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 8. července 1877:

„Myslím, že čekáte na dopis ode mne. I když Vám nemohu napsat nic potěšujícího, přeci jen jsem se odhodlala, že Vám podám zprávu. Nemoc nejen že během čtrnácti dnů pokračuje obrovskými kroky, ale i bolest na krku mi dělá velké starosti. Když to tak půjde dál, bude to k zbláznění, a bude to mít za následek úplné ochrnutí. Ve dne se to ještě dá vydržet, ale v noci, když si lehnu nebo nebo když v noci musím vstát, je to strašné. I srdce tím trpí, jsem na tom bídně.
Dosud to bylo snesitelné a včera jsem zažila radost, protože jsem mohla hlavu lehce položit na polštář. Hned jsme usnula a zdálo se mi o Lurdech a o jejich zázracích. Když jsem se ve třičtvrtě na dvanáct probudila, pocítila jsem opět tu strašnou bolest, když jsem se chtěla obrátit. Po nepopsatelné námaze se mi konečně podařilo posadit se v posteli, ale bylo mi, jako by se hlava chtěla oddělit od ostatního těla. Vstala jsem, vzala si kapesník, namočila ho do lurdské vody a přiložila na krk. Ale jak to udělat, abych si zase lehla? Prosila jsem Matku Boží, aby mi pomohla, neboť sebemenší pohyb opačným směrem mi působil strašné bolesti.
V pět hodin jsem se potřebovala obléci, abych šla na první mši svatou, ale byla jsem sama, Ludvík byl totiž na celonoční adoraci. Vstala jsem, abych se podívala na hodiny. Bylo však ještě příliš brzy. Sedla jsem si tedy rovně na posteli, neodvažovala jsem si už lehnout, abych si ušetřila námahu se za půl hodiny znovu zvedat. V pět hodin jsem zavolala Marii, aby mi pomohla se obléknout. Při sezení a klečení v kostele jsem měla velké bolesti, musela jsem se ovládat, abych nekřičela. Proto jsem ani nešla na slavnou mši svatou.“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 15. července 1877:

„Nemoc se zhoršuje dnem nocí. Nemohu se již obléci ani svléci. Rameno bolavé ruky odpírá každou službu, ale ruka je ještě schopna udržet jehlu! Přesto: všeobecná nevolnost, bolesti v těle, a stálé horečky se mě zmocňují již čtrnáct dní. Nemohu již více stát, jen sedím. Přes den to ještě jde, ale v noci přijdou znovu a znovu záchvaty.
Radíte mi, abych neztrácela důvěru. Snažím se podle toho řídit. Vím, že by mě svatá Panna mohla uzdravit, ale obávám se, že to nechce, a říkám Vám, že se mi to nyní zdá již velmi nepravděpodobné, proto se raději pomalu připravuji na smrt. Nesmím z tohoto krátkého času, který mi ještě zůstává, ztratit ani jeden okamžik. Jsou to dny spásy, které se nikdy nevrátí a já je chci využít.“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 24. července 1877:

„V neděli ráno, po celkem dobré noci, jsem vstala v pět hodin, abych šla na první mši… Mohla jsem jít jen s největší opatrností. Když jsem šla po chodníku, bylo to velice těžké, stálo mě to všechny síly. Naštěstí na ulici nebylo moc lidí. Pevně jsem si umínila, že už nikdy nepůjdu na mši v takovém stavu.“

Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 27. července 1877:

„Včera jsem po tobě skoro křičela, neboť jsem byla toho mínění, že jen ty sám bys mi mohl zjednat ulehčení. Ve čtyřiadvaceti hodinách jsem protrpěla více, než v celém svém životě. Naříkala jsem a křičela. Vzývala jsem všechny svaté, ale nikdo mi neodpověděl. Konečně jsem prosila, abych alespoň noc mohla strávit v posteli. Odpoledne jsem vůbec nemohla ležet. Bylo to strašné. O nic jsem nemohla opřít hlavu, všechno jsem zkusila, ale ani tak jsem se nemohla pohnout, abych se napila. Krk byl jako stlačený, takže nejmenší pohyb mi dělal největší bolesti. Celou noc jsem naříkala. Ludvík, Marie a služebná byli stále u mě. Ubohý Ludvík! Čas od času mě vzal do své náruče jako malé dítě. Již nemohu psát, sotva vidím a jsem neuvěřitelně slabá.“

Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 16. srpna 1877:

„Již se nemohu udržet na nohou. Jen s velkou námahou se dostanu z postele ke křeslu a odtud zase do postele. Dvě hrozné noci mám za sebou. Moje síly jsou u konce. Když mě milá Matka Boží neuzdraví, je můj čas u konce a milý Pán Bůh chce, abych si odpočinula jinde než zde na zemi.“

Zpět