Úryvky z dopisů Zélie o dětech
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 5. března 1865:
„Minulé úterý jsem mohla navštívit svou malou Helenku. Vydala jsem se na cestu sama v sedm hodin ráno. Domů jsem se vrátila pozdě v dešti a sněhu. Ale myšlenka uvidět své dítě mi dodávala odvahu. Helenka je půvabné a rozkošně krásné dítě.“ (Helenka musela být dána ke kojné.)
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 23. dubna 1865:
„Nevzpomenu si, že bych někdy pocítila tak veliké štěstí, jako v okamžiku, když jsem ji (Helenku) tiskla ke svému srdci. Tak rozkošně se na mě usmívala, že jsem myslela, že držím ve svém náručí anděla. Nedovedu to ani vyjádřit slovy. Kdy, milá Helenko, tě budu moci mít navždy u sebe? Ani to nemohu pochopit, že jsem matkou tak rozkošného stvoření… Ó, skutečně nelituji, že jsem se vdala.
Byla bych si přála, abys tu byl při tom, jak obě nejstarší pěkně vypadaly ve svých hezkých šatečkách. Stále byly od lidí obdivovány.“
Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 13. ledna 1867:
„Ještě na Nový rok jsem měla z chlapečka velikou radost, ale marnost všech pozemských radostí… Již druhého dne, ráno ke třetí hodině klepal někdo na domácí dveře. Vstali jsme a někdo zvenku na nás volal: Pojďte rychle se mnou, vaše dítě těžce onemocnělo a bojíme se, že zemře! Můžeš si domyslet, s jakými pocity jsem tam ve sněhu a náledí spěchala! Ani jsem neprosila svého muže, aby šel k lůžku nemocného synáčka se mnou, neboť jsem se vůbec nebála. Ale za žádnou cenu mě nenechal jít samotnou.“ (Zélie píše o svém prvním synu, Josefu Ludvíkovi, který byl u kojné. Syn zemřel 14. února.)
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 21. prosince 1867:
„Je to velmi silný a živý, čilý chlapeček, ale prodělala jsem pro něho velká muka. Jeho život byl ve velkém nebezpečí. Čtyři hodiny jsem trpěla strašné bolesti, jako ještě nikdy ve svém životě. Báli jsme se, že se dítě udusí a lékař sám mu udělil svátost křtu z nouze.“ (Zélie popisuje narození druhého syna Josefa Jana Křtitele dne 19. prosince.)
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 14. února 1868:
„Jak roztomile se to dítě usmívá. Jak bych byla ráda, kdyby mi ho Bůh zachoval. Každý den Ho o to prosím. Kdyby ovšem chtěl jinak, pak se úplně odevzdám do Jeho vůle.“
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 14. dubna 1868:
„Je to tak sladká práce zabývat se vlastními dětmi! I kdybych nemohla dělat nic jiného než to, považovala bych se za nejšťastnější z žen. Ale je dobře, že jejich otec i já pracujeme, abychom je zabezpečili, aby až budou velké, byly s námi spokojené!“
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 23. srpna 1868:
„Pozbyla jsem odvahu a nemám již sil, abych ho ošetřovala. Je to srdceryvné vidět to dítě tolik trpět. Ustavičně kvílí a naříká, už osmačtyřicet hodin nezavřelo oči a křiví se bolestí.“
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 24. srpna 1868:
„Dnes v sedm hodin mi zemřel Josífek v mém náručí. Byla jsem u něho sama. Celou noc měl strašné bolesti a já jsme již prosila Pána Boha, aby si Ho vzal k sobě. Oddechla jsem si, když jsme viděla, že vypustil poslední vzdech…“ (Toho dne umřel jejich druhý syn Josef Jan Křtitel.)
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 1. listopadu 1868:
„Co tomu říkáš, dostaneme zase dítě. Jen aby mě před tím nestihlo nějaké neštěstí. Kdyby si mě milý Pán Bůh chtěl vzít i s tímto dítětem, mám jen jedno přání, aby nezemřelo bez křtu, abych se mohla těšit myšlenkou, že už mám v nebi tři anděly.“
Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, únor 1869:
„Nemůžeš si vůbec představit, jak se bojím budoucnosti, očekávajíc tuto malou bytost. Zdá se mi, že i toto dítě bude následovat předešlé a půjde za nimi na věčnost. Leží na mně tíha velká jako Alpy. Domnívám se ale, že skutečnost nebude horší, než má předtucha. Přijdou-li opět nějaké rány, povstanu zase dost rychle. Ale strach, to je již pravé mučednictví. Dnes ráno při mši svaté mě zastihly tyhle chmurné myšlenky, takže jsem skoro ztratila rovnováhu. Nejlépe je vždycky vše vložit do rukou Božích a očekávat vše budoucí s odevzdaností do Jeho svaté vůle. Snažím se to konat…“
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 29. srpna 1869:
„Prožila jsme již mnoho bolestí s tímto dítětem. Cítím, že umřu, mám tušení, že nebudu dlouho žít. Dítě jsem kojila šest dní, ale ani jeden den nepřešel bez horečky…“ (Zélie líčí potíže se čtyřměsíční Celinou.)
Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, říjen 1869:
„Má nejstarší již začíná být rozumná. Vidím, jak se snaží dokládat své malé chyby. Přitom je to velmi dobré dítě. Když vypozoruje, že udělala něco, co se mi nelíbí, hned prolévá hořké slzy. I Pavlína je okouzlující a získává si srdce všech, ale její svéhlavost není příliš velká.“
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 5. ledna 1870:
„Nedovedeš si představit, co mě to stojí, nechat je odejít. Ale musím pro ně tuto oběť přinést. Marie je výtečná žákyně. Pavlína se také snadno učí a ráda pracuje. Je nejlepší z celé třídy.“ (Marie a Pavlína studují v penzionátu sester v Le Mans, kde žije její rodná sestra.)
Dopis Zélie Martinové Izidoru a Celině Guérinovým, 24. února 1870:
„To, co mě nejvíce zarmoutilo a nedá se utěšit, je skutečnost, že jsme lépe nerozpoznali její stav… Lékař, který přišel, řekl, že neobjevil žádnou určitou chorobu, že neočekává zhoršení a proto není potřeba, aby se vracel…
V neděli večer ji zachvátila slabost a já jsem hned poslala pro lékaře. Nemohli ho sehnat, tak přišel až v pondělí ráno. Řekl, že holčička má horečku a zápal plic, že je v těžkém stavu a že by měla dostat jen trochu vývaru… Když odešel, smutně jsem ji pozorovala, ale její pohled už byl zakalený, bez života, a já se dala do pláče.
Objala mě svýma ručkama a těšila, jak nejlépe dovedla, celý den nepřestala říkat: ,Moje ubohá maminka, jak ta plakala!‘ Strávila jsem u ní celou noc, ale její stav se zhoršil. Ráno jsme se jí ptali, jestli by chtěla trochu polévky. Řekla, že ano, ale nedokázala ji polknout. S největší námahou se mě zeptala: ,Když to sním, bude mi lépe?‘ Tak ji snědla, ale se strašným utrpením, a nevěděla, co dělat dát. Uviděla lahvičku s lékem, který jí předepsal lékař a chtěla ji vypít, protože prý když ji vypije celou, uzdraví se. Pak mi kolem tři čtvrtě na deset řekla: ,Ano, rychle se uzdravím, ano, už brzy…‘ Podpírala jsem ji, ale v té chvíli mi její hlava klesla na rameno, zavřela oči a za pět minut už nebyla naživu…
To ve mně zanechalo vzpomínky, které nikdy nezapomenu. Ani já, ani můj manžel jsme nečekali tak rychlý konec. Když vešel do pokoje a uviděl svou ubohou dcerušku mrtvou, začal vzlykat a vykřikl: ,Má malá Helenko, má malá Helenko!‘ Pak jsme společně přinesli oběť Pánu.“ (22. února zemřela jejich pět a půl letá Helenka.)
Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 27. března 1870:
„Někdy si představuji, že právě tak, jako moje malá Helenka, odejdu i já tichounce z tohoto života. Ujišťuji tě, že na životě již nelpím. Od smrti tohoto dítěte mám horoucí přání jej zase uvidět, ale ostatní děti, které tu ještě jsou, mě potřebují a kvůli nim prosím Pána Boha, aby mě zde nechal ještě několik let.“
Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 12. února 1870:
„Těším se myšlenkou, že každá z nás dostaneme v srpnu chlapečka. Je to konečně jedno, bude-li to chlapec či děvče. S díkem musíme přijmout od Pána Boha, co nám chce nadělit, neboť On nejlépe ví, co potřebujeme. Z čeho mám jedině zármutek, je to, že musím opět dát své dítě kojné. A jak je těžké najít dobré lidi. Ráda bych si vzala kojnou do domu, ale není to možné! Místo zde sotva postačuje pro nás. Ale Pán Bůh udělá jistě vše dobře. On ví, že to není žádná lenost, co mi brání kojit děti sama, neboť se nebojím žádné námahy.
Včera jsem mluvila o Tobě s paní X. Ví, že jsi velmi šťastna a chtěla by být na Tvém místě. Někteří ji radí, aby podnikla pouť do Lurd a vyprosila si tam od Naší Milé Paní požehnání pro dítě. Ale ona nechce, bojí se, že by potom měla mnoho dětí. A jelikož je jí zábava nade vše, dává přednost raději tomu nemít žádné děti, než být jejich otrokyní.“
Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 8. října 1870:
„Co jsem vytrpěla, si nemůže nikdo představit. Jsem zarmoucená a k neutěšení, neboť jsem své dítě měla nevýslovně ráda. Při každém novém úmrtí se mi zdá, že právě toto dítě jsem měla nejraději… Ó, kdybych i já mohla umřít! Jsem již tak unavená, již jsem dva dny skoro nic nejedla a byla jsem celou noc ve smrtelné úzkosti.“ (Umírá Melánie Terezie, narozená 16. srpna).
Dopis Zélie Martinové Izidoru Guérinovi, 17. října 1871:
„Ano, je to velmi těžké, můj milý, ale nereptejme. Bůh je Otec, pro naše dobro nás může nechat trpět, ale jeho pomoc a milost nám nikdy nechybějí… Řekni mi hlavně, jestli dítě žilo, když přijalo křest. Lékař by ho měl pokřtít ihned po narození. Když je člověk v nebezpečí, tohle je nejdůležitější.“ (Guérinovým zemřel 16. října 1871 syn Pavel.)
Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 17. října 1871:
„To velké neštěstí, které tě potkalo, dotklo se i mého srdce. Navštívila tě opravdu těžká zkouška … Kéž by ti Pán Bůh dal milost odevzdanosti do vůle Boží. Dítě je u Pána Boha, vidí a miluje tě a jednoho dne jej opět nalezneš. To je velká útěcha. Sama jsem to zakusila a stále zakouším. Když jsem svým vlastním dětem zavírala oči a doprovázela je na hřbitov, zakusila jsem opravdovou bolest, ale vždy byla mírněna odevzdaností do vůle Boží. Nelituji nijak vytrpěných bolestí pro děti a starostí, které jsem s nimi měla. Někdy slyším lidi říkat: ,Bylo by lepší, kdyby vůbec nebyly!‘ Takovou řeč ale nemohu snést. Bolesti a starosti s dětmi se nemohou srovnávat s tím, když pomyslíme na jejich věčnou blaženost v nebi. Vlastně jsme je ztratily jen přechodně. Jak krátký je přece život! A v nebi je zas naleznu… Vidíš tedy, jaké je to požehnání, mít malého andělíčka v nebi. A přece ztratit dítě, je něco velmi bolestného pro naši přirozenost. Právě v tom spočívají ta velká utrpení našeho pozemského života.“
Dopis Zélie Martinové Guérinovým, 10. dubna 1873:
„Ačkoli se Marie necítila v sobotu večer těžce nemocná, přece jsem byla velmi rozrušená. Nemohu se ubránit myšlence, že by mohla zemřít. Mám o ni velkou starost již dlouho. Má něžné srdce, jen velmi těžko si zvykla na ústavní život a stále ještě trpí tím, že nemůže být v naší blízkosti. Když mi o tom vypravuje, bolí mě u srdce. Dělám vše, abych ji potěšila a dodala jí naděje, že se vše zase napraví. Včera jsem jí řekla, že po mé smrti musí převzít starost o domácnost a starost o výchovu svých mladších sourozenců, ale nebylo to ode mě moudré, že jsem jí to řekla. Nepřestala plakat. Nemůže si to představit že já zemřu před ní. Bojím se, že Pán Bůh její přání splní, ale doufám, že tak těžkou zkoušku, jako je ztráta dítěte, nedopustí. Můj muž se nedá potěšit, neopustí ani dům. Dnes ráno sám převzal ošetřování nemocné. Je čtvrtek a já jsem byla nucena celé dopoledne se zaměstnávat se svými dělnicemi. Proto mě zastupoval u nemocné. Sténání dítěte ho činí nemocným a malomyslným. S Bohem! Modli se za nás a kdyby snad Pán Bůh chtěl na nás žádat tak těžkou oběť, abychom měli sílu ji přinést.“ (Nejstarší, třináctiletá dcera Marie dostala tyfus.)
Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 13. dubna 1873:
„… Jsem přesvědčena, že v takovém životním období bychom museli zmalomyslnět, kdyby nás neposilovala zvláštní milost.“