Ludvík Martin
Ludvík Josef Alois Stanislav Martin se narodil v Bordeaux 22.8. 1823 v rodině kapitána francouzské armády Petra Františka Martina (1777-1865) a Marie Anny Fanie Boureau (1800-1883). Měli 3 dcery a 2 syny, Ludvík byl prostřední. Žádný z jeho sourozenců se nedožil staršího věku. (1) Když mu bylo 7 let, přestěhovali se Martinovi do Alançonu. Ludvík vyrůstal ve zdravě křesťanském, vojensky přísném prostředí. Vyučil se hodinářství a zlatnictví. Jako dvacetiletý navštívil Basilej, Bern a delší dobu zůstal ve Strassburgu, kde se zdokonalil v řemesle.
V roce 1845 při cestě po Švýcarsku a jižní Francii viditelně projevil touhu, jak si přál naplnit svůj život – navštívil klášter na 2472 m vysoké hoře sv. Bernarda, který založil v 11. století sv. Bernard z Aosty (Menthonu) pro augustiniánské kanovníky. Život mnichů tvořila modlitba a služba bližním – poutníkům a cestujícím. Byl však převorem odmítnut pro neznalost latiny, která byla nutná pro studium filosofie a teologie. Po návratu domů se sice začal učit latinsky a řecky, ale kvůli nemoci musel studium na delší dobu přerušit. Viděl v tom prst Boží, a tak když se uzdravil, plánu se vzdal. Vrátil se k hodinářskému řemeslu, kvůli němuž vykonal stáž v Paříži, která se protáhla na tři roky. Pravidelně tam navštěvoval kostel Panny Marie Vítězné. V roce 1850 se vrátil do Alençonu, osamostatnil se od rodičů a otevřel si obchod s hodinami a se šperky v ulici Pont Neuf. Tento dům s přilehlou malou zahradou později (až do r. 1871) obýval se svou ženou a s dětmi.
Povaha
Někteří autoři charakterizují Ludvíka Martina trochu hanlivě jako idealistu, snílka, romantika, zádumčivého samotáře a jako člověka bez smyslu pro každodenní realitu. Je ovšem jisté (poznáme to i z Tereziina líčení), že v rámci svého temperamentu dosáhl obdivuhodnou lidskou a mravní zralost.
Rád a často cestoval, byl vnímavý pro krásu přírody a umění. Po něm Terezie zdědila vášeň pro rodný kraj, květiny a louky, oblačnou oblohu, hvězdy a moře. Jeho zvláštní radostí bylo chytat ryby. Na břehu řeky Arny trávil dlouhé hodiny. Ještě před sňatkem měl příležitost získat v blízkosti řeky pozemek zvaný Pavilon. (2) Hned ho koupil. Tento pozemek hrál v pozdějším životě rodiny Martinovy zvláštní úlohu. (3) Vybavil ho podle svého vkusu. Jistá šlechetná žena, slečna Felicita Baudouinová, která mu pomohla zařídit hodinářský a zlatnický obchod, mu darovala také sochu Panny Marie, zhotovenou podle originálu známého sochaře Bourchandona. (4) V zahradě Pavilonu dostala tato 90 cm socha čestné místo. (5)
Miloval hudbu a rád zpíval písně při rodinných oslavách nebo recitoval básně svých oblíbených autorů. Díky dobré paměti byl schopen vyprávět svým dcerám spoustu drobných příběhů a veselých anekdot. Dokázal napodobit zpěv ptáků i gesta a intonaci osob, o kterých mluvil. Terezie po něm převzala tento způsob mimiky, umění napodobovat, ale bohužel nedostala jemu podobný nádherný hlas. Měl výtvarné nadání, které také zdědily jeho dcery – zvláště Pavlína, Celina a Terezie. Na výletech často vyzýval své děti, aby kreslily. (6)
Měl uměleckou duši. Miloval své řemeslo, které vyžadovalo velikou přesnost a soustředění na nepatrné součástky. I své dcery pojmenoval dojemnými jmény: Marie byla „diamant“, Pavlína „ušlechtilá perla“, Leonie byla „dobrou Leonií“, Celina „anděl strážný“, Terezie se stala pro něj „malou královnou“, které patří všechny poklady. Být „královnou“ znamenalo mít neomezenou moc nad jeho srdcem.
Toužil po tichu a rád se stahoval do samoty, aby meditoval. V Buissonnetech si zařídil světničku, pravou poustevnu, celu jen pro modlitbu, četbu a přemýšlení vysoko v podkroví, kam nesměly vstoupit ani jeho dcery, leda k duchovním rozhovorům a poradám ve věcech svědomí. Po smrti ženy si den rozdělil po klášternicku. Jeho přítel, jezuita P. Pichon o něm říkal, že ještě jako vdovec, otec devíti dětí, působil dojmem ve světě ztraceného mnicha. Byl velmi citlivý – při svých denních návštěvách Nejsvětější Svátosti často plakal.
Do 35 let tvořil obsah jeho života obchod, rybolov, návštěva kostela a práce v dobročinném spolku. Na ženy nemyslel.