Historie rodiny
Pan Martin se ze začátku po svatbě domníval, že Bůh chce, aby s manželkou spolu žili jako bratr a sestra podle vzoru sňatku sv. Josefa. Teprve na zákrok jednoho rozumného kněze se jeho názor změnil. Pán jim požehnal devíti dětmi. Jako první se 22.2. 1860 narodila Marie Luisa, pozdější sestra Marie od Nejsvětějšího Srdce, kmotra Terezky. Všechny děti byly od narození zasvěceny Panně Marii. 8. prosince se Zelie Martinová modlila k Neposkvrněné Panně Marii o druhé dítě. Byla vyslyšena, 7.9. 1861 se jim narodila druhá dcera Marie Pavlína, pozdější matka Anežka od Ježíše, Terezčina „druhá matka“. Pavlína nejvíce „okopírovala“ tělesný vzhled i duševní vlastnosti matky. Jako třetí dítě přišla na svět 3.6. 1863 Marie Leonie, sestra Františka Terezie z řádu Navštívení Panny Marie v Caen. Tato dcera od počátku zaostávala fyzicky i psychicky za svými sestrami. Matka na ní musela brát zvláštní ohled. Při narození čtvrtého dítěte, Marie Heleny 13.10. 1864 byla Zelie již tak slabá, že nemohla své dítě sama kojit. Byla proto dána kojné mimo město.
Zeliiny potíže
Brzy nato se zdravotní stav paní Martinové začal zhoršovat, a proto prosila o radu svého bratra: „Jak víš, uhodila jsem se jednou jako mladé děvče do prsou o roh stolu. Tehdy jsem na to nedbala, ale nyní pozoruji na žláze jakýsi otok či nádor, který mě znepokojuje od té doby, co začíná bolet. Co se zde dá dělat? Dovedeš si představit, jak jsem z toho vyděšená. Ne, že bych se bála operace, jsem odhodlána ji podstoupit, jenom nemám ke zdejším lékařům důvěru. Bylo by mě velmi příjemné, kdyby se to mohlo stát v Paříži a sice v tom čase, kdy tam budeš ty, neboť bys mi mohl být velkou oporou. Jen jedno mě od toho zdržuje v této době: co by si tu počal můj muž?“ (24) K této operaci však nedošlo. Nevíme, co toho bylo příčinou. O dva měsíce později již začala přemýšlet o smrti: „Včera v jednu hodinu zemřel můj tchán. Minulý čtvrtek přijal svátosti nemocných a skonal jako světec. Nikdy jsem nemyslela, že mě to tak dojme. Ještě se celá chvěji… Přiznám se ti, že mi smrt nahání strach. Pozorovala jsem tchána na smrtelném loži a když si představím, že jednoho dne ten samý úděl stihne mě nebo moje milé…“ (25) Tento nádor, objevený v roce 1865, se otevřeně projevil o jedenáct let později, v říjnu 1876. Tehdy však již lékaři pokládali Zeliin stav za beznadějný.
Paní Martinovou vyčerpávala nejen starost o domácnost a rostoucí počet dětí, ale i obchod, na nějž si několikrát stěžovala svému bratrovi: „Tato noční práce mi dělá život hořkým. Mám-li mnoho objednávek, jsem politováníhodnou otrokyní, když ale nemám co dělat a leží zde hotové krajky v ceně 20 000 franků, jsem nucena posílat dělnice, které jsem s velkou námahou vyučila, (26) k jiným továrníkům. Potom se trápím a cítím, jakoby na mně ležely celé Alpy. Co ale na tom mohu změnit? Je třeba se do toho vžít a statečně vzít svůj denní kříž na sebe.“ (27) A opět: „S obchodem alençonských krajek mám dost velké potíže a trápení. Je to koruna mého utrpení. Sice si vydělám trochu peněz, ale co mě to všechno stojí! Je to na úkor mého života, neboť cítím, že se mé pozemské dny zkracují. Když mi dobrotivý Pán Bůh nepomůže, nebudu již dlouho žít. Kdybych nemusela vychovávat své děti, dělalo by mi to málo starostí a uvítala bych smrt jako jitřenku nádherně vycházejícího dne. Často myslím na svou sestru v tichém a klidném klášteře. Nepracuje pro statky pozemské, ale shromažďuje si bohatství pro nebe. A já? Já se snažím prací svých rukou vydělávat peníze, z nichž si nemohu s sebou vzít nic, a ani bych nechtěla. Co bych si s tím počala? Někdy lituji, že jsem nenásledovala příkladu své sestry, ale potom si zase říkám, neměla bys své čtyři pěkné dcery a svého milého muže. Ne, je to tak dobře, že stojím právě tam, kde jsem postavena.“ (28) Časem ale nalezla správný způsob a míru ve výrobě: „Když jsem začala svůj obchod s krajkami, onemocněla jsem z toho. Mezitím jsem se stala rozumnější. Jsem hotova na sebe vzít vše nepříjemné, co mě potká. Říkám si: Milý Pán Bůh to tak dopouští a více nad tím nehloubám. On mi dává tu milost, že se nebojím a proto jsem docela klidná. On je vskutku dobrotivý Otec a nenaloží na bedra lidí víc, než právě tolik, kolik mohou snést.“ (29)
Růst v odevzdanosti
I když se Zelie naučila snášet utrpení spojené s prací, čekaly ji bolesti daleko větší a hlubší, způsobené odchodem pro ni nejdražších bytostí. Před Martinovými stálo životní období, kdy chvíle radostného očekávání se často střídaly s bolestí snesitelnou jen v odevzdanosti do vůle Boží. Zelie a Ludvík dlouho toužili po synu, kterého by Pán Bůh povolal za kněze. Modlili se k sv. Josefovi a 20.9. 1866 se jim narodilo páté dítě, syn Maria Josef Ludvík. Musel však být znovu zanesen ke kojné na venkov a po půl roce, 14.2. 1867 umírá na těžké nachlazení. Jejich touha však nezanikla. Proto znovu vykonali novénu k sv. Josefovi, která končila 19.3. 1867. Za devět měsíců, 19.12. 1867 se jim narodil syn Maria Josef Jean Baptiste. I toto šesté dítě však za třičtvrtě roku, 24.8. 1868 umřelo. Martinovi to přijali s odevzdaností do Boží vůle a již o syna neprosili. Ale utrpení nepřešlo. Ani ne po měsíci, 3.9. 1868 umírá paní Martinové otec, který se k nim na stáří přestěhoval. Zelie pocítila pořádně všechny tyto údery. Její pohled byl ale neustále obrácen k Bohu. „Zdá se mi samozřejmé, že trpím,“ (30) sdělovala své švagrové.
Jen o dva měsíce později se paní Martinová svěřovala bratrovi se svým novým mateřským štěstím: „Co tomu říkáš, dostaneme zase dítě. Je to pravda, jen aby mě před tím nestihlo nějaké neštěstí. Kdyby mě milý Pán Bůh chtěl vzít i s tímto dítětem, mám jen jedno přání, aby nezemřelo bez křtu.“ (31) Před porodem se ale znovu stupňovaly úzkosti: „Nemůžeš si vůbec představit, jak se bojím budoucnosti, očekávajíc tuto malou bytost. Zdá se mi, že i toto dítě bude následovat předešlé a půjde za nimi na věčnost. Leží na mně tíha velká jako Alpy. Domnívám se ale, že skutečnost nebude horší, než má předtucha. Přijdou-li opět nějaké rány, povstanu zase dost rychle. Ale strach, to je již pravé mučednictví. Dnes ráno při mši svaté mě zastihly tyhle chmurné myšlenky, takže jsem skoro ztratila rovnováhu. Nejlépe je vždycky vše vložit do rukou Božích a očekávat vše budoucí s odevzdaností do jeho svaté vůle. Snažím se to konat…“ (32) Sedmé dítě se narodilo 28.4. 1869. Byla to opět dcera, Marie Celina, pozdější sestra Jenovéfa od sv. Terezie a sv. Tváře. Znovu musela být dána kojné, ale dívenka rostla a byla zdráva. Proto Zelie plna radosti sdělovala do Lisieux: „Teď právě si nemám nač stěžovat…“ (33)
Za pár měsíců ovšem přišel další úder. Malá pět a půl-letá Helenka náhle těžce onemocněla, a aniž by lékař mohl zjistit příčinu nemoci, dítě zemřelo 22.2. 1870. Tato smrt se velmi bolestně dotkla rodičů: „Ani já, ani můj muž jsme nepočítali s tak náhlým koncem. Když přišel domů a uzřel mrtvé dítě, rozplakal se a volal: ,Má Helenko! Má Helenko!‘ Potom jsme oba dva obětovali i toto utrpení Bohu…“ (34) „Někdy si představuji, že právě tak, jako moje malá Helenka, odejdu i já tichounce z tohoto života. Ujišťuji tě, že na životě již nelpím. Od smrti tohoto dítěte mám horoucí přání jej zase uvidět, ale ostatní děti, které tu ještě jsou, mě potřebují a kvůli nim prosím Pána Boha, aby mě zde nechal ještě několik let.“(35) Sestra z kláštera ji v těchto dnech velmi povzbuzovala: „Jak jsem šťastna, když pozoruji tvou hlubokou víru a velikou odevzdanost do vůle Boží. Ty, které nyní oplakáváš, uzříš jednoho dne na věčnosti. Tvé srdce je nyní naplněno bolem, ale tvá odevzdanost ke všemu, co ti Pán posílá, těší Pána. Tvá víra a tvá neochvějná důvěra budou jednoho dne nádherně odměněny. Buď jistá, Pán Bůh ti bude žehnat a zahrne tě milostmi.“ (36)
V této bolestné době už ovšem v paní Martinové znovu rostl nový život. Osmé dítě, malá Marie Melanie Terezie narozená 16.8. 1870, umírá již za necelé dva měsíce – 8.10. 1870 – kvůli špatné kojné. (37) Ještě týž den vzlykala Zelie své švagrové do dopisu: „Co jsem vytrpěla, si nemůže nikdo představit. Jsem zarmoucená a k neutěšení, neboť jsem své dítě měla nevýslovně ráda. Při každém novém úmrtí se mi zdá, že právě toto dítě jsem měla nejraději… Ó, kdybych i já mohla umřít! Jsem již tak unavená, již jsem dva dny skoro nic nejedla a byla jsem celou noc ve smrtelné úzkosti.“ (38)
Jak zpracovala Zelie Martinová všechny tyto zkoušky, je patrné z útěšného dopisu své švagrové, když ji zemřelo třetí dítě, syn Pavel při porodu 16.10. 1871: „To velké neštěstí, které tě potkalo, dotklo se i mého srdce. Navštívila tě opravdu těžká zkouška … Kéž by ti Pán Bůh dal milost odevzdanosti do vůle Boží. Dítě je u Pána Boha, vidí a miluje tě a jednoho dne jej opět nalezneš. To je velká útěcha. Sama jsem to zažila, a ještě zažiji. Když jsem svým vlastním dětem zavírala oči a doprovázela je na hřbitov, zakusila jsem opravdovou bolest, ale vždy byla mírněna odevzdaností do vůle Boží. Nelituji nijak vytrpěných bolestí pro děti a starostí, které jsem s nimi měla. Někdy slyším lidi říkat: Bylo by lepší, kdyby vůbec nebyly! Takovou řeč ale nemohu snést. Bolesti a starosti s dětmi nesmějí přijít v úvahu, když pomyslíme na jejich blaženost v nebi. Vlastně jsme je ztratily jen přechodně. Jak krátký je přece život! A v nebi je zas naleznu… Vidíš tedy, jaké je to požehnání, mít malého andělíčka v nebi. A přece ztratit dítě, je něco velmi bolestného pro naši přirozenost. Právě v tom spočívají ta velká utrpení našeho pozemského života.“ (39)
Časem bylo množství povinností pro rodiče neúnosné. Proto roku 1871 pan Martin prodal svůj obchod s hodinami a šperky svému synovci Adolfu Lericheovi a vstoupil do podniku své ženy. Převzal cestování, část nákupu a účetnictví. Chtěli si pro svou rodinu koupit prostornější dům, ale žádný vhodný nenašli. Proto se nakonec přestěhovali do domu zemřelého pana Guérina ve sv. Blažejské ulici č. 42, který zdědila paní Martinová. Zde se také 2.1. 1873 narodilo jejich deváté dítě, malá Terezie.
Smrtelná nemoc
Zelie Martinová věděla již dlouho, že ji vnitřně stravuje zhoubná nemoc. Proto se často v myšlenkách připravovala na smrt: „Nyní musím končit, neboť chci jít na nešpory a pomodlit se za zemřelé. Chci se postarat o to, aby se i za mě po mé smrti modlili… Snažím se stát svatou, ale není to jen tak jednoduché. Bylo by bývalo lepší, kdybych se o to snažila již dříve, bylo by to bývalo snažší a lehčí. A přece lépe později, než nikdy.“ (40) Rostly v ní touhy po nebi, ale zároveň v ní přetrvávala velká odpovědnost za svou rodinu. Vše řešila odevzdaností do Boží vůle: „Jak toužím, abych byla u svých čtyř zemřelých dětí v nebi, ale chci se toho ráda vzdát, neboť vím, že ty mě již nepotřebují, jinak je tomu s mými ostatními dětmi… Vždycky si říkám, jak Bůh chce!“ (41)
V říjnu 1876 došlo k zhoršení jejího zdravotního stavu. Nádor na prsu se zvětšil, cítila bolesti a píchání. Tehdy lékař označil její stav za beznadějný, ani operaci už nedoporučoval, že by vše jen urychlila. Zelie se proto rozhodla připravit příbuzné na svůj blízký odchod. Napsala do Lisieux a poprosila bratra a švagrovou, aby se po její smrti postarali o její rodinu. V Lisieux z toho panovalo dost velké rozrušení. Také doma se odehrála tímto oznámením na smrt vážná scéna. „Všichni plakali, ubohá Leonie hlasitě vzlykala.“ (42)
V lednu 1877 paní Martinová naposledy cestovala ke své sestře do kláštera Navštívení v Le Mans. Do té doby jí o svém vážném zdravotním stavu nepsala. I sestra Dositea byla těžce nemocná, počítalo se s její blízkou smrtí. Než přišla paní Martinová, byla zaopatřena. Co si v těch dnech vyprávěly obě sestry, z nichž každá stála na prahu věčnosti, nevíme. Sestra Dositea zemřela za měsíc, 24.2. 1877 ve svých 49 letech. Pro Zelii byla smrt sestry těžkým utrpením. Ale i její nemoc postupovala dále. V květnu informovala své příbuzné: „Můj zdravotní stav je stále takřka stejný. Netrpím sice mnoho, ale přece cítím, jak nemoc postupuje nepřetržitě dále dovnitřku. Doufám, že mě Matka Boží uzdraví, a když ne docela, tak mě tu zachová aspoň na tak dlouho, abych mohla vychovat své děti.“ (43)
Křížová cesta
Se svými třemi staršími dcerami se rozhodla, že v červnu vykonají pouť do Lurd. Ale už cesta vlakem byla nesnesitelná, trpěla velkými bolestmi. Pouť jí nepřinesla uzdravení, naopak se jí přitížilo. Začala mít velké bolesti v krku z metastázy do krčního obratle. „Nemoc se zhoršuje dnem nocí. Nemohu se již obléci ani svléci. Rameno bolavé ruky odpírá každou službu, ale ruka je ještě schopna udržet jehlu! Přesto: všeobecná nevolnost, bolesti v těle, a stálé horečky se mě zmocňují již 14 dní. Nemohu již více stát, jen sedím. Přes den to ještě jde, ale v noci přijdou znovu a znovu záchvaty. Odevzdala jsem se svému osudu a snažím se všechno udělat jak se to sluší na umírající. Nesmím z tohoto krátkého času, který mi ještě zůstává, ztratit ani jeden okamžik. Jsou to dny spásy, které se nikdy nevrátí. Pomoz mi pomodlit se o trpělivost a odevzdanost.“ (44)
V této době ji bratr předpověděl jeden měsíc života. U něj hledá v posledních dnech posilu, protože utrpení se stále zhoršovalo: „Včera jsem po tobě skoro křičela, neboť jsem byla toho mínění, že jen ty sám bys mi mohl zjednat ulehčení. Ve 24 hodinách jsem protrpěla více, než v celém svém životě. Naříkala jsem a křičela. Vzývala jsem všechny svaté, ale nikdo mi neodpověděl. Konečně jsem prosila, abych alespoň noc mohla strávit v posteli. Odpoledne jsem vůbec nemohla ležet. Bylo to strašné. O nic jsem nemohla opřít hlavu, všechno jsem zkusila, ale ani tak jsem se nemohla pohnout, abych se napila. Krk byl jako stlačený, takže nejmenší pohyb mi dělal největší bolesti. Celou noc jsem naříkala. Ludvík, Marie a služebná byli stále u mě. Ubohý Ludvík! Čas od času mě vzal do své náruče jako malé dítě. Již nemohu psát, sotva vidím a jsem neuvěřitelně slabá.“ (45)
22. července vstala Zelie v pět hodin ráno, aby byla přítomna na mši svaté. Marie ji chtěla zadržet, ale neuspěla. „Musela použít veškeré své energie, neboť to pro ni byla nevyslovitelná námaha, aby přišla do kostela. Při každém kroku, který udělala, cítila píchání v krku. Vždycky se musela občas zastavit.“ Naposledy byla přítomna na mši svaté 3. srpna. „Jelikož to byl první pátek, chtěla bezpodmínečně do kostela. Tatínek ji vedl,“ sdělovala Marie příbuzným, „jinak by to nebylo vůbec možné.“ (46)
Poslední dopis zaslaný bratrovi zněl takto: „Již se nemohu udržet na nohou. Jen s velkou námahou se dostanu z postele ke křeslu a odtud zase do postele. Dvě hrozné noci mám za sebou. Moje síly jsou u konce. Když mě milá Matka Boží neuzdraví, je můj čas u konce a milý Pán Bůh chce, abych si odpočinula jinde než zde na zemi.“ Marie ještě připojovala: „Nevydrží již ani čtvrt hodiny v posteli, tak strašně trpí. Nejmenší lomoz u ní zapříčiní hroznou krizi. Jen šeptem si něco povíme a chodíme v punčochách, ale všechno slyší. Nechceme ji rušit, ale její spánek je příliš slabý.“ (47)
26. srpna Zelie Martinová přijala v přítomnosti celé rodiny pomazání nemocných. Smrtelný zápas skončil 28. srpna 1877 v noci. Bylo jí necelých 46 roků. Pohřeb se konal hned druhý den.
Ludvík Martin, 54 letý, hluboce zraněný odchodem své ženy, se rozhodl odstěhovat se svými dcerami za příbuznými do Lisieux. Odchází do důchodu. Oddává se své touze po samotě – čte, přemýšlí a medituje. Začne znovu chodit na ryby a často cestuje – do Alençonu, kde zanechal svou stárnoucí matku (48), do Paříže, Německa, Itálie, na Balkán a do Turecka. Ovšem i pro něj je připravena „královská cesta kříže“, která hluboce poznamená jeho dcery a ztotožní ho s jeho milovaným Spasitelem…