Marie Leonie Martinová
(3.6. 1863 – 16.6. 1941)
sr. M. Milada od Spasitele světa OCD
Třetí dcera Ludvíka a Zelie bývá často přirovnávána k „ošklivému kačátku“, jež tvoří jakousi „skvrnu“ na Martinově rodině. Přesto je to právě tato sestra, která díky všem pokořením a neúspěchům ve svém životě snad nejlépe pochopila Tereziinu duchovní nauku a uplatnila ji ve svém životě.
Velmi pravděpodobně za svou duševní nevyvinutost a labilitu nemohla, příčinou zřejmě byly Leoniny dětské nemoci, které poznamenaly její normální vývoj. Zatímco první dvě děti byly silné a zdravé, Leonie se od začátku ukazovala jako nemocná a slabá, jak se dozvídáme z matčiných dopisů: „Leonka nechce chodit… Je slabá, malinká a nechce růst. Teď šťastně překonala osypky, předtím byla velmi nemocná a měla těžké křeče.“ (1) Později se její stav zhoršil natolik, že balancovala mezi životem a smrtí. Na přímluvu Panny Marie Séezské a sv. Markéty Marie, k nimž rodiče vykonali novénu, se její zdraví zlepšilo. Přesto ale, i když Leonie začala tělesně sílit, bylo čím dál tím víc zřejmější, že bude daleko méně nadaná než její sestry. Protože v této době toho o příčinách duševního zaostávání bylo známo velmi málo, nedokázala si paní Martinová Leonino chování vysvětlit a bohužel ze začátku viděla příčinu v dceři samotné. (2) Situací trpěla matka i dcera. Trvalo dlouhou dobu, než si Zelie našla k Leonii správný přístup.
Snaha vychovat ji v ústavu Le Mans jako její sestry ztroskotal. Leonie se nevžila do života v internátě, nebyla schopná se učit, a proto musela být vrácena domů. Sestra Dositea se snažila svou sestru uklidnit: „Leonie je sice dítě, které se těžko vychovává, ve svém mládí prokáže málo útěchy, ale přece věřím, že jednou bude v životě právě taková, jako její sestry. Má zlaté srdce. Není tak duševně vyvinutá jako jiné děti v jejím stáří, ale přece jí neschází nadání. Pozoruji, že má dobrý úsudek, obdivuhodnou sílu a rozhodnost povahy…“ (3) Přesto nevyšel ani druhý pokus, kdy rodina Martinova prosila, aby sestra Dositea alespoň připravila jedenáctiletou Leonii na první svaté přijímání. Pro Zelii to znamenalo velikou bolest a zklamání, jak vysvítá z dopisu psaného do Lisieux: „Dokážeš si představit, jak se mě to všechno bolestně dotýká a jak velikou starost mi to způsobuje. Celou svou důvěru v polepšení dítěte jsem vložila do své sestry. Byla jsem přesvědčena, že si tam Leonii ponechají. Ale ukázalo se, že to při nejlepší vůli není možné. Byly by ji musely oddělit od ostatních dětí. Jakmile je mezi druhými dětmi, nemá sílu a upadá v pravidelnou neukázněnost. Nyní mohu očekávat jenom zázrak, že by se její povaha změnila. Já si ale zázrak nezasloužím, a přece doufám přes všechnu naději. Čím těžší je její povaha, tím více jsem přesvědčena, že Pán Bůh nedopustí, aby taková zůstala. Budu se tak dlouho modlit, až se slituje…“ (4)
Paní Martinová tedy připravovala Leonii na první svaté přijímání sama. Pomáhala jí učit se katechismus, přidržovala ji malým obětem a jako přípravu na tento den s ní šla na pouť do svatyně Panny Marie v Séez. Terezii, i když jí tehdy bylo dva a půl roku, zůstala na Leonino první svaté přijímání hluboká vzpomínka (srov. Rk A 6v/AS 24). I po této milosti se však Leonie projevovala jako mlčenlivé, uzavřené dítě, ve kterém se nikdo nevyznal. Trpěl tím otec, matka i sourozenci. Ale i ona se cítila v rodině osamocena – nebyla schopná přiřadit se ani k dvěma starším, ani k mladším sestrám. Pro svou labilitu se jeden čas dokonce stala obětí domácí služky, která ji vydírala. Kvůli této neutěšené situaci prosila v lednu 1877 Zelie svou umírající sestru Dositeu, aby se v nebi za jejich třetí dceru přimlouvala. I sama Leonie tajně prosila svou tetu o modlitbu v nebi, „aby jí Pán Bůh udělil milost, aby se obrátila a aby jí dal povolání stát se opravdovou řeholnicí“. (5) Za několik týdnů po smrti tety a vlivem matčiny nemoci se Leonie skutečně začíná měnit, z čehož je paní Martinová nadšená: „U Leonie nastala úplná proměna, jež je mi zářícím paprskem naděje. Všecko, co jsem dosud konala, abych ji připoutala k sobě, bylo marné, ale nyní je tomu jinak. Miluje mě takovou láskou, že nemůže být větší a s touto láskou proniká do jejího srdce stále více i láska Boží. Má ke mně neomezenou důvěru a zachází tak daleko, že se mi svěřuje ze všech svých nepatrných chyb. Je odhodlána změnit svůj život a velmi se namáhá, aby to dokázala, což nejlépe mohu posoudit já sama. Stále se nemohu zbavit myšlenky, že tuto proměnu musím připsat přímluvě své sestry. Právě ona to byla, která mi ukázala, jak to mám dělat, abych si získala srdce tohoto dítěte.“ (6)
Po smrti matky a přestěhování do Lisieux si Leonie doplňuje své vzdělání v penzionátu sester benediktinek, kde bydlí jako chovanka. (7) Radostí otce bylo, že se oproti očekávání docela dobře vžila do ústavního pořádku a dosáhla ve škole uspokojivých výsledků. Celá rodina to přikládala přímluvě matky v nebi. U Terezie v této době Leonie zaujímá „značné místo v jejím srdci“ (Rk A 6r/AS 24) a sama Leonie jí miluje překvapující, trvalou náklonností. Hlídá ji večer, když celá rodina jde na procházku. Jde jí za kmotru ke sv. biřmování a celý obřad propláče (srov. Rk A 37r/AS 79). Terezie jí později jako čtrnáctiletá na oplátku doučuje a doplňuje mezery v jejím vzdělání.
Při návštěvě v Alençonu v říjnu 1886 Leonie všechny překvapí svým vstupem ke klariskám. Znala je už od dětství, kdy tam doprovázela svou matku na přednášky pro terciáře. Pro strohost řehole a svou slabost je ale už po dvou měsících přinucena opustit klášter. Ještě před vstupem Terezie na Karmel zkouší v červenci 1887 své povolání znovu, a to v klášteře Navštívení v Caen. Zde znovu poznává, že její čas ještě nenastal, pro chatrné zdraví se po půl roce vrací do Buissonnet. V roce 1890 Leonie s Celinou vykoná pouť do Paray le Monial, kde vroucně prosí sv. Markétu Marii, aby jí pomohla uskutečnit řeholní povolání. O tři roky později, v červnu 1893, se třicetiletá Leonie znovu pokouší žít v klášteře Navštívení v Caen. Zesiluje snahu zachovávat všechny řádové předpisy a v dubnu následujícího roku obléká hábit pod jménem Terezie-Dositea jako upomínku na svou zemřelou tetu. Terezie, radostná, že Leonie zároveň dostala stejné jméno jako ona, jí píše: „Která Terezie bude nejhorlivější?… Ta, která bude nejpokornější, nejúžeji spojená s Ježíšem, nejvěrnější v konání všech skutků z lásky!… (…) Neodmítejme mu ani nejmenší oběť. Ve víře je všechno tak veliké…“ (DT 164). (8) Nicméně přes všechnu dobrou vůli byl pro Leonii noviciát krajně obtížný. Tehdejší představené žádaly od mladých sester úplné zachovávání řeholních předpisů a nebyla připuštěna zmírnění, nutná pro novicky. Čepec, který Leonie byla nucena nosit ve dne v noci, u ní vyvolal ekzém, který se jí rozšířil po celé hlavě a strašlivě svědil. Terezie povzbuzovala sestru mnoha dopisy, plnými lásky, aby vytrvala ve svém povolání. Leonino stále kolísající zdraví a dosud nevyrovnaná povaha ji ale spolu s několika dalšími novickami přinutily opustit klášter 20. července 1895.
Svůj domov našla u strýce a tety Guérinových. Jako jediná z Martinových se účastnila pohřbu Terezie, která jí ještě před smrtí napsala: „Chceš, abych v nebi za tebe prosila Nejsvětější Srdce, buď si jistá, že mu nezapomenu odevzdat tvé vzkazy a žádat vše potřebné, aby ses stala velkou světicí“ (DT 257). (9) Po Tereziině smrti mizí poslední překážky k uskutečnění Leonina povolání. V klášteře Navštívení v Caen dochází ke změně, když po úmrtí několika řeholnic jsou sestry nuceny žádat o výpomoc sester z Boulogne sur Mer. Ty přinesou nové názory ohledně postupného přizpůsobení se mladých sester pravidlům, a tak některé dřívější postulantky prosí znovu o přijetí. Leonie, povzbuzená tímto příkladem, se vrací, tentokrát už natrvalo, 28. ledna 1899 do Caen. Po pouze čtyřměsíční kandidatuře dostává hábit a jméno Františka-Terezie, na památku své sestry. Po ročním noviciátu se 37letá Leonie 2. července 1900 sliby navždy zasvětí Pánu. V roce 1910 vydává svědectví o své sestře v diecézním procesu v Bayeux a v roce 1915 při apoštolském procesu na Karmelu v Lisieux, kde se setkává se svými sestrami.
Leonie si asi nejlépe ze všech sester Martinových osvojí malou cestu. Uplatňuje v praxi všechna povzbuzení, kterými ji Terezie zahrnovala: „Ujišťuji Tě, že dobrý Bůh je mnohem lepší, než si myslíš. Spokojuje se s jediným pohledem, s jediným vzdechem lásky…Já sama shledávám, že dokonalost se v praxi žije velmi snadno, protože jsem pochopila, že jde jen o to, chytit Ježíše za srdce.(…) Musíme umět k sobě připoutat Boha, který se stává Žebrákem naší lásky.“ (12. července 1896) Leonie prožívá svůj řeholní život se svou sestrou, kterou nazývá svou novicmistrovou. Na Karmel svým sestrám píše: „Milé „nic“ by také chtělo být svatým, ale běda! Někdy se vzpírá, namáhá je cvičit se v umění být malou.“ (říjen 1912) Své setře připisuje milost radostnějšího přijímání svých nedostatků. Po jedněch exerciciích píše matce Anežce: „Vznášela jsem se tak nade všemi, že jsem odcházela posilněna pokořením.“ – „Tato myšlenka Terezie se mi velmi líbí, zvláště v případech, kdy nejsem k ničemu a jsem poslední. Mnoho jsem trpívala pocitem, že jsem méněcenná, i osamělostí, nyní však – je to velká milost mých exercicií a jejich vzácného ovoce – všechno to haraburdí se mé duše sotva dotkne. Mým vytouženým snem je být víc a více skryta.“ (před r. 1930)
Umírá v 78 letech, po 42 letech svého řeholního života.
V r. 2015 byl zahájen její beatifikační proces.