Dospívání
Leonii bylo dvanáct, pak třináct let, procházela pubertou a uvědomovala si, že její nezvladatelné chování působí druhým bolest a trápení. Trpěla komplexem méněcennosti. Když se dívala na to, jak její starší sestry jsou hodné, viděla, že není schopna se jim vyrovnat, nějak se změnit. Velmi ji to trápilo, byla z toho nešťastná. Její teta, sestra Marie Dozitea, v té době umírala. Leonie jí napsala dopis, ve kterém ji požádala, aby až přijde do nebe, vyprosila jí u Boha milost obrácení a – pozor – milost být pravou – skutečnou řeholnicí. Když rodina viděla, že tohle píše, že o toto žádá svoji tetu, byli z toho v šoku. Ona se zbláznila! Přece ji znají – jakou má povaha, jak je nestálá, nezralá, jak je zaostalá, pomalá ve všem. Prostě: ona nemůže být řeholnicí! Její starší sestra Marie chtěla, aby vymazala slovo „pravou“ řeholnicí. Ale Leonie trvala na tom, že to chce. Opravdu si přála být svatou.
Z pohledu dnešní psychologie bychom se mohli snažit vystopovat, kde tkví kořeny toho, že Leonie měla takovou povahu, že byla tolik roztěkaná a neovladatelná. Někdo by mohl vidět příčinu v tom, že oba rodiče měli málo času. Hodně pracovali. Její otec byl nucen velmi často cestovat, musel vyřizovat hodně formalit ohledně krajkářství, které měli. Takže často nebyl doma. Málo vstupoval do jejího života. Její matka byla často přepracovaná, musela mnohdy až do dvou hodin do noci pracovat, aby všechno stihla – všechny záležitosti spojené s krajkářstvím, které vedla. K tomu už navíc začínala vnímat, že je nemocná. Už neměla sílu. Tak by se mohlo zdát, že jednou z příčin Leoniny problematičnosti byl nedostatek času a sil pro dceru ze strany rodičů. Ale zjistilo se, že kořen zmíněného Leonina chování byl asi někde jinde. Přišla na to nejstarší sestra Marie, která poukázala na vliv, který měla na Leonii jejich služebná. Ta byla pověřena tím, aby se o Leonii starala a věnovala jí spoustu času. Služebná ovšem využívala Leoniny pomalosti a slabosti k tomu, aby si ji ovládla pro sebe. Vedla ji k tomu, že Leonie poslouchala jenom ji. Kdežto když chtěla projevit náklonnost rodičům nebo někomu dalšímu, cítila se při tom celá ustrašená. Jakmile si to v rodině uvědomili, chtěla energická maminka Zelie kvůli tomu služebnou vyhodit. Ale nakonec ji ve své domácnosti ponechali, jen už nesměla mít na Leonii žádný vliv. Tím, jak se přerušil tento negativní vztah mezi Leonií a služebnou, začalo se vše postupně měnit. Leonie, dříve upjatá na onu služku, se nyní právě tak upjala na svou matku. Začala jí projevovat náklonnost, lásku. Nebylo tím vyřešeno všechno, ale byla to změna k lepšímu. (1)
V rodině pak nastala další tíživá situace. Matka už věděla, že její dny jsou sečteny. Rodina chtěla, aby Zelie ještě vykonala pouť do Lurd s prosbou za své uzdravení. Leonie byla v těch dnech mamince velmi blízko. Rozhodla se modlit se novénu na úmysl, aby si Bůh vzal k sobě spíše ji, než matku – tedy, aby raději zemřela ona, než matka. (Když to maminka slyšela, tak se tomu v posledních dnech svého života usmívala.) Tak se i u Leonie projevilo úsilí udělat něco pro druhého, čili obvyklejším křesťanským výrazem: darovat se druhému, obětovat se. A tak jednoho čtvrtečního rána Leonie přišla ke své sestře Marii a řekla: „Cítím se špatně, Bůh odpověděl na mé modlitby – zemřu, umírám – a maminka bude žít!“ Marie se tomu zasmála, ale Leonie to myslela vážně. A byla tím, jak Marie zareagovala, zraněna a rozplakala se. Po čtvrthodině přestala a vzápětí začala uvažovat o tom, že koupí nějaké krásné vyšívané domácí papuče. A Marie ji upozornila: „Před chvílí jsi říkala, že umíráš, a teď bys chtěla vyhazovat velké peníze?“ Jak je v tom vidět roztěkanost Leoniny povahy!
Matka Zelie umírala. Ale umírala s nadějí, že Leonie nakonec v životě dobře obstojí. Po matčině smrti prodal tatínek krajkářství a odstěhovali se do Lisieux. Dvě nejmladší dcerky – Celina a Terezie – si tehdy hned každá vyvolily svou novou matku – jedna Marii, druhá Pavlínu. Leonie opět zůstala stranou. Zase to mohlo vypadat, že není k ničemu, že je neschopná. Ale když malá Terezie onemocněla onou záhadnou nemocí, z níž byla nakonec uzdravena (jak sama napsala) „úsměvem“ sochy Panny Marie, Leonie se o ni v nemoci starala a Terezie našla k Leonii nový vztah. Do té míry, že si ji pak zvolila za svou biřmovací kmotru. Začala v ní objevovat něco, co druzí neviděli.