3. kapitola – sv. Josef, patron dnešní církve
Pod názvem Patron dnešní církve píše papež Jan Pavel II. v závěru své apoštolské exhortace Redemptoris Custos:
Je mým vroucím přáním, aby nynější připomínka osobnosti svatého Josefa v nás obnovila také vzpomínku na tu modlitbu ke svatému Josefovi, kterou před sto lety můj předchůdce doporučil. Neboť je jisté, že tato modlitba, a především sama osobnost Josefa z Nazareta nabývá pro církev naší doby ve vztahu k novému tisíciletí křesťanství zvláštní aktuálnosti. II. vatikánský koncil znovu učinil všechny citlivými k „velkým Božím věcem“, k této „ekonomii spasitelného tajemství“, na kterém měl Josef zvláštním způsobem účast. Svěřujíce se proto ochraně toho, kterému Bůh sám „svěřil stráž nad svými nejcennějšími a největšími poklady“, současně se také od něho učíme sloužit „spásonosné ekonomii“.
Tyto řádky o světovém poslání sv. Josefa v církvi, jsou pokračováním řádků Lva XIII., které ukazují, že nazaretský domov je první domácí církví. Cituji: „Boží dům, který Josef řídil s otcovskou autoritou, v sobě choval prvopočátky rodící se církve“ (Encyklika Quamquam pluries).
Josefovo světové poslání
Nejsme vůči sv. Josefovi spravedliví, když neuznáváme tento univerzální aspekt jeho života. Právě tam zvlášť tkví úcta, kterou mu mají projevovat všichni ti, kdo se zasvětili apoštolské službě. A je důležité pochopit, že toto světové poslání není ukončeno.
Jeho úloha v Ježíšově životě pokračuje i v církvi. Sv. Josef nebyl papeži prohlášen za Ochránce církve z pouhé svévole. Jeho úloha zůstává stále táž, navzdory různosti způsobů a dob.
Jeho patronát nad Kristovou církví je prodloužením jeho historického poslání. Od nazaretských časů se tato Boží rodina rozrostla ve světovém měřítku: Josefovo srdce se rozšířilo podle tohoto nového otcovství, jež Bůh slíbil Abrahámovi, otci mnohých.
Bůh nejedná nárazově, neopravuje, ani svévolně nerozlučuje. Všechno tvoří celek, je uspořádáno a má ducha následnosti a kontinuity. Josef byl Ježíšův pěstoun; zůstává jím i vůči Ježíšovým bratřím; křesťanům všech dob. Jako manžel Marie, která počala Ježíše, zůstává s ní tajemně spojen, zatímco v prostoru a v čase pokračuje mystické rození církve. Proto apoštol, který pracuje, aby zde na zemi rozšířil Boží království, kterým je církev, se plným právem dovolává zvláštní ochrany toho, který byl hlavou této rodící se církve, Svaté rodiny.
Mystička Marta Robinová, jejíž proces beatifikace byl zahájen, řekla jednou o sv. Josefovi:
Církev ho znovu objeví! Stojí v budoucnosti, nikoli v minulosti. Věřím tomu tím spíš, že toto znovuobjevení bude naprosto normální důsledek objevu, který prožívá naše doba, totiž objevu Mariina duchovního mateřství. Když lépe vidíme vztah Maria – církev, objasňuje se nám také role sv. Josefa.
Papež Jan XXIII., když ho – k překvapení mnohých – zařadil do mešního kánonu, tím neudělal krok „retro“, ale prorocký čin, který poněkud zvrátil liturgické zvyklosti. Pán miluje nepředvídané.
Mimochodem, proč tu nevidět jemnou pozornost vůči tomu, koho Ježíš jedinečně miloval a který zůstává živý uprostřed své církve?