V. Primát vnitřního života
25. Nad prací tesaře v nazaretském domě se rozprostírá totéž klima mlčení, které je společné všemu, co je svázáno s postavou Josefa. Toto mlčení současně zvláštním způsobem odhaluje vnitřní profil této postavy. Evangelia mluví výlučně o tom, co Josef „udělal“. Přesto tímto mlčením zahalené Josefovy „skutky“ umožňují odkrýt klima hluboké kontemplace: Josef byl den co den ve styku s tajemstvím „od věků skrytým v Bohu“, které „se usídlilo“ pod střechou jeho domu.
Tak je možné pochopit, proč se svatá Terezie od Ježíše, velká reformátorka kontemplativního Karmelu, stala zvláštní obnovitelkou kultu svatého Josefa v západním křesťanství.
26. Josefovo bezvýhradné obětování celé vlastní existence, aby náležitě přijal Mesiáše ve svém domě, nachází vysvětlení „v hlubokém vnitřním životě, který usměrňoval jeho jednání a byl pro něj zdrojem zvláštní útěchy. Z tohoto vnitřního života čerpal Josef rozvahu i sílu – vlastní duším prostým a čistým – pro svá velká rozhodnutí: jako když bez váhání podřizoval svoji svobodu, svoje právo lidského povolání, svoje manželské štěstí Božím plánům, přijal v rodině určené mu místo i břemeno odpovědnosti, a stejně tak se vzdal, silou neporovnatelné panické lásky, přirozené manželské lásky, která tvoří rodinu a udržuje ji.“ (37)
To podřízení se Bohu, připravenost vůle k zasvěcení se jeho službě není ničím jiným než důsledkem zbožnosti, která je jedním z projevů ctnosti nábožnosti. (38)
27. Společenství života Josefa a Ježíše nás přivádí ještě k uvažování o tajemství Vtělení právě z hlediska člověčenství Kristova, onoho Božského nástroje vpravdě sloužícího posvěcení člověka: „Mocí Kristova Božství jeho lidské skutky byly pro nás spásonosné, působící v nás milost, jak vzhledem k jejich záslužné moci, tak díky jejich jisté účinnosti.“ (39)
Uprostřed těchto Kristových činů evangelisté přiznávají privilegované místo činům vztahujícím se k velikonočnímu tajemství, ale také zdůrazňují význam fyzického kontaktu s Ježíšem v případech uzdravení (srov. např. Mk 1,41), nebo jak ovlivnil Jana Křtitele, když oba ještě přebývali v lůně svých matek (srov. Lk 1,41–44).
Jak jsme viděli, svědectví apoštolů neopomenulo zprávu o Ježíšově narození, obřezání, obětování v chrámě, útěku do Egypta i o skrytém životě v Nazaretě, a to ve vztahu k „tajemství“ milosti obsaženém v těchto všech událostech, které mají spásonosnou moc, neboť vyplývají ze samotného zdroje lásky: Božství Kristova. Jestliže skrze jeho člověčenství tato láska vyzařovala na všechny lidi, z jejího dobrodiní s jistotou čerpali nejprve ti, kteří z Boží vůle žili v největší důvěrnosti s ním: Maria, jeho Matka, i domnělý otec, Josef. (40)
„Otcovská“ láska Josefova s jistotou měla vliv na „synovskou“ lásku Ježíšovu a naopak – „synovská“ láska Ježíšova zcela jistě měla vliv na „otcovskou“ lásku Josefovu. Jak tedy změřit hloubku tohoto ve svém druhu jediného pouta? Duše nejcitlivější k působení Boží lásky právem vidí v Josefovi zářivý příklad vnitřního života.
V Josefovi se také uskutečňuje ideální překonání zdánlivého napětí mezi životem činným a kontemplativním, které je možné pro toho, kdo vlastní dokonalou lásku. Podle známého rozlišování mezi láskou pravdy (caritas veritatis) a nezbytností lásky (necessitas caritatis) (41) můžeme říci, že Josef současně zakusil jak lásku pravdy, čili čistou, kontemplativní lásku Boží pravdy, která vyzařovala z Kristova člověčenství, tak i nezbytnost lásky, čili stejně čistou lásku služby, jakou vyžadovala péče nad tímto člověčenstvím i jeho rozvoj.