IV. Práce vyjádřením lásky
22. Každodenním projevem této lásky je v životě svaté Rodiny nazaretské práce. Záznam evangelií zachytil druh práce, kterou se Josef snažil zajistit rodině existenci: tesař. To jedno slovo představuje celou řadu roků Josefova života v Nazaretě. Pro Ježíše to jsou léta skrytého života, o kterých říká evangelista (po události v jeruzalémském chrámě): „Vydal se s nimi na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je.“ (Lk 2,51) Ježíšova poslušnost v nazaretském domě, čili ono „byl jim poddán“, bývá všeobecně chápána také jako účast na Josefově práci. Ten, o kterém se říká, že je „syn tesařův“, učil se práci od svého domnělého „otce“. Jestliže nazaretská Rodina je v řádu spásy a svatosti příkladem a vzorem pro lidské rodiny, pak podobně i Ježíšova práce po boku Josefa – tesaře.
V naší době to církev zvlášť zdůraznila liturgickou památkou svatého Josefa – dělníka – 1. května. Lidská práce (zvláště práce fyzická) našla zvláštní místo v evangeliu. Spolu s člověčenstvím Božího Syna byla pojata do tajemství Vtělení. Stejně tak byla zvláštním způsobem vykoupena. Josef z Nazareta u svého pracovního stolu, kde pracoval spolu s Ježíšem, přiblížil lidskou práci k tajemství Vykoupení.
23. Důležitou úlohu v procesu Ježíšova lidského růstu „v moudrosti, věku i milosti“ měla ctnost pracovitosti. Nejen že „je práce dobrem pro člověka“, jíž „přetváří přírodu“, dokonce umožňuje člověku „jistým způsobem více se stávat člověkem“. (34)
Vzhledem k velkému významu práce v životě člověka jsou všichni lidé povinni pochopit a v plnosti prožívat smysl práce, aby „se jejím prostřednictvím přibližovali k Bohu – Stvořiteli a Vykupiteli, aby se podíleli na jeho spasitelných plánech s člověkem i se světem a aby prohlubovali ve svém životě přátelství s Kristem a vírou se živě účastnili na jeho trojím poslání: kněze, proroka a krále“. (35)
24. Jistě se zde mluví o posvěcení rodinného života, které se má stát údělem každého člověka podle jeho stavu a ke kterému ukazuje cestu dostupný vzor pro všechny: „Svatý Josef je vzorem pro pokorné, který určuje křesťanství pro velké cíle; vede k tomu, že není třeba dělat ´velké věci´, aby byl někdo dobrým a věrohodným následovníkem Kristovým, ale stačí mít obvyklé, lidské, prosté – ale opravdové a ryzí ctnosti.“ (36)