III. Muž spravedlivý – manžel
17. Na své životní cestě, která byla putováním ve víře, zůstal Josef až do konce věrný Boží výzvě, tak jako Maria. Její život byl svrchovaným naplněním onoho prvního fiat, které řekla v okamžiku zvěstování.
Josef naproti tomu, jak už jsme řekli, v momentě svého „zvěstování“ neřekl žádné slovo a jedině „udělal, jak mu anděl Páně přikázal“ (Mt 1,24). A toto první „udělal“ se stalo počátkem „Josefovy cesty“. V průběhu celé té cesty nezaznamenávají evangelia žádné slovo, které řekl. Ale Josefovo mlčení má svou zvláštní výpověď: i přes to mlčení je možné v plnosti přečíst pravdu, jakou obsahuje evangelijní zjištění: „muž spravedlivý“ (srov. Mt 1,19).
Je třeba umět číst tu pravdu, neboť obsahuje jedno z nejdůležitějších svědectví o muži a jeho povolání. Církev během pokolení stále hlouběji a důkladněji zkoumá toto svědectví, jako by vyjímala z pokladu této význačné postavy „věci nové i staré“ (Mt 13,52).
18. „Spravedlivý muž“ z Nazareta má především výrazné vlastnosti manžela. Evangelista mluví o Marii jako o „panně zasnoubené muži jménem Josef“ (Lk 1,27). Dříve, než se začne naplňovat „tajemství od věků skryté v Bohu“ (srov. Ef 3,9), staví nám evangelia před oči obraz manžela a manželky. Shodně se zvyky izraelského lidu obřad manželství měl dvě etapy: nejdříve bylo uzavíráno manželství ve smyslu právním (bylo to vlastní manželství), a teprve po určitém čase muž uvedl ženu do svého domu. Josef byl tedy „mužem“ Marie ještě dříve, než s ní začal bydlet; Maria přesto zachovávala vnitřní touhu celkového oddání se výlučně Bohu. Můžeme se ptát, jakým způsobem to šlo dohromady s „manželstvím“. Odpověď dává jedině další vývoj spásonosných událostí – čili zvláštního jednání Boha samého. Od okamžiku zvěstování Maria ví, že svou panenskou touhu oddání se Bohu zcela a výlučně má naplnit tím, že se stane Matkou Božího Syna. Mateřství působením Ducha Svatého je ta forma oddání se Bohu, které On sám očekává od Panny „zasnoubené“ Josefovi. Maria říká své fiat.
Okolnost, že byla „zasnoubena“ (čili „přiřčena“) Josefovi – je zahrnuta v Božím plánu. Poukazují na to oba citovaní evangelisté, ale zvláštním způsobem Matouš. Slova řečená Josefovi jsou velmi významná: „…neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého.“ (Mt 1,20) Tato slova objasňují tajemství Josefovy manželky. Maria je Pannou ve svém mateřství. „Syn Nejvyššího“ z ní přijal lidské tělo a stal se „Synem člověka“.
Bůh, který promlouvá k Josefovi slovy anděla, obrací se na něho jako na manžela Panny z Nazareta. To, co se v ní stalo působením Ducha Svatého, označuje současně zvláštní potvrzení manželského svazku, který existoval již dříve mezi Josefem a Marií. Anděl mluví k Josefovi jasně: „Neboj se k sobě vzít svou manželku Marii.“ A tedy to, co se stalo předtím – sňatek Josefa s Marií – stalo se podle svaté vůle Boží, musí být proto zachováno. Maria ve svém Božském mateřství má žít i nadále jako „Panna zasnoubená s mužem“ (srov. Lk 1,27).
19. Ve slovech nočního „zvěstování“ Josef slyší nejen Boží pravdu o nevýslovném povolání své manželky. Slyší současně pravdu o svém vlastním povolání. Tento „spravedlivý muž“, který si v duchu nejušlechtilejších tradic vyvoleného lidu zamiloval Pannu z Nazareta a svázal se s ní manželskou láskou, je Bohem samotným znovu vyzván a povolán k této lásce.
„Josef udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.“ To, co počala, „je z Ducha Svatého“ – copak na základě těchto slov by se nemělo přijmout, že také i ona Josefova láska k Marii se počala v té době znovu, z Ducha Svatého? Copak není třeba si myslet o této Boží lásce, rozlité v lidském srdci Duchem Svatým, který je nám dán (srov. Řím 5,5), že dokonale utváří každou lidskou lásku? Utváří – ovšem jedinečným způsobem – manželskou lásku obou manželů, prohlubuje v ní všecko to, co je lidsky důstojné a krásné, co má charakteristická znamení této výlučné důvěry a úmluvy osob, hodnověrného společenství podle vzoru trojičního tajemství.
„Josef… vzal svou ženu k sobě, ale nepoznal ji, dokud neporodila syna.“ (Mt 1,24–25) Ta slova současně ukazují na jinou blízkost manžela. Hloubka této blízkosti, duchovní intenzita sjednocení a styku osob – muže a ženy – zcela pochází od Ducha, který dává život (srov. Jan 6,63). Josef, který byl poslušný Ducha, nalezl v něm samotném zdroj lásky – své manželské, mužské lásky. Byla to větší láska, než jakou mohl očekávat „spravedlivý muž“ podle míry svého lidského srdce.
20. Liturgie slaví Marii jako „sjednocenou s Josefem, mužem spravedlivým, poutem lásky panenské a manželské“. (31) Řeč je tu vskutku o dvou druzích lásky, které společně představují tajemství církve, panny a snoubenky, jehož symbolem je manželství Marie a Josefa. „Panenství a bezženství kvůli Božímu království – celibát – nijak neodporuje vysoké důstojnosti manželství, nýbrž ji předpokládá a potvrzuje. Manželství a panenství jsou oněmi dvěma způsoby, jak vyjádřit a prožívat jediné tajemství smlouvy Boha s jeho lidem, (32) jímž je společenství lásky mezi Bohem a lidmi.
Naprostým obětováním sebe samého Josef vyjadřuje velkomyslnou lásku k Matce Boží, odevzdávaje jí „manželský dar sebe samého“. Odhodlán zůstat ve skrytosti, aby nebyl překážkou Božímu plánu uskutečňujícímu se v ní, Josef splňuje jasný příkaz přijatý od anděla: bere Marii k sobě a respektuje její výlučné přináležení Bohu.
Na druhé straně právě manželství s Marií tvoří zdroj zvláštní důstojnosti Josefa a jeho práv vůči Ježíšovi. „Nepochybně důstojnost Matky Boží je tak vysoká, že nic většího stvořit není možné. Poněvadž však byl Josef spojen s nejsvětější Pannou manželským poutem, proto se nepochybně nejvíce přiblížil k oné vznešené důstojnosti, kterou Bohorodička o mnoho převýšila všecko stvoření. Protože manželství je naprosto zásadním společenstvím a svazkem, proto i ze své přirozenosti si vyžaduje vzájemné společenství všech dober manželů. Jestliže tedy Bůh určil svatého Josefa za manžela nejsvětější Panny, učinil ho tak s jistotou ne pouze společníkem jejího života, svědkem jejího panenství, ochráncem jejích ctností, ale manželským svazkem také účastníkem na její vznešené důstojnosti.“ (33)
21. Tato láska formovala život svaté Rodiny nejdříve v ubohosti Betléma, potom na útěku do Egypta a nakonec – po návratu – v Nazaretě. Církev zahrnuje hlubokou úctou svatou Rodinu a dává ji všem rodinám za vzor. Svatá Rodina z Nazareta, bezprostředně spojená s tajemstvím Vtělení, je sama též zvláštním tajemstvím. K tomuto tajemství – podobně jako u Vtělení – patří také skutečné otcovství: lidská podoba rodiny Božího Syna – opravdová lidská rodina, vytvořená Božím tajemstvím. V té rodině je Josef otcem. Není to otcovství dané plozením potomstva, přesto ale není jen „zdánlivé“ či též jen „náhradní“. Má plnou autentičnost lidského otcovství, otcovského poslání v rodině. Obsahuje důsledek hypostatické jednoty. Člověk přijatý (homo assumptus) do jednoty Božské Osoby Slova – Syna – Ježíš Kristus. Spolu s tímto „přijetím“ (assumptio) člověčenství v Kristu je také „přijato“ všecko, co je lidské, a zvláště – rodina jako první rozměr jeho přebývání na zemi. V této souvislosti je rovněž „přijato“ Josefovo lidské otcovství.
Na základě této zásady nabývají Mariina slova určená dvanáctiletému Ježíšovi v chrámě pravý význam: „Tvůj otec i já jsme tě… hledali.“ Není to žádné „běžně používané“ vyjádření: slova Ježíšovy Matky ukazují na celou skutečnost Vtělení, která patří k tajemství Rodiny z Nazareta. Josef, jda za světlem Ducha Svatého, které se uděluje člověku skrze víru, přijal rovněž od počátku svoje lidské otcovství ve vztahu k Ježíšovi „poslušností víry“. Proto zajisté také stále plněji objevoval nevýslovný dar tohoto otcovství.