Naslouchat v mlčení a konat

Svatý Josef jako „karmelský světec“

Vojtěch od sv. Hedviky OCD

V klášteře Vtělení v Avile (přesněji, dnes v klášterním muzeu) stojí socha svatého Josefa, které se říká San José, el Parlero („Upovídaný svatý Josef“). Odkud se vzalo toto označení?

Když se tam Terezie z Avily stala roku 1572 proti vůli mnohých místních mnišek převorkou, přinesla si tuto sochu s sebou. V chóru ji pak postavila na místo podpřevorky (zatímco na místo převorky umístila jinou sochu – Panny Marie). A jelikož svatá Terezie neskrývaně uctívala Pěstouna Páně a zároveň „záhadným způsobem“ věděla o všem, co se děje v klášteře, sestry si z toho vyvodily, že je to právě tento světec, který ji vše vždy „vyzvonil“. Navíc: zmíněná socha má poněkud větší uši a pootevřená ústa, takže opravdu působí dojmem, že všechno slyší, a hned to také předává dál!

Jde o jeden z oněch sympatických „kvítků“, jichž jsou plné životy všech svatých. Ale když chceme skutečně vážně uvažovat o postavě svatého Josefa, musíme konstatovat, že v tom málu, co nám o něm evangelium říká, působí Kristův Pěstoun docela jiným dojmem.

Je to především Matoušovo evangelium, které o Josefovi vypovídá, a třebaže to činí opravdu velmi stručně (srov. Mt 1,18-2,23), dá se bez přehánění říci, že nám načrtává to nejpodstatnější z „Josefovy spirituality“: totiž umění naslouchat v mlčení a konat. Když Josef zjistí, že je Maria v požehnaném stavu a chce ji tajně propustit (což byl jistě dobře míněný, avšak příliš lidský úmysl), anděl ho ve snu nabádá, aby ji k sobě přijal, a on to učiní (srov. 1,18-14). Toto schéma (situace – andělův pokyn – vyplnění příkazu) se pak opakuje ještě dvakrát: Herodovy úklady jsou zmařeny andělovým zjevením ve snu, po němž následuje útěk Svaté Rodiny do Egypta (2,13-15) a po Herodově smrti se Josef s Marií a Ježíšem vracejí do Izraele opět na andělův pokyn ve snu (2,19-23).

Josef tak, podle Matoušova podání, jedná vždy takto: má svůj vlastní úmysl a plán, avšak pod vlivem „Boží instrukce“ udělené ve snu, vykoná něco docela jiného! Josef tedy nejprve přemýšlí, pak ale také naslouchá Bohu a podle toho nakonec i koná! Když se nad těmito texty (a zejména nad Josefovými postoji) déle rozjímá, působí to opravdu velmi silným dojmem, a to, co zvláště vystupuje do popředí, je Josefova poslušnost a poddajnost.

Ty si ovšem nelze vykládat jako nedostatek aktivity či vlastní iniciativy. Svatý Josef není žádný „mouchy-snězte-si-mě“ a už vůbec ne nějaký „kam-mě-dáte-tam-mě-máte“! Naopak, on mívá svůj vlastní plán, který dobře promyslí a chce uskutečnit (1,19n.).

Ale je vnímavý vůči Božímu hlasu a je ochotný podle něj také jednat. Jakmile už ví, co potřebuje, nediskutuje a koná! V tom může být všem věřícím lidem obrovským vzorem, zvláštním způsobem ovšem společenství Karmelu. Neboť jsou-li ve skutečnosti všichni křesťané povoláni k tomu, aby naslouchali Božímu hlasu a podle něho také jednali (jak se říká, plnili Boží vůli), pak pro Karmel je to něco zcela typického! Jde přece o spiritualitu kontemplace, k níž neodmyslitelně patří naslouchání v mlčení, úplná a co možná nejdokonalejší pozornost vůči Bohu, ale i konání (ony „skutky, skutky“, jež se mají rodit z kontemplace, jak o tom píše svatá Terezie; srov. 7H 4,6). Jde tedy o ono callar y obrar („mlčet a konat“) sv. Jana od Kříže (srov. K 8). A přesně takový je svatý Josef podle Matoušova evangelia!

Ale vraťme se ještě k onomu „Upovídanému svatému Josefovi“ v Avile. Svatá Terezie ho uctívala ne proto, že by jí donášel, co dělají mnišky špatně, ale proto, že byla na jeho přímluvu uzdravena ze své těžké nemoci (srov. Ž 5,9-6,8), že to byl on, kdo jí vyprosil milost obrácení (srov. Ž 6,6; R 30) a kdo se (z Ježíšova rozhodnutí) stal patronem prvního kláštera a celé vznikající reformy (srov. Ž 32,11).

A samotný svatý Josef? Ano, má poněkud velké uši, ale ne proto, aby „vyzvídal“ a snažil se zjistit, co mnišky nedělají tak, jak mají, aby to pak vše za tepla donesl převorce Terezii, nýbrž proto, aby slyšel, co mu říká Bůh! A co ta jeho pootevřená ústa? Řekl bych, že je to úžasem nad velkými věcmi, které Bůh koná a jichž je on sám svědkem!

Z časopisu Karmel 1/2004
s laskavým svolením

Zpět