Josefova dílna
Pavel Konzbul
Celá církev uctívá sv. Josefa, snoubence Panny Marie a Ježíšova pěstouna, jako svého ochránce a patrona. Z řady vyobrazení jej známe coby staršího muže sklánějícího se nad jesličkami. Písmo o sv. Josefovi mnoho nemluví a i řeč umělců je v případě jeho osoby dosti záhadná a rozdílná. Snadno nás tedy může napadnout otázka: Jaký byl skutečný sv. Josef? Co je realita a co je lidové „vylepšení“?
Úcta ke sv. Josefu
Od 12. století se setkáváme v západní církevní tradici s kultem úcty sv. Josefa. Její rozkvět ovšem nastává až v pozdním středověku. Slavení svátku, oficiálně zavedeného v 15. století papežem Sixtem IV., je ovšem podstatně staršího data – je známo již z koptských kalendářů z 8. století. Mezi průkopníky úcty k sv. Josefu patřili na Západě především františkáni, zejména sv. Bernardin ze Sieny a z dominikánů Isidor z Isolanis. Také sv. Terezie z Avily a sv. František Saleský šíří jeho úctu mezi prostý lid. V roce 1870 je sv. Josef vyhlášen papežem za patrona celé církve a o padesát let později uvádí nové vydání misálu pro jeho svátek i vlastní prefaci. Zmínku si rovněž zasluhuje skutečnost, že Jan XXIII. nechal Josefovo jméno zahrnout do mešního kánonu.
Pro svoji spolehlivost je Josef uctíván jako ochránce otců a rodin. Lidová zbožnost jej vidí jako patrona stipendistů, inženýrů, myslivců a řemeslníků, především tesařů, dřevorubců, kolářů, ale také hrobníků, vychovatelů, cestujících a vyhnanců. Je vzýván rovněž lidmi pochybujícími a těmi, kdo touží po mučednické smrti, především je však vzýván jako patron šťastné smrti.
Potíže s rodokmenem
To, co víme o sv. Josefovi, se nachází především v prvních kapitolách Matoušova a Lukášova evangelia. Obě evangelia předkládají čtenáři dva rozdílné Josefovy rodokmeny. Od Abraháma po krále Davida tam vystupují téměř shodné osoby (srov. Mt 1,2-6 s Lk 3,31-34). Ovšem od Davidových synů až po Josefova otce jde očividně o rozdílné větve. Největším problémem z tohoto pohledu je Josefův otec, kterým podle Matouše byl Jakub, syn Matanův a podle Lukáše Héli, syn Matatův. O vysvětlení se pokoušeli již církevní otcové. Sv. Augustin se domnívá, že Josef byl Jakubovým synem, kterého adoptoval Heli. Jiný církevní otec, Julius Afrikanus, předpokládal, že Jakub a Heli byli rodní bratři. Heli zemřel bez potomků a jeho ženu si vzal Jakub a měli spolu syna Josefa. Tak by byl Josef zákonným synem Héliho a přirozeným synem Jakuba. Všechna tato vysvětlení jsou ovšem jen domněnky. Hlavní význam rodokmenů je v tom, že ukazují na Josefův původ z Davidova rodu, a proto i Ježíš, který byl podle zákona Josefovým synem, mohl být nazýván Davidovým potomkem.
Biblické skutečnosti
S jistotou víme, že Josef byl řemeslníkem pracujícím v Nazaretě, příslušný do Betléma. Někteří církevní otcové to upřesňují a tvrdí, že byl tesařem. Svatý Justin, když mluví o práci v Ježíšově životě, uvádí, že vyráběl pluhy a jařma. Z toho vychází sv. Isidor Sevillský a vyvozuje, že sv. Josef byl kovářem. V každém případě byl řemeslníkem, který si vzal za manželku Marii, matku Ježíšovu (Mt 1,16, Lk 3,23). Kromě vypravování o Ježíšově narození (Mt 1,18-25), útěku do Egypta (Mt 2,19nn) a o cestě s dvanáctiletým Ježíšem do Jeruzaléma (Lk 2,41nn) nemáme o sv. Josefovi v Písmu žádné zprávy. Také o jeho smrti svatopisci mlčí. Všeobecně se má za to, že zemřel před veřejným vystoupením Ježíše, protože potom se uvádí již jen Maria a Ježíšovi příbuzní. Téměř s jistotou lze tvrdit, že Josef již nebyl živ v době, kdy Ježíš umírá na kříži (J 19,26n). Jméno Josef znamená v hebrejštině „ať Bůh přidá“. Bůh přidává k životu těch, kdo plní jeho vůli, často nečekané rozměry. Přesto, že Josef byl obyčejný člověk, Bůh mu svěřil, aby vykonal velké věci. Josef dokázal prožívat všechny události svého života podle Boží vůle, a proto jej Písmo chválí a říká o něm, že byl spravedlivý (srov. Mt 1,9). V hebrejštině spravedlivý znamená bohabojný, tedy ten, který plní Boží vůli. Církevní otcové často vyzdvihují jeho pevnou víru, která neváhá a rychle poslechne (srov. Mt 2,13). V životních situacích se ovšem nikdy nevzdává přemýšlení a své zodpovědnosti, ale naopak čerpá ze svých zkušenosti. Důkazem toho je situace, když se vrací z Egypta a dovídá se, že je v Judsku Heroda králem jeho syn Archelaus, a bojí se tam vrátit (srov. Mt 2,22). Bůh skutečně potvrzuje jeho obavy a dává mu pokyn, aby se uchýlil do Galileje. Že Josefova obezřetnost byla na místě, ukázaly i další události. Herodův syn Archelaus vládl totiž s takovou krutostí, že jej římský císař Augustus r. 6 po Kr. zbavil vlády a poslal do vyhnanství do Vienny v Galii.
Odkazy apokryfů
Ježíšův pěstoun je často na obrazech Kristova narození znázorňován jako starý muž, který se sklání nad novorozenětem opírajíce se o hůl. Těžko si lze ovšem představit starce, který by v pokročilém věku měl zabezpečovat a ochraňovat svatou rodinu. Stejně tak pohnutka malířů, kteří se značným věkovým rozdílem mezi Marií a Josefem snažili zdůraznit Mariino panenství, je poněkud idealistická. Aby člověk dokázal prožívat ctnost čistoty, nemusí přece čekat, až zestárne. Josefův vysoký věk v době narození Ježíše byl do umění převzat především z apokryfního života Josefova, kde světec vystupuje v době sňatku s Marií jako třiadevadesátiletý vdovec. Daleko pravděpodobnější je, že Josef v době Ježíšova narození byl mužem v plné síle, jen o několik let starší než Panna Maria, plný životní energie, schopný čelit problémům, zvládat odpovědně složité životní situace a iniciativně na sebe vzít úkoly, které jsou mu svěřeny.
Apokryfní prameny a legendy vykreslují také barvitě Josefovu smrt, kde kladou důraz především na Ježíšovu blízkost při smrti jeho pěstouna. Tato logická a dosti pravděpodobná skutečnost byla převzata i křesťanskou tradicí a církev nás i dnes vybízí, abychom se svěřovali svatému Josefovi, jako patronu šťastné smrti (KKC 1014). Na východních ikonách narození Páně nacházíme také sv. Josefa, jak sedí stranou s pochybnostmi na mysli, které mu namlouvá jakási podezřelá postavička zabalená do ovčího kožichu, zřejmě ďábel, převlečený za starého pastýře. Tento detail je opět čerpaný z apokryfních pramenů a má ukázat pokušení prostupující všechny věky lidstva. Na řadě takovýchto ikon má Maria obrácenou tvář k Josefovi, jako by jej chtěla ubezpečit, že veškeré jeho pochybnosti jsou nepodložené.
Sv. Josef a my
Sv. Josef se vždy bezvýhradně odevzdává do Božích rukou, ale současně o všem, co se děje, přemýšlí, zapojuje zdravý lidský úsudek a životní zkušenosti. Získává tak od Boha dar moudrosti a schopnost prozíravého chápání spolu s důvěrou v budoucnost. A to je příkladná cesta i pro nás, protože každý křesťan je ve svém životě Bohem povolán, nesen a provázen. Abychom tuto skutečnost dokázali přijmout, musíme nastoupit cestu vedoucí do Stvořitelovy náruče a odevzdat se celou svou osobností, spolu se všemi svými vlastnostmi, jak dobrými, tak i špatnými, do Boží vůle. Že to je možné, a jaké ovoce to přináší, to nám ukazuje právě příklad snoubence Panny Marie a Ježíšova pěstouna sv. Josefa.
Převzato z časopisu Amen 3/1999
s laskavým svolením vydavatele