Známky noci a smyslového očistění (1N 9)
sv. Jan od Kříže
1. Poněvadž však mohou tyto vyprahlosti pocházet mnohdy ne ze zmíněné noci a očištění smyslové žádosti, nýbrž z hříchů a nedokonalostí, nebo z lenosti a vlažnosti, nebo z nějaké špatné nálady či tělesné indispozice, uvedu zde několi známek, z nichž se pozná, zda je taková vyprahlost ze zmíněného očištění nebo zda se rodí z některé ze zmíněných neřestí; a ohledně toho shledávám, že jsou tři hlavní známky:
2. První je ta, zda – jelikož nenachází zalíbení ani útěchu v Božích věcech – ji nenalézá ani v některé ze stvořených věcí; neboť tím, že Bůh uvádí duši do této temné noci, aby jí vysušil a očistil smyslovou žádostivost, nenechává ji v ničem mlsat ani nacházet chuť. A z toho se velmi pravděpodobně poznává, že tato vyprahlost a nechuť nepochází ani z hříchů ani z opětovně páchaných nedokonalostí; protože kdyby tomu tak bylo, muselo by se v povaze cítit nějakou náklonnost nebo chuť okoušet něco jiného než Boží věci; neboť pokud by si žádostivost dovolila nějakou nedokonalost, pak by se cítila náklonnost k ní, ať už málo či mnoho, podle zalíbení a příchylnosti, kterou tam vložila.
Protože by však toto neokoušení věci ani shůry ani zdola mohlo pocházet z nějaké indispozice nebo melancholické nálady, což (také) mnohdy neumožňuje v ničem nacházet zalíbení, je zapotřebí druhé známky a podmínky.
3. Druhá známka, aby se věřilo, že je to zmíněné očištění, je ta, že (s sebou) obvykle nese paměť o Bohu se starostlivostí a bolestnou obavou, když si (duše) myslí, že neslouží Bohu, nýbrž se vrací nazpátek, jak se to jeví z oné nechuti v Božích věcech. A z toho je vidět, že tato nechuť a vyprahlost nepochází z lenosti a vlažnosti; protože na základě vlažnosti si z toho (duše) mnoho nedělá ani nemá vnitřní starost o věci Boží.
Proto je mezi touto vyprahlostí a vlažností velký rozdíl; neboť ta, jež je vlažností, má ve vůli a v duchu mnoho lenosti a nedbalosti, bez starostlivosti o Boží službu; ta, jež je pouze očistnou vyprahlostí, s sebou nese obvyklou starostlivost s obavou a bolestí, jak říkám, že neslouží Bohu. A ta, i kdyby někdy byla posílena melancholií nebo jinou náladou, jak tomu mnohdy bývá, nepřestává jen proto mít svůj očistný účinek na žádostivost, vždyť je zbavena všeho zalíbení, a jedinou starost má vůči Bohu; protože, když jde pouze o náladu, (člověk) bývá pouze v nechuti a újmě přirozené povahy, bez těchto tužeb sloužit Bohu, jež má očistná vyprahlost, při níž je sice smyslová část velmi upadlá a zemdlelá a slabá, aby konalo pro tu trochu zalíbení, jež nachází, avšak duch je připraven a (je) silný (srov. Mt 26,41).
4. Protože příčinou této vyprahlosti je to, že Bůh mění dobra a sílu ze smyslových na duchovní, a jelikož smysl a přirozená síla nejsou pro ně uschopněni, zůstávají hladoví, vyprahlí a prázdní. Protože smyslová část nemá schopnost pro to, co je čirý duch, a tak když okouší duch, tělo je znechucené a slábne pro konání; avšak duch, jenž přijímá pokrm, kráčí rozhodně a ostražitěji a starostlivěji než dřív v péči, aby nebyl nevěrný Bohu, a pokud tedy na začátku necítí duchovní chuť a rozkoš, nýbrž vyprahlost a nechuť, je to pro novost záměny; protože měl patro navyklé na ona jiná smyslová zalíbení – a dosud má oči upřeny na ně – a protože také duchovní patro není ještě uzpůsobeno ani očištěno k tak jemné chuti, dokud se v budoucnu (postupně) nedisponuje prostřednictvím této vyprahlé a temné noci, nemůže cítit duchovní dobro a zalíbení, nýbrž (jen) vyprahlost a nechuť, pro nedostatek zalíbení, jež předtím s takovou snadností okoušel.
5. Protože ti, které začíná Bůh pozvedat těmito samotami pouště, jsou podobní izraelským synům, jimž pak na poušti začal Bůh dávat pokrm nebes, který měl v sobě všechny chuti, a, jak tam říká (Mdr 16,20-21), obracel se jim v chuť, jakou každý z nich chtěl, přesto cítili nedostatek zalíbení a chutí masa a cibulí, které předtím jídávali v Egyptě, neboť měli patro navyklé a mlsné spíš pro ně než pro jemnou sladkost andělské many, a tak plakali a naříkali za masem uprostřed nebeských pokrmů (Nm 11,4-6). Až tak daleko dospívá nízkost naší žádostivosti, že nás vede k oplakávání našich ubohostí a k odporu vůči nesdělitelnému dobru nebes.
6. Avšak jak říkám, když tyto vyprahlosti pocházejí z očistného života smyslové žádostivosti, třebaže duch na začátku necítí chuť pro příčiny, o nichž jsme právě mluvili, cítí sílu a odvahu k podstatnému konání, jež mu dává vnitřní pokrm, kterým je počátek temné a vyprahlé kontemplace pro smysl; tato kontemplace, jež je zahalená a skrytá i pro toho, kdo ji má, obvykle spolu s vyprahlostí a prázdnotou, které působí (ve) smyslu, dává duši náklonnost a chuť být sama a v klidu, aniž by mohla myslet na něco jednotlivého či měla na to chuť myslet.
A tehdy, jestliže se ti, kterým se to děje, dokáží zklidnit a přestanou se starat o jakékoli vnitřní i vnější dílo, a (zůstanou) bez starostlivosti tam něco dělat, pak v oné bezstarostnosti a nečinnosti jemně pocítí ono vnitřní osvěžení; a to je tak jemné, že obvykle, pokud má chuť nebo snahu je pocítit, necítí je; neboť, jak říkám, působí ve větší nečinnosti a bezstarostnosti duše; což je jako vzduch, který, když jej chceme sevřít v pěsti, uniká.
7. A vzhledem k tomu můžeme chápat to, co řekla Snoubenka Snoubenci v Písních (6,4): Odvrať své oči ode mne, protože působí, že letím; neboť Bůh uvádí duši do tohoto stavu takovým způsobem a vede ji tak odlišnou cestou, že, pokud chce ona pracovat svými mohutnostmi, spíše ruší dílo, které v ní koná Bůh, než aby mu pomáhala; a to bylo předtím úplně naopak. Důvodem je, že v tomto stavu kontemplace, to jest když (duše) vychází z přemítání a [vstupuje do] stavu pokročilých, je to již Bůh, kdo koná v duši, neboť právě proto jí svazuje vnitřní mohutnosti a nenechává jí oporu v rozumu, ani šťávu ve vůli, ani přemítání v paměti. Protože v tomto období to, co může duše konat sama ze sebe, neslouží, leč, jak jsme řekli, k tomu, že ruší vnitřní pokoj a dílo, které v oné vyprahlosti smyslu koná Bůh v duchu. Ta, jelikož je duchovní a jemná, koná klidné, jemné, (osamělé), uspokojující a pokojné dílo, velmi vzdálené všem ostatním prvotním zalíbením, která byla velmi hmatatelná a smyslová; protože to je pokoj, o kterém říká David (Žl 84,9), že jím promlouvá Bůh v duši, aby ji učinil duchovní. A odtud pochází také třetí (známka).
8. Třetí známka nutná k tomu, aby se poznalo, že jde o toto očištění smyslu, je neschopnost již meditovat ani přemítat ve smyslu obrazotvornosti, (jak byla duše zvyklá), třebaže by ze své strany dělala sebevíc. Neboť jelikož se zde Bůh začíná sdílet ne již skrze smysl, jak to činil dříve prostřednictvím přemítání, jež skládalo a dělilo (jednotlivé) poznatky, nýbrž skrze čirého ducha, pod nějž nespadá postupné přemítání, a sdílí se úkonem prosté kontemplace, kterou nepostihují smysly nižší části, (a to) vnější ani vnitřní, plyne z toho, že obrazotvornost a fantazie se nemohou opřít o žádnou úvahu ani v ní od nynějška dále nalézt jistotu.
9. U této třetí známky je třeba mít za to, že zkažení mohutností a jejich zalíbení nepochází z nějaké špatné nálady; protože, rodí-li se odtud, když ona nálada pomine – neboť v žádné bytosti nepřetrvává (dlouho), pak s určitou snahou/pílí, kterou duše uplatní, může znovu to, co dříve, a mohutnosti nacházejí své opory, což u očištění tak není, neboť, když do něj (duše) začne vstupovat, neschopnost přemítat mohutnostmi pokračuje stále dál. A tak třebaže je pravdou, že u některých se (alespoň) zpočátku nevstupuje tak souvisle, takže někdy mívají svá zalíbení a smyslová přemítání, neboť pro jejich slabost by snad nebylo vhodné odstavit je v tu ránu, přesto do něj vstupují stále víc a přestávají se smyslovou činností, mají-li jít kupředu. Protože ti, kdo nejdou cestou kontemplace, mají velmi odlišný způsob, neboť tato noc vyprahlostí nebývá u nich tak souvislá co do smyslu, vždyť někdy (ji mají, jindy zase ne; a někdy) nemohou přemítat, jindy mohou; neboť jelikož je Bůh uvádí do této noci jen proto, aby je procvičil a pokořil a obnovil jejich žádostivost, aby se v duchovních věcech neživili neřestnou mlsností, a ne proto, aby je uvedl do života ducha, jímž je kontemplace – neboť ne všechny, kdo se úmyslně cvičí v cestě ducha, pozvedá Bůh ke kontemplaci, ba ani polovinu: a proč, to si ví on sám –; odtud plyne, že těmto (lidem) se nikdy úplně neoddálí smysl od prsů úvah a přemítání, nýbrž jen časem na nějakou chvíli, jak jsme řekli.