Rozvoj chápání, interpretace a mystagogie trojiční zkušenosti
Při diachronní analýze trojičních textů svatého Jana od Kříže lze ovšem poměrně snadno zjistit, že ne všechny změny je možné a potřebné připisovat zkušenostnímu rozvoji autora. Jsou zde také úpravy doktrinálního charakteru, jež mají své poznávací, interpretační a mystagogické důvody. Jan jako solidně vzdělaný teolog, pokročilý mystik a pozorný mystagog myslí rovněž na čtenáře, a proto upravuje své texty nejen s ohledem na novou zkušenost, ale i na nové pochopení probírané tématiky.
Lze to vnímat především ve změnách mezi dvěma redakcemi Duchovní písně a Živého plamene; jestliže v prvním případě je někdy těžké rozlišit, které změny jsou zkušenostního rázu a které rázu pastoračně-naukového, ve druhém tato nesnáz odpadá, a to nejen proto, že rozdíl mezi oběma redakcemi není tak velký jako v prvním případě, nýbrž i proto, že z hlediska zkušenostního tu nezaznamenáváme žádný zvláštní rozvoj. (36)
Jsem přesvědčen, že lze oprávněně tvrdit, že mezi nejvýznamnější posuny v chápání a interpretaci nauky Duchovní písně patří tématika přítomnosti Boha v nitru lidské duše, probíraná v komentáři první strofy (srov. DPB 1,3-12) a evidentní snaha přesunout plné uskutečnění rovnosti lásky mezi Bohem a člověkem z vrcholu mystického života na této zemi do stavu blaženosti ve věčnosti (srov. DPB 36-39, zejména 38,5-9).
V prvním případě jde o přirozené prodloužení onoho christologického „skrytého přebývání“ z jedenadvacátého verše poémy Ó, živý plameni lásky! do nové, jedenácté strofy v druhé redakci Duchovní písně („Odhal svou přítomnost“), která vznikla pravděpodobně během roku 1585. Ve světle pneumatopatické zkušenosti pak světec reinterpretuje toto Snoubencovo přebývání v trojiční perspektivě a v této podobě je formuluje nejen na začátku druhé redakce Duchovní písně, ale i v komentáři zmíněné jedenácté strofy a v druhé redakci Živého plamene lásky.
V druhém případě sehrála svou úlohu četba již zmíněného dílka De Beatitudine, která ovlivnila Mystického učitele, aby revidoval své snad příliš optimistické výpovědi ohledně stavu mystika na vrcholu duchovního života tím, že mnohé z nich přesouvá až do momentu věčné blaženosti. Zdá se, že Jan se původně nechal ovlivnit tímto spiskem, aby popsal svou mystickou trojiční zkušenost (z druhé poloviny roku 1584) v první redakci Duchovní písně. S novou, pneumatopatickou zkušeností (z konce roku 1585) světec poněkud přibrzďuje své původní nadšení pro trojiční zkušenost a své výpovědi ve druhé redakci proto zmírňuje. (37)
Úpravy v Živém plameni lásky nejsou tak výrazné jako v Duchovní písni a jsou téměř všechny pastoračně-naučného rázu. Jako typický příklad lze uvést „vnitřní zápas“ mystika a teologa v druhé redakci (ŽPB 1,14), který bychom v první verzi marně hledali. (38) Z témat nově uvedených do druhé redakce pro nás mohou být zajímavé: prohloubené vědomí úlohy Ducha svatého (srov. ŽPB 1,14.19.34; 2,2n.; 3,12.42.46.79; 4,16), ale i osoby Boha Otce (srov. zejména 1,15 a 2,16), a nauka o podstatných dotecích (toques sustanciales, srov. ŽPB 2,19n.), která se tak pojí s pojednáním o nich jinde v sanjuanistických spisech (srov. zejména DP 14 a 15,12-20).