Uvedení do noci ducha (2N 1)

sv. Jan od Kříže

Začíná se pojednávat o temné noci ducha. Mluví se o tom, v jaké době začíná.
1. Duše, kterou chce Bůh zavést dál, neuvádí jeho Velebnost hned poté, co ona vyjde z vyprahlostí a utrpení prvního očištění a noci smyslu, do této noci ducha, spíše ji obvykle nechává žít po značnou dobu a po léta, během kterých, když už duše vyšla ze stavu začátečníků, se cvičí ve stavu pokročilých, v němž jako ten, kdo vyšel z velmi těsného vězení, kráčí duše ve věcech Boží s mnohem větší svobodou a uspokojením a s hojnější a niternější rozkoší, než jakou mívala v začátcích, dříve než vstoupila do zmíněné noci, poněvadž již nemá obrazotvornost a mohutnosti svázané přemítáním a duchovní snahou, jak tomu bývalo dříve; neboť s velkou snadností pak nachází ve svém duchu velmi jasnou a láskyplnou kontemplaci a duchovní chuť bez námahy přemítání.
Třebaže, jelikož očištění duše dosud není vykonáno dostatečně dobře, neboť chybí hlavní část, a tou je očištění ducha – bez něhož ani smyslové očištění, byť by bylo jakkoli silné, není ukončené a dokonalé, a to pro sdílení, které je mezi jednou a druhou částí, (tj. mezi smyslem a duchem) jelikož jde o jediný podmět – nikdy se nestane, že by alespoň občas duše neměla nějaké potřeby, vyprahlosti, temnoty a úzkosti, a někdy mnohem intenzivnější než ty předešlé, což jsou již předchuti a poslové nadcházející noci ducha; třebaže tyto nejsou tak trvalé, jako bude noc, kterou očekává. Neboť když už stráví nějakou chvíli nebo chvíle nebo dny této noci a bouřky, vrací se ke svému obvyklému klidu; a tímto způsobem Bůh očišťuje některé duše, jež nemají vystoupit k tak vznešenému stupni lásky jako jiné, když ji vždy na určitou dobu uvádí do této noci duchovní kontemplace a duchovního očištění a působí, že se chvíli stmívá a chvíli rozednívá, aby se naplnilo, co říká David (Žl 147,17), že posílá svůj křišťál, to je svou kontemplaci, jako po soustech. Třebaže tato sousta temné kontemplace nejsou nikdy tak intenzivní jako je ona strašlivá noc kontemplace, o níž máme mluvit a do které Bůh záměrně uvádí duši, aby ji pozvedl k božskému sjednocení.
2. Tato chuť, tedy, a vnitřní zalíbení, o nichž mluvíme, které tito pokročilí s hojností a snadností nacházejí a okoušejí ve svém duchu, se jim udílejí mnohem hojněji než dříve, a přelévají se odtamtud do smyslu víc než tomu bylo před tímto smyslovým očištěním; takže jakkoli ten je již čistší, s větší snadností může cítit po svém zalíbení ducha. A poněvadž je konec konců tato smyslová část duše slabá a neschopná pro silné věci ducha, plyne z toho, že tito pokročilí kvůli tomuto duchovnímu sdílení, jež se děje ve smyslové části, trpí mnoha žaludečními oslabeními a újmami a slabostmi, a následně v duchu námahami; neboť jak říká Mudrc (Mdr 9,15): Tělo, které strádá, tíží duši. Z toho plyne, že jejich sdílení nemohou být velmi silná ani velmi intenzivní ani velmi duchovní, jež se přitom vyžadují k božskému sjednocení s Bohem, a to pro slabost a porušenost smyslovosti, která má na nich účast.
Odtud pocházejí uchvácení a vytržení a vykloubení kostí, jež se vždy dějí, když tato sdílení nejsou čistě duchovní, to je udílející se pouze duchu, jak je tomu u dokonalých, kteří jsou již očištění druhou nocí ducha, u nichž už tato uchvácení a tělesná utrpení ustávají a oni se radují ze svobody ducha, aniž by byl oslabován nebo překračován smysl.
3. A aby se pochopila nezbytnost jejich vstupu do této noci ducha, poukážeme zde na některé nedokonalosti a nebezpečí, jež mají tito pokročilí.

Překlad P. V. Kohut

Zpět