Tři způsoby přítomnosti Boha v duši (DPB 11,2-5)
sv. Jan od Kříže
2. Poněvadž duše touží, aby už byla vlastněna tímto velkým Bohem, jehož láskou, jak cítí, jí bylo ukradeno a zraněno srdce, a nemůže to už déle snášet, prosí v této písni rozhodným způsobem, aby se jí odhalil a ukázal ve své kráse, kterou je jeho božská bytnost, a aby ji usmrtil oním pohledem a uvolnil ji z těla, neboť v něm ho nemůže vidět a těšit se jím tak, jak (po tom) touží; předkládá mu svou bolest a touhu svého srdce, v níž setrvává a trpí se svou láskou, aniž může mít lék v něčem menším, než je tento slavný pohled na jeho božskou Bytnost. Následuje verš:
Odhal svou přítomnost.
3. K objasnění toho je třeba vědět, že jsou tři způsoby přítomností Boha, jaké mohou v duši nastat.
První je bytnostná, a tímto způsobem je (Bůh) nejen v nejlepších a svatých duších, nýbrž také ve zlých a hříšných a ve všech ostatních tvorech. Protože touto přítomností jim dává život a bytí a kdyby tato přítomnost chyběla, všichni by byli zničeni a přestali by být. A ta v duši nikdy nechybí.
Druhá přítomnost je skrze milost, kterou Bůh přebývá v duši, když je z ní potěšen a je s ní spokojen. A tuto přítomnost nemají všechny, protože ty, které upadají do smrtelného hříchu, ji ztrácejí. A o této (přítomnosti) duše nemůže přirozeně vědět, zda ji má.
Třetí je skrze duchovní náklonnost, protože v mnoha zbožných duších obvykle Bůh působí jisté duchovní přítomnosti mnoha způsoby, jimiž je osvěžuje, těší a obveseluje.
Avšak jak tyto duchovní přítomnosti, tak i ostatní, jsou všechny zahalené, protože se v nich Bůh neukazuje tak, jak je, protože nepodléhá stavu tohoto života; a tak na kteroukoli z nich se může vztahovat zmíněný verš, to je: Odhal svou přítomnost.
4. Jelikož, nakolik je jisté, že je Bůh stále přítomen v duši, alespoň prvním způsobem, neříká duše, aby v ní byl přítomen, nýbrž aby jí tuto svou zahalenou přítomnost, skrze kterou v ní je, ať už je přirozená, duchovní nebo afektivní, odhalil a projevil tak, aby jej mohla vidět v jeho božském bytí a kráse. Protože jako svým přítomným bytím dává duši přirozené bytí a svou přítomnou milostí ji zdokonaluje, tak ji má také oslavit svou zjevnou slávou.
Avšak nakolik tato duše žije v zápalech a náklonnostech lásky k Bohu, je třeba, abychom pochopili, že touto přítomností, o kterou zde prosí Milovaného, aby jí odhalil, se v první řadě rozumí jeho jistá afektivní přítomnost, kterou v duši Milovaný působí; ta byla tak velká, že se duši zdálo a ona cítila, že tam je nesmírné zahalené bytí, z něhož jí Bůh sděluje jisté potemnělé záblesky své božské krásy; a mají v duši takový účinek, že v ní způsobují chtivost a umdlévání v touze po tom, co cítí jako zahalené tam, v oné přítomnosti, jež odpovídá tomu, co cítil David, když řekl: Má duše je chtivá a umdlévá v síních Páně (Žl 83,3).
Neboť duše tu umdlévá touhou pohroužit se do onoho Nejvyššího Dobra, jež cítí jako přítomné a zahalené, protože, třebaže je zahalené, cítí se velmi vznešeně dobro a rozkoš, jež tam jsou. A proto je duše přitahována a uchvacována tímto dobrem s větší silou než každá přirozená věc svým středem. A s touto chtivostí a vroucí žádostí, jež v sobě duše už dál nemůže udržet, říká: Odhal svou přítomnost.
5. Totéž se přihodilo Mojžíšovi na hoře Sinaji, když tam přebýval v Boží přítomnosti a viděl tak vznešené a hluboké záblesky vznešenosti a krásy zahaleného božství Boha, že, poněvadž to nemohl snést, dvakrát ho prosil, aby mu odhalil svou slávu: Ty říkáš, že mě znáš jménem a že jsem nalezl před tebou milost; nuže tedy, jestliže jsem nalezl milost ve tvé přítomnosti, ukaž mi svou tvář, abych tě poznal a nalezl před tvýma očima naplnění milosti, po které toužím (Ex 33,12-13). A tou je dospět k dokonalé lásce k Boží slávě. Ale Pán mu odpověděl slovy: Nebudeš moci spatřit mou tvář, protože člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu (ib.,30). To je, jako by řekl: O nesnadnou věc mě žádáš, Mojžíši: protože krása mé tváře a rozkoš pohledu na mé bytí jsou tak veliké, že je tvá duše nebude moci snést v tomto údělu tak chabého života.