Očistné noci: lidské nasazení a božská pedagogie
Tomu, co se nazývá aktivní nocí nebo aktivním očišťováním odpovídá zhruba všechno to, co dělá člověk dobrovolně, aby žil ve shodě s Boží vůlí (srov. 1V 11,2n.; 2V 5,3n.). Úkol, který tak docela nikdy není možné naplnit, dokud jsme na tomto světě. Naproti tomu pasivnímu očišťování odpovídá spíš onen nezbytný proces očišťování, kterým Bůh ve své láskyplné pedagogii nechává danou osobu projít a do něhož nelze na začátku vstoupit vlastním úsilím nebo vůlí; nejvýše může být člověk povzbuzen tím, když vidí plody, které z něj plynou, a tak jím touží projí a prosí o to Boha. (7)
V každém případě lze říci, že alespoň podle popisů, které nám skýtá Jan od Kříže, zmíněná pasivní očišťování, a to jak smyslu, tak ducha, obvykle člověka překvapí; mimo jiné proto, že se daná osoba často cítí poměrně jistá sebou co do lidského, a jistá rovněž svou ctností a svou blízkostí Bohu co do duchovního (srov. 1N 8,3-5; 14; 2N 2-5; 7,4-7).
Smysl a duch je naproti tomu antropologickým tříděním, které slouží Janu od Kříže, aby poukázal na nezbytnost celkového očištění člověka, nebo, chceme-li, aby poukázal na to, že celé lidské bytí, jak to nejvíc vnější, tak to nejduchovnější, nejniternější a nejvíc náboženské, musí projít procesem noci očišťování, která umožní, aby člověk překonal aktuální statut, poznačený rozkladnými tendencemi a hříchem; a aby se od nejhlubších kořenů předělal celý člověk: a stal se tak novým stvořením v Kristu podle Božího plánu od počátků, kdy člověka stvořil, aby žil ve společenství s Ním. (8)
Antropologicky vyjádřeno je naproti tomu možné říci, že Jan od Kříže má jednotnou vizi noci, jako má jednotnou vizi člověka Božího plánu s ním. Dochází až k tvrzení, že nemůže dojít k opravdovému pasivnímu očištění smyslu, dokud člověk nevstoupí a neprochází pasivním očišťováním ducha, neboť pouze toto očišťování opravdu čistí člověka: očišťování od nejhlubších kořenů ze všeho toho, co neodpovídá Božímu záměru s ním (srov. 2N 2-3).
Naproti tomu, vědomí bohaté a složité skutečnosti lidské osoby, zvažované o sobě samé, působí, že náš mystik překonává pokušení duchovního zjednodušování. Proto se nám například snaží dát pochopit, úlohu, jakou zde hraje lidská smyslovost. I Bůh si jí příležitostně posluhuje, jako například v prvních etapách duchovního putování, když se dává silně pocítit ve smyslové podobě, aby nám pomohl rozejít se s chováním přehnaně závislým na smyslech, jak vnějších, tak vnitřních, které jsou vnímány jako nejvyšší kritérium chování, tj. toho, co je pro nás dobré a co špatné. Zdůrazňuje však také nezbytnost překonat zmíněnou smyslovější etapu, neboť jde poměrně často o přehnaně smyslové chování nebo chování vedené kritérii smylsovosti, a to nám znemožňuje skutečně evangelní chování, vedené vírou, především v následování ukřižovaného Krista. Odtud plyne důležitost toho, aby člověk prošel pasivní nocí smyslu a mohl tak skutečně přijmout odpovídajícím způsobem Boží život v nás (srov. 1V 1-15; 2V 7; 2N 1-8).
Ve skutečnosti celý lidský život má mnoho z noci očišťování, jak aktivní, tak pasivní, jak smyslu nebo smyslovosti, tak ducha, třebaže je to prožíváno na rozdílných úrovních intenzity podle situací a okolností. Z pohledu pasivity jistě nechybějí příležitosti, ve kterých nás Jan od Kříže někdy učí, abychom objevovali láskyplnou pedagogii Boží. Avšak, když odkazuje na pasivní očišťování jako etapy duchovního života, jasně tvrdí, že když se Bůh rozhodne nechat nějakou duši projít tímto duchovním stavem, je tomu tak proto, že v ní vidí kapacitu postoupit kupředu, a v takovém případě se zmíněná noc neomezuje na chvíle nebo několik dnů, nýbrž obvykle trvá déle, ba i roky. A mezi jednou a druhou nocí, mezi jednou a druhou etapou noci mohou také uplynout léta.
Naproti tomu, když odkazuje na pasivní noc ducha, jasně tvrdí, že se jí neprochází najednou a napořád, nýbrž že se v ní střídají etapy temnoty s jinými, plnými světla, přičemž v jednom i druhém případě mohou uběhnout dlouhá období (srov. 1N 14,5n; 2N 1,1n.; 7,4-7).
Závěrem tohoto bodu musíme říci, že temná noc, o které nám mluví Jan od Kříže, je, antropologicky i teologicky vyjádřeno, něčím vážným. Nespočívá pouze v úsilí být víceméně dobrými, nebo patřit mezi osoby umrtvené „ve věcech světa“, ale možná tím víc lpějící na vlastním já nebo na věcech Božích. Jedná se, antropologicky i teologicky vyjádřeno, o něco mnohem hlubšího. Cesta sanjuanistické noci nutně prochází procesem úplného obnažení a smrti s Kristem, až do té míry, že se člověk cítí opuštěn Otcem, aby bylo možné dospět k prožívání nového Božího života. Jsem ale upozorňování, že nikdo není schopen dobře a úplně umřít sám sobě, a z toho plyne význam pasivních nocí. Zejména pasivní noci ducha, ve které Bůh působí především tak, že léčí a uzdravuje, ovšem daná osoba, ve které se to děje, to cítí spíše, jako by se z Boha stal její nepřítel. Zkušenost, která je zde popisována jako projití očistcem, ba je dokonce pociťována jako peklo; jako „hrob temné smrti“, jímž je třeba projít, aby člověk dospěl ke vzkříšení, v něž se doufá, k novému životu. Zkušenost, ve které se může zdát, že se ztratila všechna dobra Boží, včetně teologálních ctností, ve které však bezpochyby ony všechny, především láska, jsou živější než kdykoli jindy (srov. 1V 1,4n.; 2V 7; 2N 6-10.21).