4. Plamen sjednocující lásky

Symbol světla, převládající ve dvou posledních dílech tetralogie učitele noci, v Duchovní písni a Živém plameni lásky, je přítomen ve všech dílech a zahrnuje takové obrazy, jako je plamen lásky, oheň lásky, pochodeň, třpyt, jasný paprsek, zora a úsvit. Uvedené obrazy odpovídají jediné realitě, kterou je sám Bůh, zjevující se člověku a směřující ke sjednocení s Ním. Symbol pochodní se odvolává na biblický obraz Boha, který přechází mezi Izraelity jako „ohnivá pochodeň“, dává se jim takto poznat a odkazuje tak na svou přítomnost ve vyvoleném národě (Gn 15,12-17; Živý plamen lásky 3,6). Doplňkem tohoto symbolu jsou obrazy „záře“ a „odlesku“ (ŽPL 3,9.10), které podtrhují poznání Boha ve schopnostech člověka.
Přítomnost Boha, jenž se stále plněji uděluje člověku, symbolizuje i obraz zory, která je rovněž nazývaná „ruměnnou jitřenkou“ a „ranním úsvitem“ (DP 14; 15; Výstup II, 2,1). Obraz „úsvitu“ zdůrazňuje moment nalezeného Boha, kterého provází veliká radost (DP 14).
Kromě noci je symbol ohně a plamene nepochybně jedním z nejčastěji užívaných termínů učitele Karmelu. Svatý Jan od Kříže ho používá ve dvojím významu: k označení specifiky působení Boha, jenž očišťuje a přeměňuje schopnosti člověka a také na ukázání síly žádostí, které člověka spalují zevnitř. Ohněm je Bůh, jenž v člověku ničí hřích a zlo (Dt 4,24; DP 39,14). „Bůh je také stravujícím ohněm, jenž všechno rozpaluje teplem lásky“ (ŽPL 2,5; Sir 43,4). Když španělský karmelitán zdůrazňuje moc Božího působení, odvolává se na obraz ohně, jenž spaluje dřevo a ničí je, ale zároveň je mění ve zdroj tepla a světla (TN II, 1,1; DP 39,14). Tento proces je nejprve očištěním, později zničením a teprve na konci se projevuje dobrý účinek:
„Když se hmotný oheň zmocní dřeva, to první, co dělá, je, že je začíná vysušovat zbavováním vlhkosti a vylučováním vody, kterou v sobě dřevo má; pak je nechává zčernat, ztmavnout a zošklivět, a dokonce i páchnout; a když je takto znenáhla vysušeno, vytahuje z něj na světlo a vyhání ven všechny ošklivé a temné případky, které ohni překážejí; a nakonec je začíná zvenčí rozněcovat a zahřívat a tak je přivádí k přetvoření v sebe a činí je tak krásným jako je sám oheň. V tuto chvíli již nemá dřevo ze své strany žádnou vášeň ani vlastní činnost, vyjma hmotnosti a hutnějších částí než je oheň, (protože již má v sobě vlastnosti ohně) a jeho případky; vždyť je suché a jako suché je i horké, je také jasné a osvětluje; je mnohem lehčí než dříve, neboť v něm oheň koná všechny tyto vlastnosti a účinky“ (TN II, 10,1).
Tento popis je dokonalou ilustrací toho, co se děje s člověkem, jehož Bůh vede k plnosti sjednocení. Symbol ohně ukazuje, že proces sjednocení s Bohem neproběhne okamžitě, ale má dramatické momenty zbavování se sebe, ničení toho, co je špinavé, a spalování, díky němuž vznikne světlo a teplo. Obraz ohně také ukazuje povahu sjednocení jako spojení dvou plamenů.
V duchovním životě je oheň přítomný ve všech jeho etapách: očišťuje jako „stravující oheň“, zkouší, „skrz naskrz propaluje“, proměňuje ve sladkou lásku a naplňuje slávou (ŽP 1,3). Když oheň lásky zraňuje, dává předchuť Boha, kterého člověk zakouší, je-li Jím stravován a rozpalován (TN II, 11, 1). Oheň dává světlo, které rozjasňuje mysl, a teplo, jež rozpaluje vůli k milování Boha.
Svatý Jan od Kříže definuje světlo jako nedostatek temnoty a zdůrazňuje úzkou spojitost obou prvků ve sjednocení člověka s Bohem. Je prostředkem umožňujícím zraku vidět a vztahuje se zvlášť k vidění v nadpřirozené perspektivě. Jeho povaha je podobná slunečnímu paprsku, jenž proniká okno, spojuje se s ním a zároveň uchovává svoji nezávislost (TN II, 8,3). Pro učitele Karmelu je světlem Bůh a Jeho moudrost, díky níž člověk vidí hlouběji a dál. Je tak nezměrné a tak velké, že oslepuje zrak člověka.
Obrazem převládajícím v mystice světla je „plamen lásky“, jenž je „plamenem Ducha svatého“, „plamenem Božího života“ a „plamenem ohně“ (DP 1,18; ŽP 1,1). Plamen je symbol Boží přítomnosti, která mění člověka a spojuje s Ním. Má dvojí emocionální rys podobně jako symbol noci: pozitivní („sladký plamen“, „něžný“, „laskavý“, „živý“, „vznešený“) a negativní („temný plamen“, „vyprahlý“, „bolestný“, „mdlý“, „hořký“.) Spojení protikladných citů je možné díky lásce, jež plamen podstatně charakterizuje.
Plamen lásky očišťuje člověka v jeho schopnostech a rozpaluje vnitřně láskou, která se stává převládající touhou. Jeho působení je zraněním, jež naplňuje vnitřním štěstím a mocí ve směřování k Bohu.
Plamen lásky je znamením působení Boha v člověku, jenž očišťuje, rozpaluje a přeměňuje v sebe. Ukazuje na přítomnost Ducha svatého, jenž působí láskou a stává se pramenem štěstí:

„Ó, živý plameni lásky,
který něžně zraňuješ
v nejhlubším středu mé duše!
Když už nejsi bolestivý,
skonči už, chceš-li,
protrhni závoj tohoto sladkého setkání“ (ŽP 1).

Symboly světla a temnoty přítomné v dílech učitele Karmelu poukazují na povahu působení Boha v duši, který přejímá iniciativu a povolává člověka k Božímu životu. Temnota odkazuje na očištění, jež zahrnuje poznávací i volní schopnosti, má rozměr ovládnutí žádostivé síly postojem pokory a vědomé volby umenšení. Plamen zdůrazňuje osvěcující a přeměňující charakter působení rozpalující lásky, která dává poznání a moc setrvat u Boha uprostřed utrpení. Světlo a temnota jsou společné symboly přítomnosti Boha, které pomáhají uspořádat nitro člověka, a také vedou k smyslové a duchovní harmonii, jež uschopňuje sjednocení s Ním. Tyto symboly poukazují na Boha, jenž překvapuje a vzbuzuje strach, a zároveň dává pocit bezpečí, radosti a pokoje v srdci.

Přeložila sr. Terezie Eisnerová
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) Viz Světlo a tma v: Slovník biblické teologie, X. Leon-Dufour, Poznaň 1990, str. 958-963; D. Forstner, Svět křesťanské symboliky, Varšava 1990; M. Lurker, Slovník výrazů a biblické symboly, Poznaň 1989.
(2) Viz Oheň, in Slovník biblické teologie, X. Leon-Dufour, Poznaň 1990, str.. 615-620.
(3) Viz M. Dupuy, Nuit, in Dictionnaire de Spiritualita, T. VIII, Paříž 1981, 519-525.; Noc, in Slovník biblické teologie, ed. X. Leon-Dufour, Poznaň 1990, str. 558-561.
(4) T. Merton, hledal Boha, Krakov 1983, str. 40, s. 205.
(5) Viz Dionysius, O mystické teologii, Krakov 1932, str. 238.
(6) Viz K. Wojtyla, Problém víry v dílech sv. Jana od Kříže, Krakov 1990.
(7) E. Stein, Světlo v temnotě, Krakow 1977, str. 113-117.