3. Temnota jako místo setkání s Bohem
Díla sv. Jana od Kříže jsou klasickými texty v oblasti „mystiky noci“ a noc a temnota jsou symboly cesty člověka ke sjednocení s Bohem, jež se uskutečňuje díky teologálním ctnostem víry, naděje a lásky. Pojem noci se objevuje často v následujících souvislostech: temná noc, temná noc smyslů, trpná a činná noc, noc ducha, noc očišťování, noc kontemplace. Poukazují na proces, který se dotkne celého člověka: jeho smyslových schopností (chuť, čich, zrak, sluch, hmat) i duchovních (paměť, rozum, vůle). Temnota objímající člověka v jeho vztahu k Bohu je prožívána rozmanitým způsobem, proto ji sv. Jan od Kříže nazývá „šťastná noc, požehnaná noc, bouřlivá a strašná, noc vyprahlá a temná, noc umrtvování“. Kromě temnoty je tento symbol popisován jako prázdnota, propast, jeskyně, cesta ukazující na místo, kde se uskutečňuje sjednocení s Bohem.
Symbol temnoty, častěji karmelitánským mystikem nazývaný nocí, odkazuje na proces očišťování člověka a jeho schopností, aby mohl poznávat Boha. Popisuje stupeň angažovanosti osoby v procesu hledání Boha, přípravy na setkání s Ním a definuje citovou hodnotu uskutečňujících se vnitřních změn.
3.1 Bolestná noc očišťování
Mystický učitel chápe člověka ve známých kategoriích scholastické filozofie a rozlišuje dva druhy schopností: nižší, smyslové a vyšší, duchovní. (7) Sjednocení se uskutečňuje ve vyšších schopnostech. Poněvadž Bůh překračuje všechny smyslové zkušenosti, musí člověk vstoupit do temnot, čili zvládnout sílu, která řídí zrak, sluch, čich, chuť a hmat, aby nepřitahovala směrem ke smyslovým věcem, anebo nepřipoutávala k tomu, co pomíjí: „Jestliže to, co může duše vnímat prostřednictvím smyslů, odmítne a popře to, můžeme právem říci, že zůstává jako potmě a prázdná, poněvadž, jak se zdá z toho, co bylo řečeno, světlo nemůže přirozeně vniknout dovnitř žádnou jinou cestou“ (Výstup na horu Karmel I, 3,4). Temnota tudíž neznamená zavírat oči vůči světu, který člověk vidí, ale spočívá v takovém zaměření žádostivosti, aby nepřiváděla k tomu, co je špatné, např. k honbě za obrazy a smyslovými vjemy, které mohou ničit a odnímat člověku důstojnost (pornografie). Taková noc může být definována jako lhostejnost vůči smyslovým dojmům. Svatý Jan od Kříže velmi realisticky ukazuje, jak do takové temnoty vstoupit:
„Naskytne-li se potěšení z vyslechnutí věcí, které nejsou důležité k Boží službě a cti, ať to ani nechce okoušet ani ať to nechce slyšet… A ať to udělá ve všech smyslech právě tak; samozřejmě podle možností. Protože kdyby nemohl, stačí, když z toho nechce mít potěšení, i když se v něm tyto věci uskuteční“ (Výstup I, 13,4).
Temnota tedy bude umrtvováním schopností, rezignací a přijetím postoje pokory ve slovech a činech (Výstup I, 13,9). Tohoto stavu lze dosáhnout volbou toho, co je obtížnější, nepříjemnější a nechutné a vyžaduje to menší či větší námahu.
Temnota objímající duchovní schopnosti: paměť, rozum a vůli se projevuje rezignací na připoutanost k vlastnímu způsobu představivosti, rozhodování a logického vysvětlování situací ve prospěch přijetí pravdy, že to působí Bůh (Výstup III, 16,1nn). Noc tedy neznamená zanechat myšlení nebo chtění, ale je takovým uspořádáním, aby bylo místo pro Boha. V praxi se jedná o hledání Boha svou vůlí a svým přemýšlením dokonce i tehdy, když Bůh obdarovává milostí vidění a vnitřních slov. „Když se u toho nezastaví, ale hned, jak vůle pocítí zalíbení v tom co slyší, vidí a čím se zaměstnává, se pozvedne a raduje se z Boha…“ (Výstup III, 24,4). Touha po Bohu je vzbuzována díky ustavičné myšlence na Něj, chozením v Jeho přítomnosti a v srdci vzbuzováním citů lásky jedině k Němu.
Opravdová temná noc zasahuje duchovní schopnosti člověka i tehdy, když při cestě za Bohem je dotčen nějakým neúspěchem, je špatně pochopen nejbližšími nebo podlehne slabosti, kterou nepřijímá, ale nemůže se z ní vlastními silami osvobodit. Člověk tedy chce milovat Boha, ale vidí jenom svoje slabosti a hříchy:
„Vědomí této bídy naplní duši takovým utrpením (cítí se, jako by ji Bůh odmrštil), že je to jedno z největších muk. Takové trápení pocítil Job, když ho Bůh podobně zkoušel. Stěžoval si tehdy Bohu: Proč jsi mě udělal svým protivníkem a stal jsem se ti těžkým břemenem?“ (srov. Job 7,20).
Pomocí tohoto jasného světla (a zároveň v temnotě) duše poznává svoji nečistotu a jasně vidí, že není hodná Boha ani žádného tvora. Nejbolestnější umrtvení je tedy to, že se jí zdá, že se nikdy nezvedne a že všechna její dobra už skončila“ (Temná noc II, 5,6). Tyto temnoty sv. Jan od Kříže přirovnává k pohroužení Jonáše do mořské propasti, z níž ho mohl vyvést jedině Bůh (TN II, 6, 1-2; Jon 2,1). Noc je pak symbolem samoty, opuštěnosti, strachu a úzkosti o budoucnost, kterou můžeme přirovnat k situaci ztráty smyslů a „uzavření v hrobě“. Nepomáhá žádné přemýšlení ani rozmanité činnosti, neboť Bůh chce člověka naučit naprosté důvěře, aby nespoléhal na sebe, ale na Boží moc. Temnota znamená také nespokojenost se sebou a nechuť k jakékoli aktivitě. Učitel Karmelu si všímá, že taková noc může trvat od několika dní po několik let (TN II, 7,4).
Proces očišťování dosahuje svého vrcholu, když člověk chce milovat, ale nedokáže to a jeho slabosti ho zdánlivě zcela rozkládají. Temnota ducha se nazývá půlnocí:
„Je to bolestné znepokojení plné obav, představ a bojů, které duše má ve svém nitru, během kterého pro vjem a pocit svých ubohostí, v nichž se vidí, žije v podezření, že je ztracena a její dobra už provždy skončila. Odtud plyne, že má v duchu tak hlubokou bolest a tak hluboký nářek, že v ní působí silné výkřiky a duchovní řev, které někdy i vyjadřuje svými ústy, a rozplývá se v slzách, když má sílu a schopnost, aby alespoň to mohla dělat, třebaže většinou ani tuto úlevu nemá“ (TN II, 9,7).
Tento stav je prožíván jako duchovní smrt, v níž člověk pozbývá sebe a učí se novému způsobu chtění a vidění světa, který spočívá v důvěřivém přijímání všeho od Boha s vírou, že On dává svému dítěti to nejlepší.
Plodem tohoto procesu symbolizovaného nocí očišťování je plamen lásky, který se zažíhá v srdci člověka a dává mu sílu spět k Bohu nezávisle na tom, jaké zkoušky ho potkávají (TN II, 11,1).
3.2 Noc radosti
Noc utrpení a strachu přináší s sebou prožitek radosti, jež je výsledkem lásky, která se stále větší silou objímá všechny duševní schopnosti. Temnota se pak stane symbolem radostného ztišení, pokoje a bezpečí:
„V temnotách a bezpečná,
po tajných schodech přestrojena,
ó, blahé štěstí!,
v temnotách a ve skrytosti,
když můj dům již byl utišen“ (TN 2).
Temnota, kterou zažívá člověk, jenž již prošel nocí zkoušky, symbolizuje situaci, v níž člověk už nezakouší nepořádek ve smyslových a duchovních schopnostech. Tento vnitřní soulad je možný díky temnotě, která je jako oblak zahalující Izraelity před Egypťany a je ochranou před nepřáteli člověka: satanem, žádostivostí očí a pýchou života (TN II, 15,1nn). V této etapě poznávání Boha je duše člověka ozdobena trojím oděvem: bílým, zeleným a červeným, který odkazuje na teologální ctnosti víry, naděje a lásky. To ony chrání člověka před vnějším nebezpečím. Tento stav je stále temnotou, neboť člověk neužívá svých schopností, ale přijímá moudrost, kterou mu uděluje Bůh:
„A je zde jiná, prvotnější příčina, proč duše zde jde jistě v zastření temnotou, a je to díly světlu neboli zastřené moudrosti, neboť temná noc kontemplace duši pohlcuje a vpijí do sebe takovým způsobem a tak blízko ji přibližuje k Bohu, že je jí útočištěm a osvobozením ode všeho, co není Bůh“ (TN II, 16,10).
Takovou moudrost a lásku dostal Abrahám, který šel temnotou do zaslíbené země a důvěřoval jedině Bohu, a také Jakub, jehož Bůh v noci poranil v kyčli (TN II, 18,4). Jasné vyjádření ze strany Boha napomáhá k vnitřnímu uspořádání a k odvážným rozhodnutím, kdy všechny schopnosti člověka spějí nekompromisně k Bohu. Člověku to dává svobodu a vnitřní emoční vyrovnanost.
Díky lásce, která v tomto stavu převládá, prožívá člověk vznešené chvíle vytržení a nadšení. Noc je plná blaženého štěstí, plynoucího z ohně lásky rozpalující srdce (TN 3. Strofa). Zvláštní znamení této noci je „ruměnná jitřenka“, jež předpovídá zjevení světla a zároveň sděluje, že symbol světla je úzce spojen se symbolem noci.
Symbol noci plné světla láskyplného poznání Boha se objevuje v Živém plameni lásky, kde se sv. Jan od Kříže poté, co představil povahu působení ohně lásky, vrací k popisu sjednocení člověka s Bohem. Učitel Karmelu tak zdůrazňuje, že symbol temnoty a noci, který vyznačuje očištění, což je počáteční etapa cesty k Bohu, nyní přináší světlo lásky a sjednocení.