2. Symbolika světla a tmy v Písmu svatém a církevní tradici
Téma světla a temnoty v Písmu svatém, na něž se sv. Jan od Kříže odvolával s velkou znalostí, se objevuje v prostoru celého biblického zjevení: od popisu stvoření světa (Gn 1,3nn), až po druhý příchod Syna člověka (Zj 21,23). (1) Světlo se objevuje ve stvoření světa střídavě s temnotou a vytváří tak v dějinách spásy cosi jako ustavičný konflikt spočívající v soupeření světla s temnotou a života se smrtí. Od světla Stvořitele objevujícího se na počátku světa přechází Písmo svaté k temnotě, která symbolizuje smrt, aby nakonec ukázalo Krista, vítěze nad temnotou, jehož světlo nikdy neskončí.
Obraz světla, ohně a plamene slouží v Písmu svatém k uznání velikosti Boha, jenž se zjevuje člověku, který se přibližuje Jeho přirozenosti. Tento symbol ukazuje něco ze samotného Boha a vytváří tak vazbu mezi Boží přítomností a radostným prožitkem v nitru člověka, který tato přítomnost vyvolává. Proto jas bude mít obvyklé rysy pozitivního, vytouženého prožitku, jež poskytuje lidským citům a myšlenkám vznešenost (srov. Ex 24,10; Ez 1,22).
V knize Moudrosti dostává symbolika světla nový obsah, protože poukazuje na duchovní hodnotu Božího světla, které osvěcuje mysl člověka a uděluje mu Boží moudrost (Mdr 7,27nn). Světlo Boží moudrosti dává člověku poznání nejhlubších Božích tajemství a umožňuje mu tak pochopit smysl stvoření a vykoupení. Ježíš Kristus, jenž je „světlo světa“ (J 9,5), osvěcuje všechny, kteří zůstávají v temnotách a poukazuje na Boží přítomnost (Lk 2,32).
Ve starozákonní tradici se objevuje dvojí smysl symbolu světla a ohně. Je projevem Boží přítomnosti, která naplňuje štěstím a radostí a zároveň poukazuje na jeho očišťující moc. Jako očišťující oheň (2) tento symbol zdůrazňuje Boží absolutní a bezpodmínečné odmítání hříchu, který je pro člověka temnotou (Ez 22,18).
Úzké spojení Boží přítomnosti se světlem není negací Jeho přítomnosti v temnotách, jež jsou rovněž Božím dílem. Židokřesťanská tradice nezapomíná na temnoty a noci jako symbol hříchu, jenž oddaluje od Boha a podřizuje člověku moci knížete temnot (Job 24,13-17; Žl 91,6), ale zároveň ukazuje na noc jako na místo tajemného setkání člověka s Bohem. (3) V noci Jakub bojoval s andělem (Gn 32,25-30), v oblaku Mojžíš dostal na Sinaji Zákon (Ex 19,16), oblak zaclonil Izraelity při útěku z Egypta (Ex 13,21) a oblak zahalil stan setkávání, v němž Mojžíš hovořil s Bohem (Ex 40,34-38).
V Písmu svatém, na něž se učitel Karmelu často odvolával, je noc symbolem dvojího významu podobně jako světlo. Noc je děsivá jako smrt, plná temným přízraků, zla a nenávisti. Temnoty noci jsou však rovněž místem odpočinku, ochranou před nepřítelem a prostorem setkání s Bohem, který se před člověkem skrývá. Temnoty jsou také dobou zkoušky, kterou Bůh zkouší člověka (Job 17,12).
V patristické tradici, již rovněž sv. Jan od Kříže používal, se mystika světla a tmy navzájem doplňují a slouží tak k vyjádření prožitku setkání člověka s Bohem. Klement Alexandrijský, Órigénes a nejvíc sv. Řehoř z Nyssy v Životě Mojžíše ukazovali, že jak člověk poznává Boha, stále více cítí temnoty vzdálenosti a podléhá dalšímu očišťování, aby nakonec zakusil Boha mimo veškerou smyslovou zkušenost. (4) Je to pokračování v myšlence Pseudo-Dionýsia Areopagity, který si všiml zdánlivého rozporu: totiž že kontemplace Boha má charakter „paprsku temnoty“ a spojuje v sobě dva prvky: světlo a temnotu. Boží světlo je pro lidskou mysl tak silné, že v ní způsobuje naprosté zatmění a nemožnost používat duchovní schopnosti. (5) Tak symboly světla i temnoty poukazují podle Mistra Eckharta, Jana Taulera a dalších představitelů porýnské školy na Boží přítomnost, místo očištění a poznávání Stvořitele mimo veškeré smyslové a duchovní pojmy. (6) Tyto obrazy mají charakter jak citově negativní, podobně jako oheň očišťující a ničící, anebo noc zkoušek a očišťování, tak i pozitivní, kdy se noc stává odpočinkem u Boha, a světlo naplňuje pokojem a radostí.