Rozdíly temperamentů sv. Terezie od Ježíše a sv. Jana od Kříže

Luis Jorge Gonzáles OCD

Originalita temperamentu karmelitánských světců, v tomto případě zakladatelů tereziánského Karmelu, nám ukazuje, že Bůh před každým člověkem otevírá cestu, po které ještě nikdo nekráčel; cestu, která vede nejen k realizaci jednotlivce jakožto osoby, ale také ke sjednocení lásky s Bohem skrze Ježíše Krista, aby tak všichni dosáhli plnosti svého lidského bytí. Proto i sv. Jan Pavel II. zdůrazňuje: „Je zřejmé, že existují různé individuální cesty k dosažení svatosti, které vyžadují opravdovou pedagogiku svatosti, jenž je schopna přizpůsobovat se rytmu každého jednotlivého člověka“ (Jan Pavel II.).

Portrét sv. Terezie

Terezii z  Avily charakterizovala jedna z jejích nejbližších spolupracovnic, Marie od sv. Josefa, následujícími slovy:
„Jako mladá byla považována za velmi krásnou ženu a zůstala jí až do svých posledních let. Byla střední postavy, spíše vyšší než malá, štíhlá, ale ne vyhublá, v každém ohledu souměrná… Bylo příjemné se na ni dívat i naslouchat jí, protože byla velmi jemná a půvabná v mluvení i chování.“
Budeme tedy vycházet z tohoto krátkého popisu zevnějšku sv. Terezie, vezmeme v úvahu i její psychiku a aplikujeme na ni charakterologii W. H. Sheldona.

Sheldonova typologie
W. H. Sheldon se věnoval na Harvardské univerzitě vědeckému studiu lidského temperamentu, navazoval přitom na dílo německého badatele Kretschmera a dále je zdokonaloval. Kretschmer rozlišoval tři typy lidí: pyknický – vyznačuje se oblými tělesnými tvary, tloušťkou, malým vzrůstem a malými rozměry částí těla; atletický – člověk s výrazně širokým hrudníkem, vypracovaným břichem, svalnatý a kostnatý; astenický – štíhlý, útlý člověk s výraznými obrysy těla.
Podle Sheldona představuje Kretschmerova typologie pouze hraniční modely, které se ve skutečnosti vyskytují velmi zřídka. Konkrétní osoby jsou většinou kombinací těchto tří typů. Proto Sheldon navrhuje nahradit pojem typu komponentem, jehož intenzita se nachází na stupnici vývojových hodnot.
Na základě embryonálního vývoje a studia příslušných psychologických charakteristik navrhuje Sheldon tři druhy temperamentu:

Temperament sv. Terezie
Vezmeme-li v úvahu charakteristiky každého z výše uvedených temperamentů a výše citovaný stručný popis Terezie, okamžitě nás napadne ji klasifikovat jako viscerotoničku a somatotoničku s některými cerebrotonickými rysy.
Terezie viscerotonička se jeví jako člověk společenský, radostný a klidný. V jejím životě i dopisech vidíme, že umí odhalovat své pocity, aniž by propadala emocím: „V krizových okamžicích jí neopouštěla praktičnost, aktivita a klid. Nebylo vždy snadné odhadnout její pocity, nicméně se stávalo zřídka, že by někdo měl o ní mylné představy a všichni uznávali, že byla srdečná.“
Jelikož byla především somatotonická, projevuje podnikatelského a dobyvatelského ducha. „Má ráda boj, fyzickou námahu, riziko.“ Reforma Karmelu a založení řádu bosých karmelitek jí daly příležitost projevit tyto charakteristické rysy. I přes své potíže je schopna pracovat od východu slunka do jeho západu a pak strávit zbytek večera psaním, aniž by zanedbávala čas vyhražený tiché modlitbě.
Cerebrotonické rysy se u Terezy projevují pouze nepatrně. Jen těžko je možné charakterizovat její chování jako „rezervované a škrobené“. Terezie netrpěla žádnou „sociální fobií“. Milovala život v komunitě. Ještě před založením „bosého“ Karmelu dokázala dát dohromady skupinu modlících se lidí, zahrnující jak světské osoby, tak řeholníky a duchovní. Možná, že jedním z cerebrotonických rysů, který se u Terezie vyskytuje, je vyhledávání samoty nebo modllitby v těžkých okamžicích.

Portrét sv. Jana od Kříže

Sv. Jana od Kříže popsal jeho novic Elizeus od Mučedníků, který byl později jedním z řeholníků, jimž byl sv. Jan představeným, takto:
„Byl to člověk střední postavy, spíše snědý, dobře vypadající, na pohled působil vážně a úctyhodně. Jeho chování ve vztahu k druhým a způsob mluvy byly příjemné, oduševnělé a vždy přínosné pro ty, kteří mu naslouchali nebo s ním přicházeli do kontaktu… Byl soustředěný a málomluvný, smál se zřídka a velmi umírněně. Když někoho káral z pozice představeného, kterým byl mnohokrát, činil to s jemnou přísností, ušlechtilostí, klidně a pozorně, přičemž dotyčného povzbuzoval s otcovskou láskou.“

Temperament sv. Jana od Kříže
Pokud bychom vycházeli pouze z výše uvedeného popisu a ponechali stranou další rysy, které doplňuje otec Chryzogon, mohli bychom předpokládat, že Jan od Kříže byl především cerebrotonik, trochu somatotonik a něco málo měl v sobě z viscerotonika.
Bereme-li však v úvahu jeho život, můžeme u tohoto světce vypozorovat rovnováhu mezi viscerotonickými, somatotonickými a cerebrotonickými komponenty. Dostaneme tak velmi harmonickou povahu, která se velmi blíží povaze Ježíše Krista.
Viscerotonické rysy sv. Jana se jasně projevují v jeho otcovské lásce, přívětivosti a bezprostřednosti. „Vidíme sv. Jana od Kříže, jak s  vlídnosti a láskou přistupuje k bratru Franciscovi de Yepes, kterého s sebou bere do Duruelo, Granady a Segovie, aby jej měl stále po boku; jak protestuje, když se tento bratr rozhodl odejít; jak si postěžuje, že se už dlouho nesetkal s Matkou Terezií, jejíž portrét stále nosí při sobě; jak píše bosým karmelitkám z Beas, že „z nich nespouští oči“ a nazývá je „svými milovanými dcerami v Kristu…“
Somatotonické rysy se u sv. Jana projevují také, neboť světec je plný energie a je schopen intenzívní pastorační činnosti, manuální práce v konventu a dnem i nocí se věnuje svým zdravým i nemocným spolubratrům. Jeho ráznost a energie se skrývá v jeho těle, hubeném v důsledku praktikování „velkého a přísného pokání“ a projevuje se obzvláště v letech, kdy působí jako provinciál v Andalusii.
V jednom ze svých dopisů z června 1586 naznačuje, že jakmile skončí se zakládáním jednoho z klášterů, je připraven začít se zakládáním dalšího, mezitím už plánuje další a doufá, že dostane povolení k založení ještě jednoho.
O jeho cerebrotonických rysech svědčí jeho žáci, když poznamenávají, že „jeho smích byl vzácný a velmi umírněný“. To by u sv. Jana ukazovalo na „asketické tělesné projevy“. Rovněž hloubka jeho spisů a přesnost pojmů by mohly vést k přemýšlení o jeho cerebrotonickém charakteru. Avšak nezapomínejme, že jeho spisy obsahují opakování a nedostatky typické pro ducha, který neklade zbytečný důraz na detaily. Je tedy obtížné mluvit o převaze cerebrotonických rysů.

Tři komponenty svatosti
Základem křesťanské svatosti je láska – láska k Bohu, bližnímu i k sobě samému. Každý temperament touží po životě v lásce ve formě, která je pro každého člověka specifická a charakteristická. Viscerotonik tíhne ke kontemplativní formě lásky směrem k Bohu a afektivní směrem k člověku. U somatotonika se zdá, že, aniž by se vzdával těchto forem, dává spíše přednost apoštolskému způsobu rozněcování lásky k Bohu a apoštolské horlivosti, přibližující lidi k Bohu. Cerebrotonik naproti tomu prožívá lásku k Bohu v přísném plnění závazků a ve službě bližnímu, kterou projevuje v konkrétních situacích.

Rozdíly mezi Terezií a Janem od Kříže

Prvním rozdílem je samozřejmě pohlaví. Intelekt sv. Terezie je, zdá se, více intuitivní, praktický a analytický, zatímco u sv. Jana od Kříže je logičtější, přesný, hluboký a syntetický. Jejich chování, pokud jde o podnikavost, organizační a vůdčí schopnosti, je podobné. Co do emocionální stránky jsou oba, jak se zdá, stejně schopní milovat. Nicméně, což je typicky ženské, Terezie projevuje své city mnohem intenzivněji a výrazněji, zatímco Jan je umírněný. Co se týče kontaktů s druhými, je u Terezie možné postřehnout určitý silnější vztah k mužům, zatímco Jan projevuje větší autonomii.
Pokud jde o tři komponenty svatosti, zdá se, že se zde vyskytuje určitá podobnost v prožívání lásky k Bohu: kontemplativnost, apoštolský charakter a přesné plnění Boží vůle. Oba vysoko staví a touží po milosti darování se Boha člověku v kontemplaci. Tato milost je u Terezie obohacena mimořádnými jevy, jakými jsou vidění a extáze. U Jana, soudě podle jeho spisů, je klidnější, avšak stejně naplněná Boží přítomností. „Kontemplace není nic jiného než tajemné, pokojné a milující sdílení se Boha člověku. Když jí člověk dá prostor, zapálí jeho srdce duchem lásky.“
Apoštolát je pro Terezii vyjádřením lásky k Bohu: „Ó, jak jiná je láska těch, kteří Boha skutečně milují […] a znají Jeho Srdce! Jak by si mohli užívat volna, když vidí, že ve stejné době mohou přispět i jen malou měrou k pokroku některé duše, aby v ní rostla láska k Bohu, nebo ji podpořit dobrou radou, nebo ji ochránit před nebezpečím, které jí hrozí?“ Jan se soustřeďuje na lásku – na „čistou lásku“, která „církvi přináší větší užitek než všechny ostatní aktivity dohromady, i když by se mohla zdát, že duše nic nedělá“.
Oba dva – Terezie i Jan od Kříže jsou stejně horliví ve snaze plnit do písmene Boží vůli. Ve shodě s Učitelkou modlitby Jan tvrdí, že ve sjednocení s Bohem jsou i ty nejspontánnější lidské reakce v souladu s láskou Boží. Ale současně tento Svatý, aniž by upadal do skrupulí, věnuje větší pozornost detailům než Terezie. Vzpomeňme si, že když Terezie chtěla přijmout při sv. přijímání Tělo Páně ve formě celé hostie, Jan jí podal pouze polovinu…

Závěr

Určitě bychom vypozorovali ještě více rozdílů, jež pramení z charakteru a životního příběhu obou světců. Ale zůstaňme raději jen u těch výše uvedených, které znovu potvrzují, že Bůh respektuje a využívá specifické rysy každého svého jednotlivého dítěte. Také u dalších karmelitánských světců, které Duch Svatý připodobnil ke Kristu podle téhož charismatu, můžeme najít výrazné charakterové rozdíly. A to nás přivádí k pravdě, že člověk je obrazem Boha-Trojice, a to právě na základě rozdílů, kdy jediný Bůh se představuje ve třech různých Osobách.

Do polštiny přeložil Grzegorz Firszt OCD
Głos Karmelu 4/2005

přeložila Alena Veverková
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů

Zpět