Působení teologálních ctností v mohutnostech duše (2V 6,1-4.6)
sv. Jan od Kříže
1. Když tedy máme pojednat o tom, jak uvést tři mohutnosti duše, rozum, paměť a vůli, do této duchovní noci, která je prostředkem božského sjednocení, musíme v této kapitole nejprve ukázat, jak tři teologální ctnosti, víra, naděje a láska – které se vztahují ke zmíněným třem mohutnostem jako k vlastním nadpřirozeným předmětům a jejich prostřednictvím se duše sjednocuje s Bohem co do svých mohutností – způsobují tutéž prázdnotu a temnotu, každá ve své mohutnosti: víra v rozumu, naděje v paměti a láska ve vůli.
Potom budeme hovořit o tom, jak se má zdokonalovat rozum v temnotě víry a jak paměť v prázdnotě naděje a jak se má také zapojit vůle v nedostatku a obnažení celé citovosti, aby mohla spět k Bohu.
Když to uděláme, bude jasné, jak je pro duši nutné, má-li jít po této duchovní cestě bezpečně, aby šla temnou nocí opřena o tyto tři ctnosti, které ji vyprazdňují od všech věcí a zatemňují ji pro ně. Protože, jak jsme řekli, duše se nesjednocuje s Bohem v tomto životě chápáním ani okoušením ani představováním ani žádným jiným smyslem, nýbrž jen vírou, pokud jde o rozum, nadějí, pokud jde o paměť, a láskou, pokud jde o vůli.
2. Řekli jsme, že všechny tyto tři ctnosti způsobují prázdnotu v mohutnostech: víra prázdnotu a temnotu poznání v rozumu, naděje způsobuje vyprázdnění od veškerého vlastnění; a láska prázdnotu ve vůli a obnažení od všeho zalíbení a potěšení ze všeho, co není Bůh.
Protože, jak už vidíme, víra nám říká to, co se nedá pochopit rozumem. Proto o ní praví svatý Pavel ad Hebraeos toto: Fides est sperandarum substantia rerum, argumentum non apparentium (11,1). Což pro naši věc znamená, že víra je podstatou věcí, ve které doufáme. A třebaže rozum je v nich pevně a bezpečně zakotven, nejsou to věci, které by se odhalovaly rozumu, protože kdyby se mu odhalovaly, nebyla by to víra; ta i když dává rozumu jistotu, nedává mu jasno, nýbrž ho zatemňuje.
3. Naděje pak beze vší pochyby také uvádí paměť do prázdnoty a temnoty ohledně toho, co je na tomto i na onom světě. Neboť naděje se vždycky týká toho, co se nevlastní. Kdyby se to vlastnilo, nebyla by to již naděje. Proto říká svatý Pavel ad Romanos: Spes quae videtur, non est spes: nam quod videt quis, quid sperat? To je: Naděje, která je vidět, není nadějí; protože co někdo vidí, to je, co vlastní, jak v to může doufat? (8,24). Působí tedy prázdnotu také tato ctnost, protože se týká toho, co se nevlastní, a nikoli toho, co se vlastní.
4. Stejně tak láska působí ve vůli prázdnotu od všech věcí, protože nás má k tomu, abychom milovali Boha víc než je všechny; a to není možné jinak, než když se odloží náklonnost k nim všem a věnuje se celá Bohu. Proto praví Kristus skrze svatého Lukáše: Qui non renuntiat omnibus quae possidet, non potest meus esse discipulus. To znamená: Kdo se nezříká všeho, co vlastní vůlí, nemůže být mým účedníkem (Jan 14,33). A takto všechny tyto tři ctnosti uvádějí duši do temnoty a prázdnoty ode všech věcí. (…)
6. K těmto třem ctnostem tedy máme zaměřit tři mohutnosti duše a každou utvářet podle té které z nich, obnažovat ji a zatemňovat pro všechno, čím tyto tři ctnosti nejsou. A toto je duchovní noc, kterou výše nazýváme aktivní, protože duše dělá, co ze své strany může, aby do ní vstoupila. A jako ve smyslové noci udáváme způsob, jak vyprázdnit smyslové mohutnosti, od jejich smyslových předmětů, pokud jde o žádosti, aby duše vyšla ze své krajnosti k prostředku, jímž je víra, tak v této duchovní noci uvedem s Boží pomocí způsob, jak se duchovní mohutnosti vyprázdní a očistí od všeho, co není Bůh, a jak zůstanou v temnotě těchto tří ctností, které jsou, jak jsme řekli, prostředkem a uschopněním ke sjednocení duše s Bohem.