Přirozené a nadpřirozené sjednocení duše s Bohem (2V 5,1-5)
sv. Jan od Kříže
Není teď mým úmyslem pojednat o rozděleních sjednocení duše s Bohem ani o jeho částech, protože bych s tím nikdy nebyl hotov, kdybych chtěl objasňovat, jaké je sjednocení co do rozumu a jaké co do vůle a jaké rovněž co do paměti, jaké je přechodné a jaké trvalé ve zmíněných mohutnostech, a jaké je pak úplné přechodné a trvalé sjednocení co do všech zmíněných mohutností dohromady. O tom budeme na každém kroku pojednávat postupně během úvahy, jak o jednom, tak o druhém; a tak teď není třeba vysvětlovat to, co zde máme o nich říci, a mnohem lépe se to pochopí na příslušných místech, když budeme probírat tutéž látku a budeme mít před sebou k pochopení i živý příklad. Potom se zaznamená a pochopí všechno a lépe se to posoudí.
2. Nyní jen pojednám o tomto úplném a trvalém sjednocení co do podstaty duše a jejích mohutností jako o temném habitu sjednocení, protože pokud jde o úkon, jak řekneme s Boží pomocí později, platí, že není možné trvalé sjednocení v mohutnostech v tomto životě, nýbrž jen přechodné.
3. Aby se tedy porozumělo, jaké je toto sjednocení, o němž budeme mluvit, je třeba vědět, že Bůh podstatně přebývá v každé duši, i kdyby se jednalo o největšího hříšníka na světě, a pomáhá mu. A tento druh sjednocení mezi Bohem a všemi tvory se uskutečňuje stále a Bůh v něm zachovává jejich bytí, takže kdyby v nich tímto způsobem chyběl, byli by zničeni a přestali by existovat.
Když tedy mluvíme o sjednocení duše s Bohem, nemluvíme o tomto podstatném, které trvá ustavičně, nýbrž o sjednocení duše s Bohem a o jejím přetvoření v něho, které se neuskutečňuje stále, nýbrž jen tenkrát, když duše nabývá podobnosti s Bohem láskou. Proto se bude nazývat sjednocením podobnosti, tak jako ono (první) je sjednocení bytnostné nebo podstatné. Ono sjednocení je přirozené, toto je nadpřirozené.
Dochází k němu tehdy, když dvě vůle, to je vůle duše a vůle Boží, se shodují, takže jedna nemá v sobě nic, co by odporovalo druhé. Když tedy duše vyhostí ze sebe všechno, co odporuje Boží vůli a není s ní v souladu, bude přetvořena v Boha láskou.
4. Tím se rozumí nejen to, co jí odporuje aktuálně, nýbrž i habituálně. A tak v ní nemají být nejen dobrovolné úkony nedokonalostí, ale má zničit i habity jakýchkoli oněch nedokonalostí. A poněvadž žádní tvorové, žádné jejich skutky a schopnosti neodpovídají tomu, co je Bůh, ani k němu nedospívají, musí se duše obnažit ze všech tvorů a jejich skutků a schopností, to je z jejich chápání, zakoušení a cítění, aby když zapudí všechno, co se nepodobá Bohu a není s ním v souladu, přijala podobnost s Bohem a nezůstalo v ní už nic, co není vůle Boží; a takto se přetvoří v Boha.
Proto třebaže je pravda, že Bůh, jak jsme řekli, stále přebývá v duši tím, že jí dává a uchovává její přirozené bytí a pomáhá jí, přece jí vždy nesděluje bytí nadpřirozené. Protože toto se nesděluje jinak než láskou a milostí, a v ní nejsou všechny duše. A ty, které jsou v milosti, nejsou v ní ve stejném stupni, poněvadž některé jsou na vyšším a některé na nižším stupni lásky. Proto se Bůh více sděluje duši, která je pokročilejší v lásce, což znamená, že se její vůle více shoduje s vůlí Boží. A ta, která má s ní vůli úplně shodnou a podobnou, je úplně sjednocena s Bohem a nadpřirozeně v něho přetvořena.
Proto podle toho, co jsme už objasnili, čím víc je duše zaujata tvory a svými schopnostmi, co do svého citu a habitu, tím méně je způsobilá pro takové sjednocení, protože neponechává plný prostor Bohu, aby ji přetvořil v nadpřirozeném duchu; takže duše nepotřebuje nic než obnažit se od těchto protikladů a přirozených rozdílů, aby Bůh, který se jí už sděluje přirozeně skrze přirozenost, sděloval se jí nadpřirozeně milostí.
5. A toto chtěl dát na srozuměnou svatý Jan, když pravil: Dui non ex sanguinibus, neque ex voluntate carnis, nec ex voluntate viri, sed ex Deo nati sunt (1,13). Jako kdyby řekl: Dal moc, aby se mohli stát Božími dětmi, to je aby se mohli přetvořit v Boha, jenom těm, kdo se nenarodili z krve, čili z přirozených soustav a skladeb, ani z vůle těla, to je z rozhodnutí přirozené schopnosti a vlohy, ani z vůle muže. Do toho je zahrnut každý způsob rozumového usuzování a chápání.
Nikomu z těchto nedal moc, aby se mohli stát Božími dětmi, nýbrž jen těm, kdo se zrodili z Boha; to znamená těm, kdo se znovu zrodili z milosti, když nejdříve odumřeli všemu, co je starý člověk, povznášejí se nad sebe k nadpřirozenému a přijímají od Boha toto znovuzrození a přijetí za syny, které je nad všechno možné pomyšlení. Neboť jak říká jinde týž Jan: Nisi qui renatus fuerit ex aqua et Spiritu Sancto, non potest videre regnum Dei (3,5). To znamená: Ten, kdo se nenarodí znovu v Duchu svatém, nebude moci vidět toto Boží království, jímž je stav dokonalosti. A zrodit se z Ducha svatého v tomto životě znamená mít duši tak podobnou Bohu v čistotě, že v sobě nemá žádnou příměs nedokonalosti; a tak se může uskutečnit čisté přetvoření skrze účast na sjednocení, i když ne bytnostně.