Závěr
- Noc je normální součástí duchovního života věřících všech dob vzhledem k její příčině, tj. k výchozímu bodu, cestě a cíli. (14) Nevymyslel ji sv. Jan od Kříže, pouze přiblížil její realitu díky vlastní hluboké zkušenosti. Proto se „noci“ neunikne, když se člověk vyhne dílům sv. Jana od Kříže.
- Noc se však týká věřících, kteří se rozhodli pro Krista, kteří jsou kvůli Němu připraveni na všechno, i na smrt. Netýká se lidí vlažných a lhostejných, protože je důležitý základ utrpení noci.
- Utrpení noci je výsledkem sdělování se Boha novým způsobem, dosud věřícímu neznámým, a nepřipraveností člověka na takovou komunikaci s Bohem. Bůh má iniciativu a může člověku ukázat celou pravdu o sobě i o něm. Zároveň mu dává milost vytrvat ve sjednocení. Člověk by z vlastní iniciativy nikdy nepřistoupil na takový stav, ale zároveň by nikdy nebyl schopen dojít k pravdivému poznání Boží tváře a tváře své.
- Sanjuanistická „noc“ s sebou přináší vyprahlost, prázdnotu a temnotu jak ve sféře smyslové, tak duchovní. Utrpení noci je však prozřetelnostní. Psychologická neschopnost a zároveň velká láska k Bohu dovolují hledat samu podstatu věci a opřít se o to, co skutečně vede k Bohu a sjednocuje s Ním, tzn. o teologální ctnosti.
Sv. Jan od Kříže velmi posloužil církvi tím, že mimořádně kompetentně vysvětlil nejdramatičtější kapitolu duchovního dobrodružství věřícího s Bohem. Za života byl velmi ceněn všemi, kteří v duchovním životě hledají Boha a nikoli vlastní uspokojení. Dnes je to podobné.
Přeložila sr. Terezie Eisnerová
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
Poznámky pod čarou:
(1) W. Stinissen, Noc je mým světlem, Krakov 1993, s. 40.
(2) Ibid.
(3) Duši, poté, co se rozhodně obrátí ke službě Boží, Bůh obvykle krmí na duchu a laská po způsobu, jak to činí láskyplná matka malému dítěti, jehož zahřívá teplem svých prsů a krmí jej příjemným mlékem a jemným a sladkým pokrmem, a nosí jej ve své náruči a laská. Avšak úměrně tomu, jak roste, přestává jej matka hýčkat, skrývá svou něžnou lásku, přikládá hořkou bylinu na sladkou hruď, spouští je ze své náruče a nechává kráčet po vlastních nohou, aby se, když ztrácí dětské vlastnosti, oddávalo věcem větším a podstatnějším (TN I, 1,2).
(4) Když chce Bůh opravdu obnažit z tohoto starého člověka a obléci je v nového, který je stvořen podle Boha v novosti smyslu, jak říká Apoštol (Kol 3,10), obnažuje mohutnosti a náklonnosti a smysly, jak duchovní tak smyslové, jak vnější tak vnitřní, a ponechává v temnotách rozum, a vůli ve vyprahlosti, a paměť prázdnou, a náklonnosti duše v nejvyšší sklíčenosti, hořkosti a úzkosti, když ji zbavuje smyslu a zalíbení, jež předtím cítila v duchovních věcech (NC II, 3.3).
(5) Viz Luis de la Trinité, Sèche et obscure nuit de contemplations, v EtCarm 22 (1937 / II) 210.
(6) Viz Luis de la Trinité, Nuit de la foi, v EtCarm (1937, iv) 217.
(7) Viz R. Garrigou-Lagrange, Tři období vnitřního života, II, Varšava 1962, s. 52-53.
(8) Například: TN I,9,6; 10,5; 11,2; 12,2; 12,6; 12,7; 13,5.
(9) Viz DP 9.6.; J.M. Duque, El simbolo de la noche en San Juan de la Cruz. Estudio Lexico-Semantico, Salamanca 1982 268.
(10) Viz VK II, 14, 13.; TN II, 5, 3; 8: 2; 16, 11; ŽP 3, 48. Viz F. Urbina, La persona humana en San Juan de la Cruz, Madrid 1956, s. 119.
(11) Viz tamtéž.
(12) Viz Lucien Marie, Expérience de Dieu. Actualité du message de Saint Jean de la Croix, Paříž 1968, s. 255.
(13) Lucien-Marie, Expérience de Dieu, s. 254.
(14) Ze tří důvodů můžeme říci, že se tento přechod duše ke sjednocení s Bohem nazývá nocí. Předně vzhledem k výchozímu bodu, odkud duše vychází, protože má jít bez žádosti zalíbení ve všech věcech světa, které vlastnila, a v jejich popření. Toto popření a postrádání je jako noc pro všechny smysly člověka. Za druhé vzhledem k prostředku nebo cestě, kterou má duše jít k tomuto sjednocení. A to je víra, která je také pro rozum temná jako noc. Za třetí vzhledem k cíli, k němuž kráčí a kterým je Bůh; ten není pro duši v tomto životě ničím více ani méně než temnou nocí (VK I, 2,1).