Utrpení jako výsledek obecného stavu duše v temné noci
Žádný z pojednávaných termínů, ani když je spojený s dalším, neposkytuje plně vysvětlení toho, co se podstatně děje v pasivní noci. A je to normální, neboť žádný uvedený druh utrpení se nevyskytuje samostatně. Utrpení zasahuje celého člověka, aby ho celého proměnilo a převedlo ze života smyslů do života ducha.
„(V této noci) jsou touhy smyslů i ducha uspány a umrtveny bez možnosti těšit se z jakékoli věci Boží nebo lidské; náklonnosti duše jsou potlačené a stísněné bez možnosti jí pohnout a bez nalezení opory v čemkoliv; představivost je spoutaná, bez možnosti něco dobře rozvážit, paměť v koncích; rozum v zatemnění, bez možnosti čemukoli rozumět a odtud také je vůle vyprahlá a stísněná a všechny schopnosti prázdné a neužitečné a nad tím vším leží nad duší obrovský a tíživý mrak, který ji udržuje úzkostnou a Bohu vzdálenou“ (TN II, 16, 1).
Utrpení jednotlivých duchovních schopností by nebylo ničím, nebýt toho, co bylo vyřčeno na konci citace: pocit odloučenosti od Boha. Člověk, jenž Bohu odevzdal všechno, učinil z Něj jediný smysl života, se cítí být od Něho odloučen. Nevidí dál žádnou možnost útěchy kromě Boha, a zároveň zde žádnou útěchu od Boha nemá. Nezbývá mu než čekat v tomto temném hrobě, až Bůh sám ho z něj vysvobodí.
Mystický učitel používá rozmanité metafory, přirovnání a příklady biblických postav, aby přiblížil ono trápení člověka uprostřed temné noci.
- Odvolává se na zkušenost Joba, jenž praví: „Proč jsi mě postavil proti sobě a já jsem sám sobě těžký a obtížný“ (Job 7, 20) (TN II, 5, 5).
- Zkušenost temnoty přirovnává k tomu, když se posvítí nemocnému do očí velmi ostrým světlem (TN II, 5, 4). Věřícímu je ukázána jeho vlastní bída, což prohlubuje utrpení, neboť tím víc se vidí jako nehodný Boha.
- Uvádí Davidovy nářky: „pro nepravost jsi potrestal člověka a nechal jsi hynout a chřadnout jeho duši“ (Žl 38, 12) (TN II, 5, 5), i Jobovy: „Soudí, že to, v čem obvykle nacházel nějakou oporu, také skončilo se vším ostatním a že není nikoho, kdo by s ním soucítil“ (TN II, 5, 6) Proto duše naříká slovy Joba: „Mějte se mnou soucit, aspoň vy, přátelé moji, neboť se mne dotkla ruka Pána“ (Job 19, 21) (TN II, 5, 7). Na tomto místě se sv. Jan od Kříže jakoby tomu všem sám diví: „Boží dlaň, samu o sobě tak měkkou a jemnou, zakouší tíživě a protikladně, třebaže ona neútočí, ani nesráží ranou, ale jen se dotýká, a to milosrdně, vždyť to dělá s úmyslem, aby duši obdarovala milostí, a ne proto, aby ji potrestala“ (TN II, 5, 7).
- Je to zkušenost podobná tomu, když se někomu bere vzduch a nedovoluje se mu dýchat (TN II, 6, 5).
- Bůh v ní ničí „všechny nedokonalé sklony a návyky, které za celý život získala, tak jak to dělá oheň se rzí a zrezivělým kovem. Kvůli nim, protože jsou silně zakořeněny v podstatě duše, strádá těžkým vnitřním roztržením a mukami“ (TN II, 6, 5).
- „…takoví lidé opravdu zaživa sejdou do podsvětí (srov. Žl 55, 16). A tak duše, která tudy prochází, buď do onoho místa nevstoupí, nebo se tam zdrží velmi krátce“ (TN II, 6, 6).
- Utrpení se ještě zvětšuje nejistotou. „Duši se totiž zdá, (…) že její neštěstí nikdy neskončí a myslí si, (…) že Bůh ji uvrhl navěky do temnot mrtvých“ (TN II, 7, 3). Nikdo není schopen ji potěšit. „Dokud totiž Bůh sám neskončí toto očišťování, jež v ní chce provést, žádný prostředek ani způsob nezmenší její bolesti“ (TN II, 7, 3).
- „Duše v tomto stavu je tak bezbranná, podobně jako ten, koho mají ve vězení v nějaké temné kobce spoutaného na rukou i na nohou, bez možnosti se pohnout, vidět nebo zakusit nějakou laskavou pomoc shůry či zdola, dokud zde duch nezpokorní, nestane se povolným a neočistí se a nestane se tak jemným, prostým a bystrým, aby se mohl sjednotit s Duchem Božím“ (TN II, 7, 3).