Příčina utrpení noci
Příčina utrpení je stále táž jako v případě vyprahlosti: na jedné straně vznešenost, jas a čistota kontemplace (TN II, 5, 5) a na druhé straně přirozená, morální a duchovní slabost duše (II, 5, 6).
„Když se s určitou silou prolomí do duše toto božské patření kontemplace s cílem postupně ji posilovat a upevňovat ji, duše tím ve své slabosti tolik trpí, že víceméně umdlévá, zvláště tehdy, když se vlomí s poněkud větší silou. Vždyť smysly i duch, tak jako kdyby byly pod nesmírným a tmou skrytým břemenem, jsou v takové trýzni a agonii, že by pro ně bylo úlevou i východiskem zemřít“ (TN II, 5, 6).
Jiný způsob formulace této příčiny je spojení dvou přirozeností: božské a lidské:
„To božské je očistné patření kontemplace a to lidské je subjekt duše. (…) (Božské působení) trhá a narušuje duchovní podstatu (duše) a pohlcuje ji hlubokou a propastnou temnotou, že se duše cítí být ničena a vyvracena krutou duchovní smrtí tváří v tvář své bídě; asi tak, jako kdyby byla pozřena nějakou obludou a v jejím břiše by se v ponurosti cítila být stravována a trpěla by takové úzkosti jako Jonáš v břiše oné mořské obludy (Jon 2,1). Neboť je jí třeba pobýt v tomto hrobě temné smrti, a to pro duchovní vzkříšení, které očekává“ (TN II, 6, 1).
„Avšak to, co je zde pro duši bolestné a (to, co) nejvíc zakouší, je, že se jí zdá být jasné, že ji Bůh odvrhl a v ošklivosti nad ní že ji odmrštil do temnot, neboť je pro ni těžkou a zraňující trýzní myslet si, že ji Bůh opustil“ (TN II, 6, 2). Člověk potopený do pasivní noci ducha tak trpí velkou opuštěností Bohem přes objektivní blízkost Krista. Jak tomu rozumět?
Svatý Jan od Kříže popisuje psychologický stav osoby, pocity, že je ztracená, a ona bez Boha nevidí smysl života. Kdyby si věřící v nějakou chvíli uvědomil, že opakuje zkušenost kříže svého Milovaného, automaticky by to přestalo být předmětem očišťování. Kdyby existovalo vědomí, že tyto zkoušky jsou účastí na spásonosném utrpení Krista, ihned by zmizely a udělaly místo díkůvzdání. (12)
Světec praví:
„I kdyby se mohlo potvrdit, že není všechno ztraceno a skončeno, ale že to, čím prochází, je pro větší dobro, jak tomu skutečně je, a že Bůh není rozhněván, nic by jí to ve všech těch trápeních nepomohlo, dokud by se neutěšila vědomím, že tím slouží Bohu“ (TN II, 13, 5).
Proč to není možné? Jeden z autorů (Lucien Marie OCD) to vysvětluje takto:
„Zkoušky noci uskutečňují přetvoření celé lidské bytosti, nové stvoření vnitřního člověka. Během trvání pasivní noci se začíná postupně nedostávat všech záchytných bodů, které existovaly předtím. Všechny – jak zvnějšku tak zvnitřku – se stávají utrpením… Cílem tohoto utrpení je připodobnění Kristu v Jeho smrti a vzkříšení. Takový je cíl těchto zkoušek, taková je jejich vznešená plodnost. Je nutné, aby duše setrvala v tomto temném hrobě smrti a čekala na duchovní vzkříšení. Není možné zřetelněji říci, že smysl utrpení noci spočívá v připodobnění duše, která je trpí, ke smrti a vzkříšení Krista.“ (13)
Na začátku světec přikazuje člověku následovat Krista v jeho obnažení. Poukáže na cestu kříže jako na tu jedinou, která vede ke sjednocení. To další Bůh doplňuje radikálním způsobem. Konečně dává mystický učitel rady pro činná očišťování, neboť zná Boží pedagogii za pasivní noci, a proto člověka na tuto pedagogii připravuje, když mu nařizuje činně následovat Krista v Jeho smrti na kříži.
Během pasivní noci ducha si nemůže duše pomoci Jeho blízkostí, ačkoli On blízko je a ke sjednocení dochází, když trpí tak, jako Kristus a do nějaké míry zakouší to, co Kristus na kříži.