Očišťování temné noci u sv. Jana od Kříže
Pasivní očišťování je jednou z nejdůležitějších a nejobtížnějších otázek teologie spirituality. V praktické rovině bude vždy prožíváno těžce; může ale přestat být těžké v rovině teoretické, máme-li k dispozici nauku duchovního učitele takové kvality, jako je sv. Jan od Kříže, učitele Církve, jenž tak podrobně a profesionálně tento problém osvětlil. Veliký karmelitánský mystik (1542-1591) věnoval otázce pasivního očišťování zvláštní dílo Temná noc, které je perlou kastilské duchovní literatury šestnáctého století, ale i klasické literatury jako takové.
Rozvinout slíbené téma vyžaduje vysvětlení dvou problémů: temné noci – a pro tuto noc toho nejtypičtějšího, totiž pasivního očišťování.
1. Temná noc
Noc je symbol vztahující se k celému duchovnímu životu, proto má nejen aspekt očišťující, ale i osvěcující a spojující. K vyjádření pozitivních rozměrů noci sv. Jan od Kříže používá symbolů pramene, plamene a duchovního manželství. Toto je třeba mít na zřeteli, když pojednáváme o tématu očišťujícího aspektu noci. Noc je synonymem duchovního procesu, proto se v dílech Jana od Kříže jeví jako pokrok, přechod od života, v němž převládají žádosti a vášně, k životu ovládanému nadpřirozenou a nezištnou láskou. Uskutečňuje se díky vlité kontemplaci, čili tajemnému sdělování se Boha člověku. Bůh jistým způsobem zaplavuje věřícího svým světlem a láskou (to jsou prvky vlité kontemplace) a jimi uskutečňuje přeměnu člověka. V tomto kontextu se jeví trýzeň a utrpení jako neodlučně spojené s očišťováním. Samotná vlitá kontemplace, jež je v jednom období duchovního života pramenem hlubokého pokoje a nasycení, je v jiném pramenem bolestného utrpení.
„Temnou noc můžeme definovat,“ píše Winfrid Stinissen, „jako přechod ze světa iluzí do reality; od lží k pravdě. V čem spočívá lež nebo iluze? Lež je to, že máš být malým stvořením, které má svůj počátek a konec; stvořením, jež musí bojovat o přežití, je odkázané samo na sebe, nucené bránit se před hrozbami ze strany vetřelců; stvořením, které samo spřádá a plánuje svou budoucnost. Stvořením, jehož hlavním úkolem je boj o existenci.“ (1)
Současně říká stejný autor toto: „Jsi jiný, než se ti zdá. Jsi stvořený k obrazu Boha, zejména podle podoby Syna. Jsi z Boha a pro Boha; ne jako On, ale v Něm. Tvůj život je Boží. Jsi s Bohem mnohem ‚příbuznější‘, než předpokládáš.“ (2)
Ukazuje se, že člověk nesnadno mění své názory v této věci. Nezmění je, když není jaksi přinucen. Žije v tak nevědomém klamu a chová se k Bohu, k sobě i druhým lidem v souladu se svými chybnými předpoklady.
Není snadné vyvést sebe ani druhého z omylu. Pokud někdo velmi miluje obraz sebe samého a obraz Boha, který si vytvořil, nedá si ho bezbolestně vzít. Bolest samozřejmě není podmínkou poznání pravdy, ale důsledkem. Člověk, jenž se najednou ocitl na cestě, kterou dosud nikdy nešel, si bude myslet, že zabloudil a jde špatným směrem; bude proto trpět tím víc, čím důležitější byl cíl, ke kterému mířil. V případě člověka ponořeného v očišťující noci je Bůh vším. Bůh je láska, ale Bůh je rovněž pravda a člověk se nemůže s Ním spojit ve lži. Naše představy o Bohu jsou jako oděv, který podle toho, jak rosteme, se stává těsným a svírá. Je třeba udělat si jiný, nový oděv. Boha je třeba objevit znovu. A to vyžaduje dlouhá období duchovní nahoty. Za ono odstranění lži je třeba zaplatit odpovídající cenu.
Svatý Jan od Kříže popisuje případ, nejpravděpodobněji vlastní i svých učednic a učedníků, kdy Bůh v počátečním období po duchovním obrácení dovoluje radovat se Jím i na úrovni citových prožitků. Dává proto za příklad výchovu dítěte matkou v prvních měsících a letech. (3)
Bůh dává člověku okoušet svoji sladkost a je to normální, ale není možné být věčně nemluvnětem, jež se sytí jenom mlékem a sladkostí. Bůh nepřestává člověka milovat, když ho staví do lidsky obtížné situace. Dělá to pro jeho dobro. Ano, z lásky k dítěti není možné je stále nosit v náručí a kojit. Je třeba učit je samostatně chodit (srov. Temná noc I, 1, 2).
„Má-li Bůh povznést duši k nejvyššímu poznání a má-li to udělat mírně, musí se jí začít dotýkat ‚zdola‘ a od krajního konce smyslů duše, a tak ji pozvolna pozvedat po jejím způsobu až k druhému konci své duchovní moudrosti, která už není přístupná smyslům“ (Výstup na horu Karmel II, 17, 3).
Přechod od života ovládaného smysly k životu na vysoké duchovní úrovni s sebou nese těžké zkoušky jak pro oblast smyslovou, tak duchovní.