Novéna ke svatému Janu od Kříže
za očištění paměti
P. Vojtěch Kohut OCD
Úvod
Ve svých spisech mluví svatý Jan od Kříže často o tom, kolik škod nám může vzejít z porušené paměti nebo špatných vzpomínek, které nás podmiňují co do našeho vnímání přítomnosti, ale zejména ochromují náš pohled do budoucnosti a zneschopňují nás žít ctností naděje: „Rád bych, aby duchovní osoby uznaly, kolik škod působí ďáblové v duších prostřednictvím paměti, když ji (tyto duše) používají; kolik smutků a zármutků a špatných a lichých radostí jim připravují, jak v tom, co si myslí o Bohu, tak ve věcech světa, a kolik nečistoty se jimi zakoření v duchu, a také jak velice je vytrhnou ze svrchovaného usebrání, které spočívá v tom, že uvádí duši co do jejích mohutností do jediného nepostižitelného dobra a zbavuje ji všech vnímatelných věcí, protože nejsou nepostižitelným dobrem. I kdyby z tohoto prázdna nevyplynulo takové dobro, jakým je ponoření se v Boha, pak už jen to, že je osvobozením od mnoha trampot, soužení a smutků, je velikým dobrem, kromě toho, že je duše osvobozena od nedokonalostí a hříchů“ (3V 4,2).
Proto také Mystický učitel dává věřícím křesťanům rady, jak si mají vůči své paměti počínat: „…Proto si musí uvědomit, že to, oč usilujeme, je, aby se duše sjednotila s Bohem co do paměti v naději; a že doufáme v to, co nevlastníme; a že čím méně vlastníme jiných věcí, tím jsme schopnější a způsobilejší doufat v to, co očekáváme, a tedy máme větší naději; a že čím víc věcí vlastníme, tím méně jsme schopní a způsobilí doufat, a proto máme menší naději; a že podle toho, čím víc duše oprostí paměť od forem a pamatovatelných věcí, které nejsou Bohem, tím víc bude věnovat paměť Bohu a tím prázdnější ji bude mít, aby mohla od něho očekávat plnost vzpomínky na něho; co má tedy dělat, aby žila v úplné a čisté naději v Boha, je to, aby nikdy, když se jí vybaví rozlišené poznatky, formy a obrazy, neutkvěla v nich a ihned se vrátila s láskyplným citem k Bohu ve vyprázdnění od všeho toho pamatovatelného a aby nemyslela ani nehleděla na ony věci víc, než jí stačí, aby pochopila a udělala to, co je povinné, jestliže se něčeho takového týkají. A nemá do nich vkládat cit ani zalíbení, aby nezanechaly svůj účinek v duši. A tak nemusí člověk přestat myslet a pamatovat na to, co má dělat a vědět; to mu neuškodí, nemá-li k tomu vlastnickou náklonnost“ (3V 15,1).
Toto aktivní očišťování paměti ovšem nestačí a člověk musí být ochoten přijmout pasivní očištění paměti, které v něm vykoná Bůh sám: „Jelikož se zde nejen očišťuje rozum co do svého světla a vůle co do svých náklonností, nýbrž také paměť co do svých přemítání a poznatků, je vhodné, aby byla uvedena vniveč také ohledně jich všech. (…) Toto nevědění se zde vztahuje na ony nevědomosti a zapomenutí paměti, a tato odcizení a zapomenutí jsou způsobena vnitřním usebráním, v němž kontemplace pohlcuje duši. (…) A tak čím prostěji a čistěji proniká toto božské světlo do duše, tím víc ji zatemňuje, vyprazdňuje a uvádí vniveč co do jejích vjemů a jednotlivých náklonností, jak ohledně věcí shůry tak zdola…“ (2N 8,2).
Účinky tohoto očištění paměti jsou nesmírně vzácné a neničí v člověku jeho přirozenou schopnost vzpomínání: „Někdo řekne, že se to zdá dobré, ale že z toho plyne zničení přirozeného užívání a běhu mohutností a že člověk zůstane jako zvíře, v zapomenutí, a ještě hůře, že nemůže přemítat a ni si vzpomínat na přirozené potřeby a úkony; a že Bůh přece neničí přirozenost, ale zdokonaluje ji, a zde nutně dochází k jejímu zničení, protože zapomíná na to, co je počestné a rozumné, a by to mohla konat, a přirozené, aby se v tom mohla cvičit. (…) Na to odpovídám, že je tomu tak, že čím více se paměť sjednocuje s Bohem, tím víc zdokonaluje rozlišené poznatky, až je dočista ztratí; a to se stane, až dokonale dospěje do stavu sjednocení. A tak na začátku, když se to děje, nemůže nedojít k velkému zapomenutí na všechny věci, neboť se jí vymazávají formy a poznatky (…). Ale když získá habitus sjednocení, který je svrchovaným dobrem, nedochází už u něho tímto způsobem k takovému zapomínání v tom, co je řádu mravního a přirozeného; spíše dělá patřičné a nutné úkony mnohem dokonaleji, i když je už nekoná pomocí forem a poznatků paměti. (…) Proto jsou všechny úkony paměti a ostatních mohutností v tomto stavu božské, vždyť Bůh už vlastní mohutnosti jako jejich úplný pán jejich přetvořením v sebe, on jimi hýbe a božsky jim poroučí podle svého božského ducha a podle své vůle. (…) A proto dělají takové duše jenom to, co se patří, a jejich skutky jsou rozumné a nejsou nepatřičné; neboť Boží Duch působí, aby věděly, co mají vědět, a nevěděly, co vědět nemají, a aby pamatovaly bez forem nebo s formami na to, nač mají pamatovat, a zapomínaly na to, nač mají zapomínat, a dává jim milovat to, co mají milovat, a nemilovat to, co není v Bohu. A tak jsou všechna první hnutí takových duší božská…“ (3V 2,7-9).
S Janovými postřehy v mnoha ohledech souhlasí výzkumy moderní psychologie, která si je vědoma obrovského vlivu vzpomínek na život člověka: „Je už axiomem v psychologii, že většina neuróz a emočních poruch je vázána na paměť. Zatímco i nadále s beznadějnou neznalostí sledujeme milióny mozkových buněk, jedna věc je jasná: že totiž naše minulost je vyryta a uskladněna a může se reprodukovat v přítomnosti. Jinými slovy, mozek je jako magnetofonový pásek, který zaznamenává všechny zkušenosti, které jsme udělali od narození, a snad i před narozením“ (W. Johnston, La música callada, Madrid 31985, s. 185). Přitom obrovské množství našich zkušeností nejenže není dobrých, ale mnohdy jsou tak traumatizující, že nám znesnadňují, ne-li znemožňují hledět do budoucnosti s optimismem a nadějí. Proto potřebujeme uzdravení svých vzpomínek a paměti. Aniž bychom chtěli nadpřirozeně suplovat jejich přirozené uzdravování, můžeme právem zároveň prosit o takové očištění Boha, který tyto schopnosti a mohutnosti lidského já stvořil.
Novéna ke svatému Janu od Kříže s prosbou o očištění paměti
Prosba ke svatému Janu od Kříže
Svatý Jane od Kříže, tys zakusil nejen, co znamená projít očištěním paměti a získat jeho bohaté plody ve sjednocení s Bohem, ale také jsi již za svého života učil a i nadále nás učíš svými spisy, jak se k tomuto očištění disponovat a jak je co nejlépe přijmout; prosíme tě proto za našeho bratra (naši sestru) N., aby se otevřel(a) působení Svatého Ducha a nechal(a) uzdravit, očistit a zcela přetvořit svou paměť se všemi jejími vzpomínkami, a tak nastoupit cestu naděje, která vede k věčnému patření na Boha a plnému sdílení jeho trojičního života.
Již teď, v tuto chvíli, vypros nám růst a posílení ctnosti naděje, abychom se nebáli prosit spolu s naším bratrem (naší sestrou) o tuto milost, vždyť ty sám nás ujišťuješ, že duše dostane od Boha tolik, kolik od něho očekává a nakolik v něj doufá.
Vzbuzení naděje
Doufáme v tebe, trojjediný Bože, že nám odpustíš naše hříchy, udělíš nám milost, o kterou tě prosíme, a zachováš nás navěky. Můžeš to dát: jsi všemohoucí. Chceš to dát: jsi dobrotivý a milosrdný. A skutečně dáš: vždyť jsi to slíbil a jsi věrný svému slovu. Bože upevni naši naději.
Otče náš
Modlitba k Otci inspirovaná texty svatého Jana od Kříže
Pane Bože, náš Milovaný, projev nám svou laskavost a své milosrdenství a uděl nám, oč Tě s vírou, nadějí a láskou prosíme. Obracíme se totiž k Tobě v touze, abys s naší modlitbou naložil podle své vůle, což je to, co nejvíc chceme. Dej nám tedy to, co pro nás chceš Ty sám, a vykonej s námi, skrze nás a v nás, cos nám ve své Prozřetelnosti připravil. Naplněni vděčností Tě chválíme za všechno, co nám dáváš, i za všechno, co nám bereš, a prosíme Tě, abychom se ti cele odevzdali a byli s to Ti důvěřovat hned teď a od této chvíle i nadále rostli v naději. Mocí svého Svatého Ducha nám dej, ať se nezabýváme maličkostmi a nedbáme na drobty, které padají z tvého stolu, ale ať se noříme do Tvé slávy a těšíme se z ní. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Maria, Matko naší Naděje, oroduj za nás.