Úvodní motiv
| Entréme donde no supe, y quedéme no sabiendo, toda ciencia trascendiendo. |
Vstoupil jsem, kde jsem nevěděl, zůstal jsem v tom nevědění, každé vědy překročení. |
Ve shodě s literárním druhem glosy, která se v sanjuanistické poezii objevuje velmi často, báseň začíná úvodním motivem či „záhlavím“ (v tomto případě se jedná o trojverší, jehož autorem je sám básník), které nám nabízí jakousi předjímanou syntézu celé básně a jehož poslední verš – „každou vědu překračuje“ – bude tvořit také závěr každé strofy.
Zvučnost této úvodní sloky, s aliterací polootevřené samohlásky e (jež se zde opakuje dvanáctkrát) a nosových souhlásek n a m (ty se opakují desetkrát) vytváří značný a působivý dojem žvatlání, odhaluje pronikavý pocit rozechvění a obdivu, v němž, jak se zdá, setrvává promlouvající podmět celý užaslý, proniknutý jakousi přítomností, jakousi událostí, která jej zahaluje celého v jeho bytí a kterou neví jak vyjádřit.
Přesto je tento mystický trans určitě naprosto dostatečně vyjádřen celou řadou velmi významných prvků. Především polopomocným slovesem vstoupil jsem, které předpokládá vyjití (extázi) podmětu z vlastního středu, ze svých omezení, ze svého předchozího běžného vědomí; vytažení ze sebe láskou jiné osoby, neboť není tohoto vyjití z vlastního středu bez proměny: „vychází ze sebe zapomenutím na sebe samého, což se děje láskou Boží, neboť když ta se opravdově dotkne duše (…), natolik ji pozvedá, že jí nejen pomáhá vyjít ze sebe zapomenutím na sebe samu, ale vytrhuje ji i z jejích přirozených kolejí a způsobů a sklonů“ (DPB 1,20). Za druhé nám vypovídá o situaci rozpačitosti ze vstupu do neznámé a nesmírné oblasti, „kde nevěděl“, kde nemá pevnou půdu pod nohama a působí dojmem ztracenosti. Za třetí, další polopomocné sloveso zůstal jsem, které se v průběhu celé básně zopakuje sedmkrát v různých podobách, vnuká povýtce receptivní postoj ohromení (je ohromen ten, kdo se cítí být převýšen) a souhlasu s touto vyšší mocí, o níž se nám dosud nic neříká, pouze to, že překračuje veškerou vědu, jakou dává rozlišené racionální poznání: pojem věda se objeví v básni ještě jedenáctkrát, někdy dokonce v pochvalném smyslu – „dokonalá, nejvyšší (svrchovaná) věda“ – jako jádro, kolem něhož se rozvíjí ustavičná antiteze slovesa vědět (šestnáctkrát), popřeného a zároveň tvrzeného, jakési „nevědění“ smyslů a „vědění“ ducha (a to navíc paradoxně jako „vědění v nevědění“ či „nevědění ve vědění“), ke které je třeba přidat dalších osmkrát se vyskytujících „chápání v nechápání“.