8. strofa

V této strofě nacházíme jedno z nejdůraznějších upozornění celého sanjuanistického díla, v němž mystický básník jako cizí námořník slavného románu o hraběti Arnaldovi, adresuje svůdné pozvání všem, kdo chtějí slyšet tajemství jeho zkušenosti, vydat se s ním na dobrodružství cestami kontemplace, „svrchované vědy“. Proto začíná podmiňujícím zvoláním adresovaným sluchu: „Pokud byste to chtěli slyšet“, jako někdo, kdo se chystá předat tajemství šepotem a kradmo, stejným způsobem, jaký má Bůh, když se sdílí: „Bůh je nekonečný hlas, a když se zmíněným způsobem sdílí duši, působí v ní účinek nesmírného hlasu“ (DPB 14,10); proto „smysl sluchu je duchovnější“ (DPB 14,13), neboť, jak to zaznamenala již biblická tradice, je to on, který uvádí do kontaktu s božstvím: „Tento božský svist, který vstupuje sluchem duše, není jen (…) pochopenou podstatou, nýbrž také odhalením pravd o božství a zjevení jeho ukrytých tajemství, protože obvykle, když se najde v Písmu svatém nějaké sdělení o Bohu, o němž se praví, že vstupuje sluchem, zjistíme, že jde o projevy těchto obnažených pravd v rozumu nebo o zjevení tajemství o Bohu (…) Tomu se říká Boží sdílení skrze sluch (…) jako u našeho otce Eliáše ve vánku“ (DPB 14,15).
Následující moment dodává, že tato „svrchovaná věda“ kontemplace, to, co Bůh uděluje skrze zkušenost, „spočívá ve vznešeném pociťování / božské bytnosti“; jde o patos božského, v němž je Boží skutečnost spíše zakoušena/trpěna než poznávána, „non tantum discens sed patiens divina“, nejen učením, nýbrž okoušením božských věcí, jak to vyjádřil PseudoDionýzius (27) formulací, kterou přijal za svou i svatý Tomáš. (28) Je-li v každém patosu radikální zkušenost pasivity, toto „vznešené cítění“ s přívlastkem, které je pozvedá na vrchol životních hodnot, je Boží činností, která má v sobě mnoho utrpení a strádání v přísném slova smyslu, a zároveň sladkosti a příjemnosti: „cítíš, že ti prokazuje dobro a miluje tě s moudrostí (…) cítíš, že tě miluje doopravdy“ (ŽPB 3,6). Jedná se nakonec o souhrnný prožitek, který právě Jan od Kříže odlišuje od „všeho toho chápání, okoušení a představování si“ běžného poznání (2V 4,2), od toho, co se zužuje na pouhé jednotlivé poznání, a které dokresluje biblickým příklady jako Mojžíšova skleslost před nemožností převést do pojmu toho, co zakusil z božství, „protože poznal, že nemohl svým rozumem uvažovat o Bohu, jak se sluší, ve shodě s tím, co z něho pociťoval“ (2V 8,4). Tím víc, že tato teopatická zkušenost, u které mystik poznává nevěděním, nýbrž trpěním Boží přítomnosti, je také v nejvyšších stupních rovněž zkušeností nesmírně fruitivní, s jedinečnými odezvami a pocity nepopsatelné intenzity: „nejsou slova pro vyjádření tak vznešených Božích věcí, které se v těchto duších dějí; přiměřenou mluvou pro ně je, aby ten, kdo je má, chápal je pro sebe a cítil a zakoušel a mlčel o nich“ (ŽPB 2,21), protože „jenom ten, kdo tím prochází, bude to umět procítit, ale ne vypovědět“ (V předmluva,1).
Může-li se vyjádření „božská bytnost“ jevit jako abstraktní metafyzická formulace, zde je jasně odstíněna narážkou osobního charakteru a nese s sebou navíc celou váhu iniciativy: „je dílem jeho vlídnosti“, čímž se dává na srozuměnou, že v kontemplaci zkušenosti „je Bůh tím, kdo koná všechno, aniž by duše dělala něco ze sebe“ (ŽPB 1,9; 3,67). „Vlídnost“ – vysvětloval Covarrubias ve svém Pokladu španělského jazyka, je „jemnost povahy, lidskost a mírnost“, což všechno jsou charakteristiky osobní povahy, které mystik bezpochyby vztahuje na zdarma danou a oblažující přítomnost Ježíše Krista, to je ‘lidství božství’, „v němž přebývá tělesně plnost božství“ (Kol 2,9), a proto také původ a cíl mystické zkušenosti, ve které „celá Boží moudrost obecně, kterou je Syn Boží, se sdílí duši ve víře“ (2V 29,6) a „pak duše, již prostá a čistá, se přetvoří v prostou a čistou moudrost, kterou je Syn Boží“ (2V 15,4), „sjednocená s touto božskou moudrostí, kterou je Syn Boží“ (DPB 37,2).

překlad P. V. Kohut
ze dne karmelitánské spirituality v Praze

Použité zkratky, poznámky pod čarou
Zpět na úvod