6. strofa

Pokračuje se v tématu z předcházející sloky o „vznešené moci“ víry v mystické zkušenosti, v protikladu k čistě teoretickému, spekulativnímu poznání; avšak vyjádřeno navíc tóny jemné polemiky, čímž ukazuje na inferioritu scholastické teologie jeho doby, přehnaně sylogistické dialektiky ve srovnání s mystickým poznáním kontemplace, podobně jako apoštol Pavel představoval skrytou moudrost Boží ve srovnání s řeckou a židovskou moudrostí (srov. 1 Kor 1,17n.; 2,6-9; Kol 2,2n.; Ef 3,9.17-19).
Rozlišení, které zde mystický básník činí na základě čerstvé vzpomínky na svá salamancká studia, nás vede k uvažování o erasmovské kritice takových autorů jako byl Juan de Valdés, který v roce 1529 a to pojmy, které vypadají jako zapůjčené od karmelitánského mystika, rozlišil takto moudrost a vědu: „moudrost, která je rozkošnou vědou, je (určenou) k poznání, okoušení a pociťování Boha, a tak čím více má duše této moudrosti, tím více poznává a pociťuje a okouší. Tuto moudrost dává Bůh mnohdy stařence a hlupákovi a odpírá ji vzdělanci, takže kdybyste mu o ní mluvili, zdálo by se mu, že jde o arabštinu či něco podobného. Je to věda zvláště pro ty, kdo mají vyučovat Božímu slovu, a tak musíte pochopit, že je to právě ona, kterou Ježíš Kristus slíbil svým apoštolům, které, jak jim řekl, nikdo z lidí nebude moci odolat. A je skutečně pravdou, že mnohdy se získává jedna na základě druhé, chci říci, moudrost na základě vědy a naopak; avšak dejte si pozor, abyste pod označením věda nechápali to, co se získává jen lidskou přičinlivostí, která nadýmá a činí domýšlivým“. (26)
Také svatá Terezie rozlišovala vědu, kterou mohou mít o Bohu vzdělaní, od té, kterou působí kontemplace, takže „Pán činí touto vědou moudřejší stařenku“ než jsou vzdělaní (Ž 34,12), protože jde o moudrost, která „všechno chápe, a dosahuje víc než mnohé uvažování rozumu“ (Ž 15,7), „víc než kolik zmůže rozum se všemi rétorickými přemety“ (Ž 15,9).
Toto „vědění nevěděním“ kontemplace je ve skutečnosti „vyšší moci“, neboť je to Bůh sám, kdo uvádí duši stále víc do víry, jelikož „vírou a ne jiným prostředkem se duše spojuje s Bohem, a dospívá k němu víc nechápáním než chápáním“ (ŽPB 3,48; 1V 4,5); jde o volnou cestu ducha, samotné působení Ducha svatého, „který vede a hýbe duši a působí, že letí k Bohu cestou samoty, aniž by věděla jak a jakým způsobem“ (2N 25,4), takže „nemá zapotřebí jiných prostředků ani učitelů, aby ji zaměřovali k Bohu, protože jejím vůdcem je už Bůh a jeho světlo“ (DPB 35,1). Pochopit toto prvenství Ducha svatého nebylo nikdy snadné, a je málo takových lidí jako Jan od Kříže, kteří by nám dali kritéria k jeho rozlišení. Překvapivě až v objasnění Živého plamene lásky, tedy na konci života, se pouští do oněch duchovních učitelů, kteří „nechápou cesty a vlastnosti ducha“, dusí a ničí skvělá kontemplativní povolání tím, že „je učí jiným nízkým způsobům, které sami používali nebo někde vyčetli a které slouží jen pro začátečníky“, a tak, protože „nevědí, co je duch, velmi urážejí Boha a projevují mu neúctu, když sahají svou hrubou rukou na to, kde koná Bůh, protože Boha stálo mnoho, aby přivedl tyto duše až sem, a velice si cení toho, že je dovedl do tohoto osamocení a do tohoto vyprázdnění jejich mohutností a činností, aby jim mohl mluvit k srdci“ (ŽPB 3,31.54).

Pokračovat
Zpět na úvod