4. strofa
| 4. | El que allí llega de vero, de sí mismo desfallece; cuanto sabía primero mucho bajo le parece; y su ciencia tanto crece, que se queda no sabiendo, toda ciencia trascendiendo. |
Ten, kdo tam vskutku dospěje, ze sebe umdlévá; co znal dříve, se mu zdá mnohem nižší; a jeho věda tak roste, že zůstává v nevědění, každou vědu překračuje. |
Počínaje tímto místem, báseň mění tón: podmět nyní přechází do třetí osoby a přítomný čas nahrazuje původní čas minulý. Mystický básník nemluví již bezprostředně o sobě samém, nýbrž z didaktických důvodů, totiž, aby přivedl čtenáře k této „dokonalé vědě“, svou zkušenost zevšeobecňuje.
Začátek této strofy se podobá začátku strofy první, poněvadž nás znovu uvádí do onoho tajemného tam, jež je původem všeho a jehož otisk způsobuje tyto tři bezprostřední účinky: Předně, hlubokou proměnu a zlom v podmětu, který „ze sebe umdlévá“, který přichází o svou soběstačnost, falešné jistoty a „dává se jí poznat její vlastní nízkost a ubohost, které v době blahobytu nebyla s to vidět“ (1N 12,2); smysl verše „ze sebe umdlévá“ se neliší od onoho amore langueo Písně písní (2,5): zranění lásky, které rozpoutává celý pohyb hledání a směřování plné touhy, jak je nacházím v prvních jedenácti strofách Duchovní písně. Za druhé, nízké hodnocení předcházejícího poznání: „co znal dříve, / mnohem nižší se mu zdá“, „a to se děje proto, že když je v oné přemíře vznešené Boží moudrosti, je mu neznalost lidí nízká (…) a duši se zdá, že to, co věděla dříve, a dokonce i to, co ví celý svět, je ve srovnání s oním věděním čirou nevědomostí“ (DPB 26,13). A za třetí, růst této jiné moudrosti, kterou jí Bůh sám vlil a v ní udržuje láskou: „protože Bůh nikdy nedává mystickou moudrost bez lásky, vždyť je to samotná láska, která ji vlévá (…), neboť tato temná kontemplace vlévá do duše zároveň lásku i moudrost, každému jednomu podle jeho schopnosti a potřeby“ (2N 12,2).