Hledání lásky
Následujících deset strof básně i jejich komentáře působivě vykreslují toto úzkostné hledání Milovaného, inspirované chováním snoubenky v Písni písní (srov. Pís 3,2 a 5,6n. a DPB 1,21): duše nejprve vyjadřuje svůj prekérní stav, ve kterém se nachází („řekněte mu, že strádám, trpím a umírám“, srov. strofa 2), pak mluví o své rozhodnosti, s níž půjde Milovaného hledat (strofa 3), ptá se na něj tvorstva, ve kterém nalézá odlesk jeho krásy (strofa 4-5), volá k němu samotnému, aby ji netrápil tím, že jí posílá pouze tvory, kteří jí připomínají jeho nepřítomnost (strofa 6-7), sama přemýšlí, proč ještě žije, když zároveň umírá (strofa 8), a nakonec se obrací na Milovaného s prosbou, aby ho mohla spatřit a aby jí odhalil svou přítomnost (strofa 9-11).
Z tohoto působivého obrazu úzkostného hledání bych rád upozornil zejména na komentář ke třetí strofě, neboť ten představuje jakýsi souhrnný popis správného postoje člověka v první fázi rozvoje duchovního života. Duše projde přes „hory“ (jimiž autor rozumí ctnosti) a „řeky“ (kterými jsou pro něj „umrtvování, kající skutky a duchovní cvičení“, srov. DPB 3,4), „nebude trhat květy“ (tj. oprostí se a duchovně obnaží ze všeho vlastnění tělesných i duchovních dober, srov. tamtéž,5), a porazí „tři nepřátele duše, jimiž jsou: svět, ďábel a tělo“ (tamtéž,6), a to tím, že „se nebude bát šelem, a překročí siláky a hranice“. V tomto asketickém návodu je podstatné, že se vše děje v „hledání lásky“ (či doslovněji „v hledání mých lásek“, buscando mis amores). Láska, která člověku na začátku učarovala tím, že ho „zranila“, jej začíná vést i v tomto tak náročném putování.
Věřím, že právě načrtnutá perspektiva lásky je rovněž nejlepším komentářem k proslulým, ale mnohdy velmi špatně chápaným textům svatého Jana od Kříže, které nacházíme ve Výstupu na horu Karmel, zejména ve třinácté kapitole první knihy a v sedmé kapitole knihy druhé. Na prvním z uvedených míst Jan říká kromě jiného: „Ať se duše snaží vždy klonit ne k snadnějšímu, ale k obtížnějšímu; ne k chutnějšímu, ale k méně chutnému; ne k příjemnému, ale spíše k tomu, co skýtá méně zalíbení; ne k tomu, co je odpočinkem, ale k pracnému; ne k tomu, co je útěchou, ale spíš k neútěše; ne k (tomu, co je) více, ale k (tomu, co je) méně; ne k vznešenějšímu a vzácnějšímu, ale k nižšímu a opovrženějšímu; ne k tomu, co znamená chtít něco, ale (co znamená) nechtít nic; ne k vyhledávání lepšího v časných věcech, ale horšího, a ať si přeje pro Krista vstoupit do úplného obnažení, vyprázdnění a do úplné chudoby ve všem, co je na světě“ (1V 13,6). (9)
Druhé místo obsahuje podobně laděný text: „Pravý duch hledá v Bohu spíš nepříjemné než příjemné a víc se kloní k utrpení než k útěše, k postrádání všech dober pro Boha než k jejich vlastnění, a k vyprahlostem a k sklíčenostem než k sladkým sdílením; neboť ví, že toto je následování Krista a popření sebe samého, a tamto že je snad hledání sebe v Bohu, a to je zcela v rozporu s láskou. Protože hledat sebe v Bohu znamená vyhledávat obdarování a občerstvení v Bohu, kdežto hledat Boha v sobě znamená nejen chtít postrádat to i ono pro Boha, nýbrž raději se klonit k tomu, že si bude (duše) pro Krista volit všechno, co je nejméně příjemné, jak u Boha, tak ve světě. A toto je láska k Bohu“ (2V 7,5).
Postoj, který zde světec předkládá, je charakteristický pro zamilovanou osobu, kterou nemůže uspokojit nic jiného než setkání s Milovaným, takže žádná překážka nebo těžkost či utrpení ji nemohou odradit od úzkostného hledání lásky. Tato logika popření (negación) všeho s ohledem na milovaného Krista, jež je vůdčí myšlenkou celého Výstupu na horu Karmel, odpovídá základní intuici sanjuanistického náčrtku Hory dokonalosti (10) a představuje činný aspekt jeho popisu temné noci: jde o adekvátní chování člověka, odpovídající tajemnému Božímu vedení v daném období duchovního rozvoje. S poetickým rozletem vyjadřuje Mystický básník tutéž životní mentalitu rovněž v glose Ani pro všechnu krásu. (11) Úzkostné hledání Boha zde „bolí“ nejen palčivým okoušením nepřítomnosti či skrývání se Milovaného, nýbrž i tím, že se člověk nutně potřebuje zříkat všeho na cestě za ním. Dělá to však skoro jakoby mimochodem, bez velkých póz a bez vzdychání, neboť „ztratil hlavu“ pro toho, který ho „zranil“.