Křížová cesta se svatým Janem od Kříže

„Toto je můj milovaný Syn, v něm mám všechno své zalíbení, toho poslouchejte“ a nehledejte žádné jiné metody vyučování. Řekl jsem vám a zjevil jeho prostřednictvím všechno, co si můžete přát nebo žádat, když jsem vám ho dal za bratra, učitele, společníka, za výkupné a za odměnu.
Pojďte ke Kristu v tichosti a pokoře a následujte ho až na Kalvárii a ke hrobu.

1. zastavení – Ježíš odsouzen k smrti

Moje vůle, Syn mu praví,
s tvou vůlí je totožná
a veškerá sláva moje
skutkem tím je určena.

To, co jsi mi pravil, Otče,
dodržovat budu rád,
neboť dobrotu tvou mohu
jenom takto poznávat.

Tak vynikne tvoje moudrost,
všemocnost i dobrota.
Půjdu hlásat tvoji slávu
bez meškání do světa,
aby každý směl tvou krásu
dobrotu i něhu znát…

Ó duše, stvořené a povolané k tak vznešeným věcem, ke spojení s Bohem, co to děláte? Čím se to zabýváte a ztrácíte čas? Předměty vašich tužeb jsou nízkosti, vaše statky jsou ubohosti…
Ó žalostná slepoto zraku vaší duše! Vždyť jste vůči tak velikému světlu slepí a vůči tak mocnému hlasu hluší a nevidíte, že když hledáte vznešenost a slávu, zůstáváte v ubohosti a nízkosti, a tak nejste schopni poznat Boží dar a stáváte se ho nehodní…

Tu praví pastýř: Běda tomu je,
kdo před mou velkou láskou vzdaluje se
a přítomností mou se těšit nechce.
Své srdce zraněno má do krve.

2. zastavení – Ježíš přijímá kříž

Půjdu nevěstu svou hledat,
abych na svá bedra vzal
všechnu únavu a strasti,
jimiž svět ji sužoval.

Její život zachránit chci
tím, že pro ni zemřu rád,
aby z propasti své mohla
vejít k tobě do oblak…

Přej si stát se utrpením poněkud podobnou našemu velkému poníženému Bohu. Vždyť k čemu je tento náš pozemský život, jestliže ho nenásledujeme?
Pán Ježíš řekl: „Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ Jestliže se člověk rozhodne, že chce snášet z lásky k Bohu všechny možné útrapy, bude mu všechno podivuhodně lahodné. Bude moci kráčet touto cestou, jakmile se od všeho obnaží a po ničem už netouží.

Hledajíc lásku svoji
přes hory půjdu, dravým proudem řek,
květy mě neopojí,
nezděsí šelem skřek
či hrozba pevností a překážek.

3. zastavení – Ježíš padá pod křížem

Cestou k milostnému boji
na naději spoléhám
a výš letím, výš, až tam,
kde dostihnu kořist svoji…

Čím však vynášel mne výš
milostný vznět převznešený,
níž a níž jsem mezi všemi
klesal, napůl mrtev již.
Vím, že nikdo neobstojí,
a skláním se k hlubinám,
leč tím stoupám výš, až tam,
kde dostihnu kořist svoji…

Vskutku je to veliký div a věc opravdu líbezná, že Bůh vyhrazuje pro ty, kdo se ho bojí, tím víc blaha, čím víc bolestí a muk jim působí…
Velkodušné a štědré srdce jde tak daleko, že obětuje samo sebe. Vlastnit sebe pokládá totiž za příliš těžké břemeno. Dává přednost tomu, že je vlastnictvím někoho druhého a že už nevlastní sebe.
Nepatříme skutečně víc nekonečnému Dobru než sobě samým?

Nežiji už sama v sobě,
bez Boha žít nelze mi.
co mi zbývá na zemi,
ztratím-li ho a sním sebe?
Tisicerá smrt bez nebe,
neb ač víru v život mám,
mru, protože nezmírám.

4. zastavení – Ježíš se setkává se svou Matkou

A ten, jenž měl pouze Otce,
matkou je teď obdařen,
ovšem matkou zcela jinou
nežli matka lidí je.

Z lůna těla vzácné panny
získal darem tělo své,
a proto se synem Boha
syn člověka jmenuje…

Věčný Otec pronesl jedno jediné Slovo, a to je jeho Syn. Pronesl ho od věků a ve věčném mlčení. Jen v mlčení se dá slyšet duši.
Upři svůj zrak jen na něho, neboť v něm jsem uložil všechno… V něm nalezneš víc, než žádáš a po čem toužíš. On je celé mé slovo, celá má odpověď, celé mé vidění, celé mé zjevení…
„V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“

Zbav mě té kruté bídy,
již nikdo nedovede rozptýlit.
Můj zrak jen tebe vidí,
ty jsi mých očí svit
a pro tebe jen, drahý, chci je mít.

Studánko křišťálová,
až spatřím na stříbrné hladině
zazářit zraky oba,
tolikrát toužené,
jichž světlo uvnitř mého srdce žhne,

pak odvrať je, můj milý,
neboť já spěchám dál…

5. zastavení – Šimon z Kyrény pomáhá Ježíši nést kříž

Lepší je být obtížen břemenem ve společnosti silného než mít úlevu ve společnosti slabého. Když jsi obtížena břemenem, jsi ve společnosti svého Boha, který je tvou silou a který je s těmi, kdo mají soužení. Když nemáš žádné břemeno, jsi sama se sebou a jsi ztělesněná slabost, neboť ctnost a síla duše rostou a upevňují se tenkrát, když je trpělivost podrobována zkouškám.

Ach, zažeň nemoc zrádnou!
Vzdej se mi, prosím, vzdej se docela
a neposílej za mnou
posla, jenž nepředá
mé velké touze to, co čekala.

Všichni, jež nosí země,
krásu tvých milostí mi zjevují,
což jenom zraňuje mne.
Však víc mě ubíjí
bezmocnost slov, jimiž ji sdělují…

6. zastavení – Veronika podává Ježíši roušku

Více se líbí Bohu skutek, aťsi je sebemenší, vykonaný skrytě, bez touhy, aby se o něm vědělo…, neboť tomu, kdo je se zcela čistou láskou činný pro Boha, nejenže nezáleží na tom, zda to uvidí lidé, ale ani na tom, zda to vidí sám Bůh. On by mu, i kdyby se to Bůh neměl nikdy dovědět, nepřestal podávat tytéž služby, se stejnou radostnou a čistou láskou.
Bůh na ni pohlédl a tento pohled ji naplnil milostmi a učinil ji hodnou je ho darů…

Když zrak tvůj dotkl se mě
a milost svou mým očím svěřoval
jak lásku danou ženě –
i můj si předsevzal
zbožňovat to, co v tobě nalézal.

Nediv se temné pleti
a pro ni, milý, nepohrdej mnou,
vždyť smíš si prohlížeti
mou krásu veškerou,
již ty sám uložil jsi v bytost mou.

7. zastavení – Ježíš znovu padá pod křížem

Pastýř je sám, trápí se samotou.
Vzdálený radosti je bez potěchy.
Jen k pastýřce se nesou jeho vzdechy
a duši svou má láskou ztrápenou.

Nepláče nad láskou, jež zraňuje,
a nářky se mu malicherné zdají,
třebaže jeho srdcem pronikají.
Pláče, protože zapomenut je…

Jen v srdci prázném a osamělém je místo pro nesmírná Boží dobra. Proto Pán Ježíš, poněvadž tě má velmi rád, chce, abys byla zcela osamělá, a touží nahrazovat ti všechnu společnost. Bude nutné, aby se tvůj duch spokojoval jen Jím, abys tímto způsobem nalézala veškerou útěchu v Něm.
Můj veliký Bože, Bože lásky, můj Pane, jakým bohatstvím zahrnuješ toho, kdo miluje jen tebe a kdo vkládá své štěstí jen v tebe! Dáváš mu sám sebe a láskou jsi s ním sjednocen!

Pojď, holubice má,
na horách v malé chvíli
uvidíš jelena,
jak čeká, poraněn, na křídla tvá…

8. zastavení – Ježíš těší plačící ženy

Kam jsi se ukryl, milý,
zanechav mě tu, abych plakala?
Prcháš jak jelen v chvíli,
kdy, tebou zraněna,
nadarmo jsem tě volala…

Bůh nechce, aby se duše pro cokoli znepokojovala ani aby trpěla zkouškami. Jestliže jimi trpí v protivenstvích tohoto světa, je tím vinna slabost jejích ctností, protože dokonalá duše se raduje tam, kde se nedokonalá duše trápí.
Co děláte se všemi těmi slzami, které v těchto dnech tak zbytečně proléváte? Kolik drahocenného času jste promarnila všemi svými skrupulemi! … Postavte se před neposkvrněné zrcadlo věčného Otce, kterým je jeho klaněníhodný Syn… Tam beze vší pochyby najdete útěchu!

…na tebe, Sione můj,
v lásce jsem si vzpomínal.
Čím něžnější bylo snění,
tím hořčeji jsem zaplakal.

Odhodiv sváteční šaty,
pracovní jsem oblékal
a svou lyru v nitro vrby
pečlivě jsem uschoval.

V naději té jsem ji skrýval,
že k tobě znít bude dál,
neboť v srdce poraněné
lásky šíp mi pronikal…

9. zastavení – Ježíš znovu padá pod křížem

Poněvadž však nám, jako našemu Milovanému, nesmí až k smrti láskou chybět kříž, nechává nás On trpět nejvíce tam, kde ho nejhlouběji milujeme. Ale to všechno trvá jen okamžik, ne déle než vytasení nože – a Izák zůstává naživu, ano, je zaslíbeno mnoho synů…

S oporou i bez opory,
bez světla v naprosté tmě
stravuji se úplně.

Ó přesladké ty jho,
ó něžné poranění,
ó jemná ruko, křehký doteku
života věčného,
všech dluhů odškodnění,
když zabíjet nás chceš, vracíš nás životu…

10. zastavení – Ježíš obnažen

Ty jsi světlo mého světla,
ty jsi, Synu, moudrost má,
zrcadlo jsi podstaty mé,
již má láska hýčkala…

Miláčku, horou jsi mi,
v lese zapomenutým údolím,
ostrovy neznámými,
potokem šumivým
a dechem větru, sladce mámivým…

„Vnikněme více do hlubin“, to znamená do hloubky úzkostí a útrap, které umožňují ponořit se do hluboké Boží moudrosti, pramene rozkoší… Duše, která opravdu touží po moudrosti, touží také opravdu proniknout do hlubin kříže, který je cestou k životu, ale málokteří tam proniknou. Všichni se chtějí dostat do hlubin Boží moudrosti, do jeho bohatství a rozkoší, ale málokteří touží vejít do hloubky utrpení a bolestí, které trpěl Boží Syn…
Láska nezáleží v pociťování velkých věcí, ale v tom, že setrváváme ve velké obnaženosti a ve velkém utrpení pro Milovaného.

Nad myšlenkou, že zapomenut je
od sličné pastýřky, mu srdce puká
a v cizí zemi podstupuje muka,
jak nitro zraněno má do krve…

11. zastavení – Ježíš je přibit na kříž

Pak rozhodne se, když čas uzraje,
vystoupit na strom, rozpřáhnouti paže
a mrtev zůstat tam, jak láska káže
srdci, jež zraněno má do krve.

Velmi si važte zkoušek a věřte, že je to ještě málo, abyste se mohla líbit svému božskému snoubenci, který neváhal za vás zemřít.

Nekonečnou láskou veden,
jež z dvou osob vzplanula,
Otec něhyplnou řečí
obrací se na Syna…

Jsi nocí, která zpíjí
svým poklidem, nežli se rozední,
jsi tichou melodií, samotou, která zní,
pro lásku mou jsi pokrm večerní…

12. zastavení – Ježíš umírá na kříži

Tam v trávě pod jabloní
tvou ruku k zásnubám jsem uchopil,
svou vlastní vložil do ní
a láskou odčinil
jsem zlo, jímž svět tvou matku pokořil.

Ve stínu stromu kříže … na něm Syn Boží vykoupil a tím sobě zasnoubil – přirozenost lidskou, a tudíž každou duši, a na kříži ji k tomu ozdobil půvabem a vznešeností.
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? To byla největší a nejcitelněkší opuštěnost, jakou kdy Kristus v životě zakusil. Ale tentokrát konal největší dílo svého života, které převyšovalo všechny jeho zázraky a divy, na zemi i na nebi. Uskutečnil totiž smíření lidstva s Bohem a jeho spojení s ním milostí.

13. zastavení – Ježíš snímán z kříže

Kéž bych v jeho světle zřela,
že jsi všho světa pán
a že celé bytí moje
jenom z tvého přijímám.

Až spočine v náručí mi,
láska tvá ji zkolébá
a ve věčné blaženosti
dobrotě tvé díky vzdá.

Když ty jsi, Milovaný, příčinou zranění způsobeného bolem z lásky, buď také ty příčinou uzdravení způsobeného smrtí z lásky, neboť tímto způsobem se srdce, zraněné bolestí nad tvou nepřítomností, uzdraví slastí a nebeskou blažeností z tvé libé přítomnosti…

14. zastavení – Ježíš uložen do hrobu

V sobě pro tebe já zmíral,
díky tobě z mrtvých vstal,
neboť v myšlenkách na tebe
hynu a zas žiji dál…

Chceš-li být dokonalý, prodej svou vůli a dej ji chudým duchem a přijď ke Kristu v tichosti a pokoře a následuj Ho – až na Kalvárii a do hrobu.

Zpět