Znění básně a problém textové kritiky
Než se ovšem budu věnovat vlastnímu vzniku básně Že dobře já znám pramen, je velmi užitečné, abychom věnovali pozornost nejprve vlastnímu znění veršů a vyřešili tak hned zpočátku problém textových variant, na který narazíme. Jsem totiž přesvědčen, že nám tato skutečnost pomůže nejen odhalit postupný vznik této básně, ale vrhne rovněž rozhodující světlo na vlastní strukturu a interpretaci skladby.
Nejdelší varianta této básně svatého Jana od Kříže zní v co nejdoslovnějším překladu (6) zhruba takto:
Zpěv duše, která se těší z poznání Boha ve víře
| Že dobře já znám pramen, který tryská a stéká, třebaže patří noci! |
1 | |
| 1. | Onen věčný pramen je skrytý, jak dobře já vím, kde má svůj příbytek, třebaže patří noci. |
4 |
| 2. | V této temné noci života, jak dobře já znám skrze víru [svěží] pramen, třebaže patří noci. |
7 |
| 3. | Jeho původ neznám, vždyť jej nemá, avšak vím, že všechen původ pochází z něj, třebaže patří noci. |
10 |
| 4. | Vím, že nemůže být věc tak krásná a že nebe i země pijí z ní, třebaže patří noci. |
13 |
| 5. | Dobře vím, že dno se v něm nenachází a že jej nikdo nemůže přebrodit, třebaže patří noci. |
16 |
| 6. | Jeho jas nikdy není zatemněn vím, že všechno světlo vzešlo z něj, třebaže patří noci. |
19 |
| 7. | Vím, že tak vydatné jsou jeho proudy, že podsvětí, nebesa zavlažují a národy, třebaže patří noci. |
22 |
| 8. | Proud, který se rodí z tohoto pramene, dobře vím, že je tak schopný a všemohoucí, třebaže patří noci. |
25 |
| 9. | Proud, který z těchto dvou vychází, vím, že jej žádný z obou nepředchází, třebaže patří noci. |
28 |
| 10. | Dobře vím, že tři v jedné jediné živé vodě sídlí, a jeden z druhého vyplývá, třebaže patří noci. |
31 |
| 11. | Tento věčný pramen je skrytý v tomto živém chlebě, aby nám dal život, třebaže patří noci. |
34 |
| 12. | Zde si svolává tvory a (ti) se touto vodou sytí, třebaže v temnotě, protože patří noci. |
37 |
| 13. | Tento živý pramen, po němž toužím, v tomto chlebě života já jej vidím, třebaže patří noci. |
40 |
Pomineme-li drobnější odchylky ve variantách vztahujících se k jednotlivým slovům, zůstává pro nás zásadní otázkou, zda jsou autentické celé tři strofy této básně: druhá, devátá a desátá. Existují totiž tři hlavní kodexy, v nichž nacházíme text skladby: kodex z Jaénu, ze Sanlúcaru de Barrameda a Sacromonte z Granady. Jde o opisy, nikoli autorův originál, který se v případě Pramene nedochoval. A zatímco v kodexu z Jaénu chybí všechny tři zmíněné strofy, takže tento text představuje nejkratší možné čtení (tedy deset strof v pořadí: 1.3-8.11-13), rukopis ze Sanlúcaru postrádá druhou a desátou strofu, zařazuje však strofu devátou (takže uvádí strof jedenáct: 1.3‑9.11‑13), (7) a rukopis z Granady předkládá báseň v citované podobě všech třinácti strof. Co způsobilo rozdílnost těchto znění? Jde o pozdější dodatky, ať už autorovy či někoho jiného, nebo naopak o zkrácení či opomenutí?
Vzhledem k tomu, že všechny tři kodexy jinak vykazují značnou snahu o věrnost v předání sanjuanistických textů, (8) je málo pravděpodobné, že by šlo o cizí interpolace nebo naopak hrubá zanedbání při opisování. Když si navíc textovou a lexikální analýzou těchto tří strof ověříme, že neobsahují slova, obraty ani myšlenky, které by autorovi byly zásadně cizí, (9) ani že vážným způsobem nenarušují obsahovou linii poémy, (10) jeví se jako nejpravděpodobnější, že jsou všechny autentické.
K tomu přistupuje navíc fakt, že jak kodex ze Sanlúcaru, tak kodex Sacromonte z Granady, které přinášejí rozšířené verze básně, se těší mezi badateli velké úctě. První proto, že byl zcela evidentně pročten samotným autorem, který v něm tu a tam přidal na okraj své poznámky. (11) Do textu Pramene však nezasáhl. Bylo by stěží pochopitelné a přijatelné, že by neškrtl jako neautentickou onu devátou strofu, o níž je báseň oproti jaénskému znění rozšířena, pokud by skutečně nepocházela od něj. Právě z tohoto důvodu byla báseň dlouho vydávána v této intermediální podobě s jedenácti strofami, zatímco strofy, které jsou v granadském kodexu navíc (tedy druhá a desátá), byly už považovány za neautentické, a tedy někým jiným přidané později. Toto přesvědčení bylo ovšem rozšířené jen do doby, než se podařilo identifikovat opisovače granadského kodexu, jímž je se vší pravděpodobností Juan Evangelista de Molina López, milovaný učedník, věrný průvodce, dlouholetý osobní sekretář a zpovědník světce. (12) Je dost dobře nepředstavitelné, že by ten, který znal Jana od Kříže tak důvěrně jako on, nevěděl, co pochází z pera jeho mistra a co ne.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením rozdílných znění tedy je postupný vznik této básně. Nejkratší, jaénská verze, by tak odpovídala jejímu prvnímu sepsání, zatímco sanlúcarská a granadská dalším dvěma drobným rozšířením v následujících momentech. (13) Něco takového nebylo u Jana od Kříže ostatně nijak neobvyklé: i strofy Duchovní písně vznikaly postupně, nejméně ve třech obdobích. (14) Přijmeme-li tuto tezi, může nám to významně pomoci nejen ve snaze o rekonstrukci vzniku básně, nýbrž ještě mnohem víc k pochopení jejího obsahu a tím i rozvíjející se Janovy mystické zkušenosti eucharistie. Že to pak může být nemalou inspirací pro naše vlastní postupné vstupování do tajemství této svátosti, snad není třeba zdůrazňovat.