Bůh Otec – věčný pramen všeho
Je-li pramen symbolem Boha Otce, pak se celá báseň vztahuje prvořadě k němu, a to znamená, že zde máme k dispozici – a to zvláště v prvních sedmi strofách – jakýsi náčrt mystické zkušenosti Boha Otce u svatého Jana od Kříže. Každý, kdo zná dějiny křesťanské spirituality a rovněž trojiční teze tradiční teologie, hned ví, co takové tvrzení znamená. Neexistuje totiž mnoho mystiků či jiných duchovních autorů, kteří by nám nabízeli přímou zkušenost Boha Otce, která jako by se vymykala možnostem lidského vnímání; navíc tradiční teologie svým jednostranným zdůrazňováním axiómatu, že veškeré působení Boha navenek je všem třem božským Osobám společné, (50) dochází k závěru, že rozlišovat mezi nimi můžeme pouze na základě „vhodnosti“ a „připisování“ (appropriationes). To je však pro mnohé teology dostatečným důvodem k popírání možnosti reálného mystického zakoušení přítomnosti a působení jednotlivých božských Osob. Přijmeme-li však s modernějším přístupem, že dávný axióm je třeba doplnit tak, že jednotlivé božské Osoby se v onom jediném působení navenek projevují odlišně, pak se tím otevírá cesta k reálně trojiční formě mystické nebo obecně křesťanské zkušenosti jediného Boha. (51)
Jaká je tedy mystická zkušenost Boha Otce v básni Že dobře já znám pramen svatého Jana od Kříže? Otec je pramenem, který „tryská a stéká“ – je tedy tím, kdo se nesmírně dynamicky dává, kdo vychází ze sebe, aby se v lásce sdílel. Tato jeho pro-existence je vlastním principem jak života uvnitř Trojice (kde je Otec jediným pramenem Syna v plození a spolu se Synem je jediným pramenem Ducha ve vydechování, ovšem na rozdíl od Syna principaliter), (52) tak rovněž navenek v díle stvoření a v dějinách spásy. (53) Označuje svatý Jan od Kříže Boha Otce jako pramen na základě své mystické zkušenosti nebo spíše na základě tradičních teologických formulací, případně literární inspirace? (54) Myslím, že odpověď nemusí být výlučná: to, co Jan znal z dob svého teologického studia v Salamance, i to, co načerpal četbou renesančních básníků, ožilo zcela novým a nečekaným způsobem v jeho vlastním prožitku.
Tento pramen je především „skrytý“ (viz první strofa, ale i refrén „třebaže patří noci“), (55) dále neodhalitelný, neboť mystik nezná jeho „původ, vždyť jej nemá“ (v. 10), nejkrásnější (v. 13), neproniknutelný, neboť „se v něm nenachází dno a nikdo jej nemůže přebrodit“ (vv. 16n.) a plný jasu, neboť „všechno světlo vzešlo z něj“ (v. 20).
Dalo by se jistě s užitkem rozjímat nad každou z těchto vlastností Boha Otce, (56) my se však zastavme na chvíli pouze u Boží krásy. Na ni byl totiž svatý Jan od Kříže zvlášť citlivý. (57) Svědčí o tom mimo jiné i další z jeho básní, glosa Ani pro všechnu krásu (Por toda la hermosura), (58) která je výmluvná jak svým obsahem, tak svým vznikem. Opěvuje Boží krásu, kterou člověk nachází skrze „jakési nevímco“ (un no sé qué), (59) jímž není nic jiného než božská kontemplace, (60) a které dává básník přednost před veškerou jinou krásou, neboť tu ostatně nachází v ní. Tyto verše napsal Mystický učitel na základě lidového popěvku „Ani pro všechnu krásu / já nikdy neztratím hlavu, / nýbrž pro jakési nevímco, / které se nachází (šťastnou) náhodou“ (Por toda la hermosura / nunca yo me perderé, / sino por un no sé qué, / que se halla por ventura), který jednou zaslechl od bosé karmelitky Marie od Kříže. Byl jím tak unesen, že se ho hned naučil zpaměti a složil na něj svou glosu. (61) Podobně silně vypovídá o Janově citlivosti vůči Boží kráse úryvek z komentáře Duchovní píseň, ve kterém je autor tak unesen Kristovou krásou, kterou nazírá při komentování verše „a dívejme se na sebe v své kráse“ (y vámonos a ver en tu hermosura), že v jediném odstavci opakuje pětadvacetkrát slovo krása (hermosura). (62)