Několik postřehů k literární analýze
Dříve než se budu věnovat vlastní teologické analýze těchto veršů a pokusím se o jejich následnou aplikaci na naše duchovní prožívání, bude ale dobré věnovat trochu pozornosti rovněž literární analýze, neboť forma a obsah jsou zejména v poezii naprosto neoddělitelnými skutečnostmi a mystická báseň je jedinečná a působivá právě tím, že v sobě harmonicky zahrnuje krásu uměleckého tvaru s pronikavostí duchovní myšlenky, takže je sice užitečné tyto dva prvky odlišovat, avšak zároveň je stejně tak důležité je od sebe neoddělovat. Nebudu se pokoušet o příliš detailní rozbor, neboť k tomu mi chybí jak odborná kompetence, tak prostor této studie; navíc, v následující úvaze si kladu za cíl přiblížit pouze ty skutečnosti, které mají bezprostřední význam pro naše teologické chápání a duchovní spoluprožívání básně. Omezím se proto pouze na několik základních postřehů.
Strofická struktura, rytmus a rým
Svatý Jan od Kříže využíval při svém psaní většinou běžných a ve Španělsku jeho doby již úspěšně zavedených veršových rozměrů, (25) v případě poémy Že dobře já znám pramen máme ovšem před sebou zcela ojedinělé metrum, či přesněji hned několik stop, bereme-li v potaz jak vlastní schéma strof, tak i schéma úvodního tématu. Velký znalec španělské poezie, včetně té sanjuanistické, Damaso Alonso, k tomu píše: „V této básni je všechno zvláštní, a především rytmus. Téma, které je výchozím bodem skladby, třebaže je obvykle psáno ve dvou verších, tvoří ve skutečnosti kombinace sedmi a pěti slabik (příbuzné oné seguidille, která se utvářela v 16. století). Ale následující strofy průběhu jsou tvořeny párem jedenáctislabičných veršů, po nichž se opakuje monotónní refrén aunque es de noche („třebaže patří noci“). Všimněme si, že refrén je přitom nezávislý na rytmu strof.“ (26) A jinde dodává: „Je cosi znepokojivého v této tak prosté, krásné, ponuré, zvláštní, působivé poémě. Její úvodní jádro (s rytmem 7+5+5), představuje tradiční přenos (…). Avšak toto jádro je rozvíjeno celou řadou párovaných jedenáctislabičných veršů (ano, jedenáctislabičných, navzdory všemu, co by člověk očekával), po kterých se opakuje refrén aunque es de noche.“ (27)
Skladba tedy začíná tematickým trojverším bez výraznějšího rýmu (avšak s asonancí samohlásek o-e, srov. fonte-corre-noche), (28) tvořeným jedním sedmislabičným a dvěma pětislabičnými verši (tedy ve vzorci A-b-c, případně A-a’-a”), po kterém následují jednotlivé strofy, tvořené rovněž trojveršími, ovšem s dvěma jedenáctislabičnými a jednou pětislabičnou stopou, přičemž párové jedenáctislabičné verše jsou vázány rovněž pravidelným rýmem (tedy ve strofickém vzorci A-A-b).
Tato odlišnost rytmu u tématu a jednotlivých strof, obohacených navíc o nečekaně krátký motiv v jejich závěru, vyvolává při četbě v originálu následující účinky:
- Do popředí vystupuje samotné téma a to jako jakési „lidové zvolání“ či popěvek, villancico, (29) na který navazují vlastní strofy básně, působící již spíše – a to jak svou formou, tak i obsahem – jako jakási „teologická meditace“, (30) která je doplňovaná o „lidovou ozvěnu“ v podobě neúnavného tvrzení aunque es de noche („třebaže patří noci“). Jako bychom tu byli svědky zvláštního druhu vnitřního rozhovoru mezi teologem a prostým věřícím, v němž věřící zdůrazňuje víru (která ho ostatně spojuje s teologem!), zatímco teolog formuluje věroučné pravdy, které znovu a znovu vedou k této prosté víře.
- Rytmická alternace v jednotlivých strofách, kde po stejně dlouhých (přesněji: jedenáctislabičných), rýmem spárovaných verších následuje neúměrně krátký (31) refrén („třebaže patří noci“), vytváří zajímavý efekt, který jako by vyjadřoval postupnost a délku toku oné vody, která prýští ze vzdáleného pramene, (32) a zároveň její jistou dravost či živost. (33) Nebo má snad jít o náznak atmosféry Janových úzkostí v toledském vězení? (34)
V každém případě je třeba konstatovat, že autorem zvolená rytmická kombinace veršových stop vytváří naprosto jedinečný a neopakovatelný dojem. „Jedním slovem: tato skladba je nepochopitelně vzácným hybridem dvou literárních světů: jednoho tradičního (k němuž náleží jádro); a druhého, poitalšťujícího (čemuž odpovídají jedenáctislabičné verše).“ (35)
Již vícekrát zmiňované lidové prvky jsou zdůrazněny i v technice rýmu: několikrát se zde setkáváme s asonancí a konsonancí v po sobě jdoucích strofách (srov. např. první a druhá strofa a sedmá s osmou) a vůbec s častým opakováním stejných koncovek, jak to bývá velmi obvyklé právě u lidových skladeb. (36)
Prameny inspirace a struktura básně
Lidová kastilská poezie je také jedním z literárních zdrojů inspirace poémy Že dobře já znám pramen. Viděli jsme to již jak na úvodním motivu (v oné kombinaci que bién s nářečním fonte), tak na pětislabičném zvolání aunque es de noche, které se jako refrén vrací na konci každé strofy. (37) K této lidové formě bychom mohli připočíst také slova jako dó (zkrácené adonde – „kde“) či manida („příbytek“) namísto obvyklejšího morada. K těmto spíše formálním svědectvím je třeba přiřadit ještě zmínku o „svěžím prameni“ (fonte frida), která bezesporu odkazuje na lidovou romanci Fontefrida. (38)
Obsahovou inspiraci je ovšem třeba hledat bezesporu docela jinde: v biblické a teologické literatuře. Zejména ústřední symbol pramene odkazuje v tomto smyslu na celou řadu možných inspiračních zdrojů. Nejpravděpodobnějším jsou biblické texty o prameni vytékajícím z Hospodinova chrámu (Ez 47,1-12), (39) o prameni živé vody, o němž rozmlouval Ježíš se samaritánkou (Jan 4,10-14) nebo Ježíšův výrok o proudech živých vod plynoucích z jeho nitra (Jan 7,37-39). (40) Nebo snad, přihlédneme-li k rozvinutí tohoto symbolu o proudy, které z něj vyvěrají (srov. osmá a devátá strofa básně), vycházel autor z Atanášova trojičního schématu pramen-řeka-voda, který se k němu mohl dostat přes španělské františkánské mystiky, Bernardina z Lareda (1482-1540?) či Francisca z Osuny (1492?-1540/1), kteří tento obraz předávají v podobě pramen-řeka-moře? (41) Nevíme. Jisté je, že křesťanská literatura, ať už biblická, patristická, středověká či novověká, s tímto symbolem hojně pracují, a to i ve smyslu, v jakém ho používá Mystický učitel. Proto, a také s ohledem na vlastní obsah básně, jak uvidíme dále, je velmi pravděpodobné, že hlavní inspiraci svatého Jana od Kříže je v tomto případě hledat v biblicko-teologické tradici, jakkoli mohl být tento pramen obohacen rovněž o poetickou inspiraci, třeba právě v podobě již vícekrát zmíněné lidové romance Fontefrida. (42)
Pro náležité pochopení a správný výklad básně, o které se chci vzápětí pokusit, je ovšem důležitější vlastní literární struktura básně než její inspirační vzory. Celá řada autorů upozorňuje na skutečnost, že v textu básně nalezneme dva takřka totožně znějící verše: „Onen věčný pramen je skrytý“ (Aquella eterna fonte está escondida) na začátku první strofy a „Tento věčný pramen je skrytý“ (Aquesta eterna fonte está escondida) na začátku strofy jedenácté (případně osmé, pokud vycházíme z nejstarší verze). (43) Tím je ovšem báseň přirozeně jakoby rozdělena na dvě nestejně dlouhé části: první je tvořena sedmi až desíti strofami, zatímco na druhou připadají strofy tři, a to v každé existující verzi. Jak uvidíme dále, pro správnou četbu této básně má obrovský význam nejen samotné toto rozdělení, ale i onen drobný rozdíl ve znění zmíněných veršů. Označení „onen“ (aquella) a „tento“ (aquesta) (44) už totiž samy o sobě evokují základní dynamiku poémy, pohyb od vzdálenosti k blízkosti: pramen, který se nachází nejprve kdesi v dálce, se následně stává hmatatelně blízkým. Tato výpověď je prvním důležitým údajem pro teologický a duchovní výklad celé poetické skladby.