Duchovní manželství (DPB 22)

sv. Jan od Kříže

Poznámka k následující písni
1.+ Tak velká byla touha, kterou měl Snoubenec, aby zcela osvobodil a vykoupil tuto svou snoubenku z rukou smyslovosti a ďábla, že když to již udělal, tak jak je tomu zde, raduje se jako dobrý pastýř ze své ovečky na svých ramenou, kterou ztratil a hledal v mnoha zákoutích (Lk 15,5), a jako se žena raduje z drachmy ve svých rukou, kvůli které, aby ji našla, rozsvítila svíci a zpřevracela dům, a potom svolala své přátele a sousedy a raduje se s nimi, když říká: Těšte se se mnou, atd. (ib.,9); podobně i tento láskyplný Pastýř a Snoubenec duše, která je již získaná a zdokonalená, položená na jeho ramenou a uchopená jeho rukama v tomto vytouženém spojení a sjednocení.
A neraduje se jen v sobě, nýbrž také dává podíl na své radosti andělům a svatým duším, když říká jako v Písních: Vystup, siónská dcero, a pohleď na krále Šalomouna s korunou, kterou jej korunovala jeho matka v den jeho zasnoubení a v den radosti jeho srdce (3,11). Těmito zmíněnými slovy nazývá duši korunou, svou snoubenkou a radostí svého srdce, když ji nese na svých pažích a chová se k ní jako snoubenec na svém loži (Žl 18,6). To všechno dává na srozuměnou následující píseň.

Vstoupila snoubenka
do vytoužené zahrady příjemné,
a po své chuti odpočívá
se šíjí opřenou
o sladké paže Milovaného.

OBJASNĚNÍ

2.* Když se již snoubenka postarala o to, aby lišky byly pochytány, a pominul severák, a nymfy se utišily, poněvadž ty rušily a byly nevhodné, takže bránily dovršení rozkoše stavu duchovního manželství; a také, když vzývala Ducha svatého a dostalo se jí jeho vanutí, jak to učinila v předcházejících písních, které je vlastním uschopněním a nástrojem k dokonalosti onoho stavu, zbývá o něm nyní pojednat v této písni, v níž promlouvá Snoubenec, který nazývá duši snoubenkou, a hovoří o dvou věcech. Tou první je, jak poté, co vítězně vyšla, dospěla k tomuto rozkošnému stavu duchovního manželství, po kterém on i ona tolik toužili. A tou druhou je vylíčení vlastností zmíněného stavu, z nichž se již duše raduje v něm, jako: odpočinek po své chuti a opření šíje o sladké paže Milovaného tak, jak to budeme nyní objasňovat.

Vstoupila snoubenka.

3.* Abychom objasnili řád těchto písní s větším rozlišením a dali na srozuměnou, co duše snáší, dokud nedospěje k tomuto stavu duchovního manželství, což je to nejvyšší v tomto čase a o čem máme s Boží pomocí promluvit, je třeba si povšimnout, že než sem duše dospěla, nejprve se cvičila v námahách a hořkostech umrtvování a v meditaci o duchovních věcech, což duše vyjádřila od první písně až po tu, kde říká: Tisíce půvabů rozesel. A potom vstupuje na kontemplativní cestu, po níž prochází cestami a stezkami lásky, o čemž vyprávěla v následujících písních až po tu, kde říká: Odvrať je, Milovaný, ve které se uskutečnilo duchovní zasnoubení. A pak jde sjednocující cestou, na níž dostává mnoho velkých sdělení a návštěv a darů a šperků od Snoubence jako zasnoubená žena, roste a zdokonaluje se v lásce k němu, jak to opěvovala od zmíněné písně, v níž se uskutečnilo zasnoubení, kde říká: Odvrať je, Milovaný; až po tuto nynější, která začíná (slovy): Vstoupila snoubenka, kde již zbývá jen, aby se uskutečnilo duchovní manželství mezi zmíněnou duší a Synem Božím.
To je naprosto a nesrovnatelně větší než duchovní zasnoubení, protože je to plné přetvoření v Milovaného, v němž se obě části odevzdávají v plném vlastněním jedna druhé s jistým dokonáním sjednocení lásky, v němž je duše zbožštěna a je Bohem skrze účast, nakolik je to možné v tomto životě. A tak si myslím, že k tomuto stavu nedochází, dokud duše není utvrzena v milosti, protože se utvrzuje víra obou částí tím, že se zde utvrzuje (ta) Boží v duši. Proto jde o nejvyšší stav, k jakému lze v tomto životě dospět.
Protože tak jako v dokonání tělesného manželství jsou dva v jednom těle, jak říká božské Písmo (Gn 2,24), tak i v tomto dokonaném duchovním manželství mezi Bohem a duší jsou dvě přirozenosti v jednom duchu a lásce, jak říká svatý Pavel, jenž užívá téhož přirovnání ve slovech: Ten, kdo se spojuje s Pánem, stává se s ním jedním duchem (1 Kor 6,17). Asi tak jako když se světlo hvězdy či svíce spojuje se (světlem) slunce, kde tím, co svítí, není hvězda ani svíce, nýbrž slunce, jež má v sobě obsažena ostatní světla.
4. A o tomto stavu hovoří v tomto verši Snoubenec, když říká: Vstoupila snoubenka; to znamená, ze všeho časného a ze všeho přirozeného a ze všech duchovních náklonností a způsobů a mravů, když ponechala stranou a zapomněla na všechna pokušení, zmatky, trápení, obavu a starosti, přetvořená v tomto vznešeném objetí.
Proto následuje další verš, to je:

Do vytoužené zahrady příjemné.

5. A to je, jako by řekla: byla přetvořena ve svého Boha, který je zde tím, kdo se nazývá příjemnou zahradou pro rozkošné a sladké sídlo, které v něm duše nachází. Do této zahrady plného přetvoření, která je už radostí a rozkoší a slávou duchovního manželství, se nepřichází jinak, než že se projde nejprve duchovním zasnoubením a oddanou a obvyklou láskou zasnoubených. Protože poté, co byla duše po nějakou dobu snoubenkou v plné a sladké lásce s Božím Synem, volá ji Bůh a uvádí do této své rozkvetlé zahrady, aby dokonal tento nesmírně šťastný stav manželství se sebou, ve kterém se uskutečňuje takové spojení dvou přirozeností a takové sdílení božské přirozenosti (přirozenosti) lidské, že aniž by kterákoli z nich změnila své bytí, jeví se každá z nich jako Bůh. Třebaže to není možné v tomto životě dokonale, ačkoli je to nad všechno, co lze říci a nač lze pomyslet.
6.* To dává dobře na srozuměnou sám Snoubenec v Písních, kde vybízí duši, která se již stala v tomto stavu snoubenkou: Veni in hortum meum, soror mea sponsa, messui myrrham meam cum aromatibus meis (5,1). Což znamená: Pojď a vstup do mé zahrady, sestro má, snoubenko, poněvadž již byla posečena má myrha s mými voňavými látkami. Nazývá ji sestrou a snoubenkou, protože jí už byla, když se jí v lásce odevzdal dříve, než ji povolal k tomuto stavu duchovního manželství, kde, jak říká, je již posečena jeho voňavá myrha a vonné látky, jež jsou už pro duši zralými a dobrými plody květů, a jsou to rozkoše a urozenosti, které jí ze sebe udílí, to je (udílí se) jí v sobě samém.
A proto je pro ni příjemnou a vytouženou zahradou. Protože všechna touha a všechen cíl duše a Boha ve všech jejích dílech je dokonání a zdokonalení tohoto stavu; proto si duše nikdy neodpočine, dokud k němu nedospěje; neboť v tomto stavu nachází mnohem větší hojnost a naplnění Bohem, a jistější a trvalejší pokoj, a dokonalejší sladkost, nesrovnatelnou s tou, jaká je v duchovním zasnoubení, vždyť už je v náručí tohoto Snoubence, s nímž se duše obvykle cítí být v těsném duchovním objetí, které je opravdovým objetím, skrze něž žije duše životem Boha.
Protože o této duši se potvrzuje to, co řekl svatý Pavel: Žiji už ne já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Proto když zde duše žije tak šťastně a slavně, jak je tomu v životě Božím, ať každý uváží, je-li toho schopen, jak sladký bude tento život, který žije, v němž, nakolik Bůh nemůže pociťovat žádnou nechuť, ani ona ji necítí, avšak raduje se a pociťuje rozkoš slávy Boží v podstatě duše, přetvořené již v něho.
A proto následuje další verš:

A po své chuti odpočívá
se šíjí opřenou.

7.* Šíje zde znamená sílu duše, jejímž prostřednictvím, jak jsme řekli, se uskutečňuje toto spojení a sjednocení mezi ní a Snoubencem, protože duše by nemohla snést tak těsné objetí, kdyby již nebyla velmi silná. A protože v této síle se duše namáhala a zplodila ctnosti a zvítězila nad neřestmi, je správné, že v tom, v čem zvítězila a namáhala se, také odpočívá se šíjí opřenou

o sladké paže Milovaného.

8. Opřít šíji o Boží paže znamená mít svou sílu, či lépe řečeno, svou slabost sjednocenou v síle Boží; protože Boží paže znamenají sílu Boží, ve které má naše opřená a přetvořená slabost sílu samotného Boha.
Proto se tento stav duchovního manželství velmi pohodlně osvědčí tímto opřením šíje o sladké paže Milovaného; protože silou a sladkostí duše je již Bůh a ona je skryta a chráněna ode všeho zla a ochucená vším dobrem. Proto Snoubenka v Písních, když touží po tomto stavu, řekla Snoubenci: Kéž by ses mi dal, můj bratře, který jsi sál z prsů mé matky, takže bych tě já našla samotného venku a políbila bych tě, a nikdo by mnou nepohrdl (8,1). Tím, že jej nazývá bratře, dává na srozuměnou rovnost, která je v zásnubách lásky mezi oběma, ještě než dospějí k tomuto stavu.
Tím, když říká, že sál z prsů mé matky, chce říci, že vysušil a uhasil ve mně žádosti a vášně, které jsou prsy a mlékem pramáti Evy v našem těle a které jsou pro tento stav překážkou; a tak, pokud se to uskuteční, najdu tě samotného venku, to je mimo všechny věci i sebe samu, v samotě a obnažení ducha; a tento (stav) přichází, když jsou vysušeny již zmíněné žádosti. A tam bych tě samotného políbila, to je sjednotila by se má už osamělá a ze vší časné, přirozené a duchovní nečistoty obnažená přirozenost s tebou samým, s tvou samotnou přirozeností, bez jakéhokoli jiného prostředku. A to se děje pouze v duchovním manželství, které je polibkem duše (daným) Bohu, kde jí nepohrdá ani si na ni netroufá nikdo; protože v tomto stavu ji neobtěžují ani ďábel, ani tělo, ani svět, ani žádosti. Protože zde se plní to, co se také praví v Písních: Už přešla zima, a pominul déšť, a objevily se květiny na naší zemi (2,11).

Zpět