Diptych: Výstup na horu Karmel – Temná noc

zpracoval P. V. Kohut OCD

Diptych: Výstup na horu Karmel – Temná noc se tradičně nachází na prvním místě mezi „velkými spisy“ (Výstup, Noc, Píseň, Plamen), protože popisuje spíše úvodní období duchovního života.
Jinak ale vzniká přibližně ve stejné době jako Duchovní píseň. Ta má výhodu, že zahrnuje „celý“ duchovní život, avšak jen z jedné perspektivy.

1. Vznik knih

Existují tři důležité momenty:

  1. toledské věznění a následný vznik básně Za jedné noci temné
    Báseň sv. Jan napsal záhy po útěku z vězení během pobytu v El Calvariu a v Beasu de Segura (listopad 1578 – červen 1579). Díky živosti a propojení s konkrétní zkušeností je velmi bezprostřední a skutečná; díky neosobnímu vyjádření umožňuje aplikaci na vlastní život čtenáře. V samotné básni je již v zárodku všechno, co se nachází v komentáři.
  2. programový náčrt Hory dokonalosti
    V době, kdy působil v Beasu, začal kreslit náčrtek Hory dokonalosti jako určité vizuální shrnutí svého asketicko-mystického programu. Jde o hutné, intuitivní schéma. Je pro něj naukově a pedagogicky velmi důležité (víme o 60-65 náčrtcích pocházejících přímo od světce nejen v Beasu, ale i v Granadě a Caravace).
  3. částečné úvahy ve formě rad (dopisů?)
    Je více než pravděpodobné, že o některých tématech již pojednával dříve (ústně, ale zřejmě i písemně; srov. např. 1V 13 a Výroky 159-162 nebo 2V 7,5 a Vejamen sv. Terezie), k jiným se vracel později (srov. 3V 46-47 a K 13).

Výstup začíná psát v El Calvariu (1578-1579) a pokračuje v Baeze, kde zřejmě začíná i Noc, když je Výstup v již značně pokročilé fázi vzniku (1579-1582). Zdá se, že obě díla dokončil v Granadě (kolem 1584). (V té době dokončuje také první redakci Duchovní písně)
Ve skutečnosti ani Výstup ani Noc nejsou dokončené. Ve Výstupu dokonce přerušuje v půli věty! Má se za to, že tak to zanechal autor (unavil se?).
Nemáme žádné rukopisy těchto děl, zato máme rukopis otce Jana Evangelisty, který mu byl se vší pravděpodobností nadiktován světcem.

2. Báseň Za jedné noci temné

V prvních třech strofách je všechno v klidu a spánku, kromě duše. Od čtvrté strofy příroda ožívá a „kráčí“ před duší; v páté ji autor oslovuje. V závěrečných třech strofách dochází k paradoxnímu obratu: duše dochází sjednocení (klidu) s Milovaným a aktivní je okolní příroda (cedry). Třebaže se scéna mění, základní obraz zůstává: noční temnota (zůstává i v posledních strofách – vůně lilií).

Způsob komentování:
Jan komentuje pouze první dvě strofy, zato (alespoň v Temné noci) obě dvakrát. Navíc výklad Výstupu se liší od výkladu Temné noci. Základem mu zůstává symbol noci a „nevyčerpatelný verš“ (Baruzi): En una noche oscura („Za jedné noci temné“).

3. Náčrt Hory dokonalosti

Název: Monte(cillo) de perfección.
Originál se nedochoval ani jeden; vychází se z kopie pro Magdalénu od Ducha Svatého.
K pochopení jsou nutné dvě zásady: 1) je zde Boží iniciativa a 2) v centru stojí setkání s Bohem. Cesty za pozemskými a nebeskými hodnotami jsou dvě stejné cesty (2V 7,5). Cesta popření znamená nikoli odmítnutí (nepoužití), nýbrž překročení (DP 3) kvůli Kristu (1V 13).

4. Diptych Výstup–Noc

Knihy jsou rozdílné a zároveň komplementární. Je zde zcela zvláštní vztah: knihy se neustále navzájem vyžadují. Výstup má vlastní tématiku i metodu, ale „cítí“ jejich omezenost a „žádá“ pomoc u Noci. Ta zase vychází z výsledků Výstupu, bez něj není pochopitelná. (Knihy jsou příliš blízké, abychom je oddělovali; a zároveň příliš odlišné, abychom je směšovali).
Jsou jednotné tématicky; používají stejných (podobných) pojmů: víra, temnota, noc, obnažení, očištění, kontemplace, láska, sjednocení s Bohem. Pojednávají o dvou aspektech: aktivním a pasivním očišťování (srov. 1V 1,2; 13,1). Vztah aktivní a pasivní noci není vztahem chronologické následnosti, nýbrž spíše chronologického posunu.
Jsou jednotné strukturálně; nelze je prostě „položit za sebe“, i když Jan to částečně dělá (Noc jako „čtvrtá kniha“ Výstupu, srov. 1V 1,2; 13,1; „třetí kniha“, srov. 2V 2,3, anebo i „druhá kniha“, srov. 2V 6,8). Spíše je třeba tu a tam přecházet z knihy do knihy a doplňovat z druhé knihy.
Avšak jsou rozdílné perspektivou: Výstup mluví o úsilí, iniciativě, nesnázích; Noc o obklopující temnotě, samotě, pasivním očekávání, mlčení. Výstup má vlastní program, nezávislý na básni, s mnoha děleními; Noc se naopak poddává rytmu básně, aniž by dodávala další dělení. Výstup je naukový traktát psaný nesnadným jazykem (autor ji sám rozdělil na knihy a kapitoly); Noc je komentářem k lyrické básni (autor knihu na knihy a kapitoly nerozděluje). Přesto nelze mluvit jen o aktivním rozměru Výstupu a pasivním rozměru Noci, protože aktivní očištění Výstupu vyžaduje i pasivní postoje, zatímco pasivní očištění Noci vyžaduje i značnou aktivitu duše.

5. Výstup na horu Karmel

Kniha je neukončené dílo, které sám autor rozdělil na tři knihy (15, 32 a 45 kapitol).
Název: je podle Hůrky dokonalosti (asi dvojí inspirace: Subida del monte Sión františkána Bernardina z Lareda a výstupy cesty z Beasu do El Calvaria).
Dvojí východisko: hůrka a báseň; ale ani jeden není rozhodující (báseň větší vliv). Ve skutečnosti se jedná o prozaický teologický traktát zabývající se etapami na cestě ke sjednocení.
„Výstup“ navozuje iniciativu člověka a jeho úsilí (převládající perspektiva knihy): „Protože tato stezka vysoké hory dokonalosti, jako ta, která má vést nahoru a je úzká, vyžaduje takové následovníky, kteří ani nenesou břemeno, které by je zatěžovalo, co se týče nižšího, ani věci, které by jí překážely, co se týče vyššího“ (2V 7,3). Je to těžká cesta, kterou jde málokdo až do konce: je zde dvojí nesnáz – síla k výstupu a úzkost, aby se na ni člověk „vešel“. „Jestliže chce něco mít, ať už Božího nebo jiného, jako něco vlastního, není obnažen ani popřen ve všem; a tak se ani nevejde ani nevystoupí onou úzkou stezkou, která vede vzhůru“ (2V 7,7).

Struktura
Zdánlivě jde jen o neuspořádanou sbírku různých poučení; ve skutečnosti jednoznačné schéma a jeho rozvoj (s mnohými „poznámkami na okraj“).
Základní schéma: smysl-duch („První noc nebo očištění se týká smyslové části duše, o němž se pojednává v této písni… A druhá se týká části duchovní… a o té také pojednáme ve druhé a třetí části“ – 1V 1,2). Schéma stále připomíná, ale ne vždy ho sleduje.
Jiné důležité schéma: víra-naděje-láska (teologální ctnosti) jsou jedinými přiměřenými prostředky k očištění a sjednocení duchovních mohutností. Operativní dvojice: víra-rozum (mysl), naděje-paměť a láska-vůle.
Žádná z knih nemá jen jedno vlastní téma.

Obsah
V „tématu“ říká: „Celá nauka, o které chci pojednávat v tomto Výstupu na horu Karmel, je obsažena v následujících písních, a v nich se nachází způsob, jak vystoupit až na vrchol hory, kterým je vznešený stav dokonalosti, který zde nazýváme sjednocením duše s Bohem.“
Jan začal psát pro potřebu mnoha duší, které nerozumějí cestě, po níž je Bůh vede, ani tomu, co mají dělat v tom, co závisí na jejich svobodné iniciativě (srov. Úvod). Bezprostředním ideálem mu však není sjednocení, nýbrž co nejvyšší obnaženost jako disponování se ke sjednocení. Velmi mnoho důležitých poučení (kap. 1V 4 a 5; 2V 5,7 a 22; 3V 16).
Materiálně se obsah dá rozdělit na: a) společný s Nocí (téma noci nebo noci víry: takřka celá první kniha a některé úvodní kapitoly druhé knihy) b) vlastní (téma aktivního očištění smyslu a ducha: větší část knihy). Účelem je přivést k přeměně vnímání a afektivity (až k jejich úplnému přetvoření).
Způsob psaní je spíše suchý, výkladový či didaktický (výjimky: 2V 22,5.12; 3V 38,3). Největší lítost vyjadřuje nad slepci, kteří se oddávají zbožným cvičením nebo vlastním výhodám a kvůli nim opouštějí cestu Kristova kříže (1V 8,4; 2V 7,5-6).

Shrnutí
Osou díla je sjednocení lásky s Bohem. K jeho dosažení je potřebný postoj popření, který předchází lásku (1V 14,2) nebo ji následuje (nejde o vyloučení mohutností, ale o soustředění sil na jedinou Lásku (3V 16).

6. Temná noc

Název není v rukopisech, ale často se objevuje v procesech blahořečení. Odpovídá obsahu, a proto je naprosto vhodný. Nemá úvod apod.; lze zde aplikovat to, co je ve Výstupu. Kniha také nebyla původně rozdělena na knihy a kapitoly (jediné dělení: komentované verše). Používané dělení je z prvního vydání 1618 (dvě knihy se 14 a 25 kapitolami: není důvod je nepoužívat).
Obsahově se jedná snad o nejoriginálnější Janovo dílo (zvláště téma pasivní noci ducha); autor sám si je toho vědom (1N 8,2).
Jde spíše o popisné, než systematické dílo. Nemá oproti Výstupu nová schémata. Často cituje Písmo svaté, zvláště přímé svědky: proroky, patriarchy, mudrce. Většinou se jedná o citaci „bolestných“ pasáží, které bývají v první osobě.
Je zde promyšlená pedagogická taktika:

  1. výchozí bod: ubohý stav člověka před pasivní nocí smyslu (2.-7. kap.);
  2. uskutečnění noci na základě temnoty a utrpení (kap. 8-11);
  3. cílový bod: obdivuhodné účinky zkoušky (kap. 12-13). Totéž pak používá znovu pro noc ducha.

Oproti Výstupu Jan více zdůrazňuje vlitou kontemplaci (def.: „kontemplace je věda lásky, která … je vlitým láskyplným poznáním Boha, které zároveň osvěcuje a rozněcuje duši v lásce, až ji pozvedá ze stupně (na stupeň) k Bohu, svému Stvořiteli, protože je to pouze láska, která sjednocuje a spojuje duši s Bohem“ – 2N 18,5).
Na rozdíl od Výstupu působí Noc dokončeným dojmem; avšak její slabinou je takřka úplná nepřítomnost aplikací, takže je poněkud abstraktní (pouze postoje, zásady, principy, nikoli však konkrétní příklady).

Základní poselství knihy

Proces duchovního putování (cíl je ve sjednocení duše s Bohem) s sebou nese dlouhotrvající zkušenost očišťování člověka. Ačkoli k tomu duše může (a má) přispět svým dílem (aktivní noc = Výstup), její úsilí je pro sjednocení nedostatečné (srov. 1N 3,3; 1N 7,5…). Proto je zapotřebí Božího zásahu, aby byly odstraněny kořeny nezřízených žádostí (pasivní noc = Temná noc).

Mezi aktivní a pasivní nocí neexistuje časová následnost, spíše jde o paralelní, simultánní procesy (s přesunem důrazu z noci aktivní na pasivní). V pasivní noci můžeme rozlišovat různé fáze či okamžiky s rozdílnou intenzitou a účinností božského očišťování; vrcholem je „pasivní noc ducha“, k níž dochází někdy v období duchovních zásnub (stavu pokročilých – kontemplativních, cesty ducha).

Průběh noci

  1. Předehry noci – „rozhodnutí obrátit se k Bohu“ (1N 1,2; srovnej Tereziino „rozhodné rozhodnutí“); období „sladkostí“ (malé dítě na matčiných prsou) začátečníků, které je nedokonalé (srov. 1N 1,3-4; 8,3), plné neřestných sklonů (1N 2-7).
  2. Uvádění do noci smyslu – Bůh uvádí do stavu pokročilých (od meditace ke kontemplaci: srov. 1N 10,1; 11,3) tím, že odnímá smyslovou „sladkost“ a navyká na to, co je duchovní (= smyslová temnota); usebraní a duchovní lidé vstupují (jsou uváděni) dříve a snáze, avšak bolestné je to pro všechny; Jan podává tři známky uvedení do noci smyslu (1N 9).
  3. Samotný vstup do noci smyslu – netýká se ani poloviny duchovně žijících lidí (1N 9,9); ti, kdo vstupují, mají být vytrvalí a trpěliví (1N 10,3) a přebývat jen s „láskyplným uvědoměním“ (1N 10,4) v Bohu.
  4. Období jasu – Boží očistná láska umožňuje duši prožívat i během noci období jasu a radosti, která s sebou nesou mnohé duchovní plody (srov. 1N 12-13).
  5. Houstnutí temnot – Jinak však se noc prohlubuje (v závislosti na úroveň, k níž chce Bůh duši přivést) a jen málokteří jsou s to projít jejími zkouškami (1N 14,1) a pokušeními (ib.,1-4). Nelze přitom jednoznačně vymezit dobu trvání této noci (1N 14).
  6. Strašlivá noc ducha – Zatímco noc smyslu má smysly navykat na ducha, noc ducha má navykat ducha na to, co je Boží (1N 11,4). Noc smyslu je ve srovnání s nocí ducha jen „pootevřením dveří“ utrpení (E. Pacho), neboť tam došlo jen k „jistému obnovení a přibrždění žádosti“ (2N 3,1), zatímco zde jde o skutečné očitštění.
  7. „Přestávky“ pokoje a klidu – Po noci smyslu nenásleduje hned noc ducha, nýbrž období relativního klidu, trvající někdy i celé roky (2N 1,1), kdy Bůh očišťuje jen „chvílemi“ (ib.).
  8. Plná noční bouře – Do noci ducha uvádí Bůh jen tehdy, když je tu jistota, že se duše nezalekne a nevrátí se zpět (2N 2,3). I zde okamžiky „úlev“ (2N 9,3; 12,5-7…), což je dáno tím, že je to láska, která očišťuje.
  9. „Ve stínu smrti“ – Noc vrcholí a duše se cítí jako ve stínu smrti a v bolestech pekla (srov. 2N 6,2), opuštěna od všech tvorů, zvláště od svých přátel (ib.,3). Podobá se stavu očistce a plní jeho funkci: duše má rozvinuté teologální ctnosti, ale pro bolest z nich nezakouší radost a útěchu (2N 7,7).
  10. Svítání – Přerod ze starého v nového člověka je dokonán; duše to vnímá jako „blahé štěstí“ (2N 14,3).

Zpět