Návrat k „prvotní“ řeholi
Světice ve svém vyprávění o založení kláštera sv. Josefa (Ž 36,26) pečlivě popisuje řeholi, která komunitě vládne. Jedná se o „řeholi Naší Paní z hory Karmel“ a tato je „úplná bez zmírnění“, „jak ji upravil fra Hugo, kardinál od svaté Sabiny“, „schválená roku 1248, (16) v pátém roce pontifikátu papeže Inocence IV.“. I když ne všechny údaje jsou přesné, detailní citace světice ukazuje její zájem o informovanost a přesnost. Docela brzy (Ž 36,27) zmiňuje další dva detaily týkající se řehole a výslovně ji nazývá „prvotní“ (jak lze vidět v samotné prvotní řeholi), a skutečně výrazy „prvotní nebo původní“ a „bez zmírnění“ odlišují text řehole přijaté světicí pro novou rodinu. Oba vysvětlíme.
17. Prvotní? Dnes se obvykle rozlišují tři etapy v historii karmelitánské řehole. Jsou označeny jmény osob majícími vztah k textu: první Albertova; druhá Inocencova; třetí Evženova. Přesněji řečeno: „Albertova“ řehole je ona první, kterou začátkem 13. století sepsal sv. Albert Jeruzalémský; „Inocencova“ je opravený a schválený text řehole papežem Inocencem IV. roku 1247; „Evženova“ je ten samý text (Inocencův), avšak se zmírněními povolenými papežem Evženem IV. v r. 1432.
18. Z těchto „tří řeholí“ si světice vybírá druhou: Inocencovu. Proč tedy k svým mniškám mluví o „prvotní nebo původní řeholi“? Nedávno byla světice obviněna z nevědomosti a zmatečnosti. Skutečnost je však jiná. Výrazy „první“ nebo „prvotní“ byla míněna karmelitánská řehole v právní formě platné před tou, kterou v té době řád zachovával. Tak byla také oficiálně nazývána, a to nejen v papežských dokumentech, které světici přicházely z Říma, ale také v těch, které napsal sám generální představený řádu Giovanni Battista Rossi. Podle něj byla řehole, kterou přijala matka Terezie a její mnišky od sv. Josefa, „první“, „prvotní“, „prior Regula“, „priorem et arctiorem Regulam“ a také někdy „řehole sv. Basila“. Volba světice je konkrétní: opouští řeholi, podle které složila sliby a kterou zachovávala v klášteře Vtělení, a jejíž přísnost pokání a praktikování chudoby bylo zmírněno a přijímá řeholi v jejím dřívějším znění. Nejedná se o opuštění jednoho textu řehole a návrat k jinému: text je ten samý ve Vtělení („Evženova“ řehole) jako u sv. Josefa („Inocencova“ řehole“). Ve Vtělení se však slibuje a praktikuje spolu se dispenzemi a úpravami papežů a jejich následovníků, které však byly u sv. Josefa odloženy. Historicky tento text nebyla první „formula vitae“ sepsaná sv. Albertem a daná poustevníkům na Karmelu. Přesto se však nazývala „původní nebo prvotní řehole“. A tuto terminologii používá také světice. (17)
19. V jednom bodě se však Terezie mýlí: v tvrzení, že řehole, kterou přijala byla „bez zmírnění“. Podle kanonického obsahu tomu tak nebylo: řehole „upravená fra Hugem“ jak světice píše – a schválená Inocencem IV. 1. října 1247, „vysvětlovala, opravovala a zmírňovala“ řeholi (formula vitae) sv. Alberta. (18)
20. Omyl světice je možné připsat na vrub špatného španělského překladu textu řehole, který se jí dostal do rukou, jak jsme již uvedli. Překladatel v něm nejen že vynechal úryvek apoštolského listu: „Quae honorem Conditoris“, který uváděl opravy a zmírnění řehole, ale dal mu přesně opačný smysl. A navíc mu dal následující titul: „Řehole a Stanovy bosých řeholníků řádu Naší Paní z hory Karmel, prvotní řehole bez jakéhokoli zmírnění…“ (19)
21. Pro světici nebyla tato historická a kanonická chyba důležitá. Zajímalo ji především rozběhnutí karmelitánského stylu života určovaného její dvojí osobní zkušeností: zkušeností Boha a zkušeností bratrského společenství.
Terezie při svém návratu k řeholi a při hledání pravidel karmelitánského života, zvolila určitý text, jež byl vlastní této její dvojí charismatické zkušenosti. Pojďme se na to podívat. (20)