Stojím v tvé přítomnosti

Z exercicií kardinála C. M. Martiniho

Když se anděl Gabriel zjevil Zachariášovi, říká mu o Janu Křtiteli: „Bude veliký před Pánem, nebude pít víno ani jiný opojný nápoj, bude plný Ducha svatého již od mateřského lůna a mnoho izraelských synů obrátí k Pánu, jejich Bohu. Půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem, neposlušné k smýšlení spravedlivých a připravil Pánu ochotný lid“ (Lk 1,15-17).

Jak můžeme mít na Eliášově duchu a síle podíl? Navrhuji meditovat o definici, kterou o sobě podává sám na počátku své služby, když se představuje králi Achabovi slovy: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, před nímž stojím“ (1 Král 17,1).
Nepředstavuje se jako znalec hebrejského zákona, ani jako prorok, nýbrž jako ten, který stojí před Pánem – stojí v jeho přítomnosti. Ono „stát před Hospodinem“ je tajemstvím jeho síly. Co však toto tvrzení znamená?
Jediný Pán – tento výraz je nutno vysvětlovat v rámci dvorních zvyklostí a mluvy dávného Orientu. Bylo opravdu obtížné být připuštěn před tvář krále; bylo třeba projít složitým ceremoniálem. Nicméně několik osob, kterým král naprosto důvěřoval žilo stále v jeho přítomnosti. Při jiné příležitosti Eliáš formuluje větu „stojím v jeho přítomnosti“ jiným způsobem: „nastal čas, kdy se přináší obětní dar“; „jsme na hoře Karmel, kde se koná velký soud nad modloslužebnými kněžími“. „Prorok Eliáš přistoupil a řekl: Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já jsem tvůj služebník“ (1 Král 18,36).
Vědomí, že stojí v přítomnosti Boha, není kultovní; nedefinuje se jako kněz, nýbrž jako služebník. Věrný služebník, který zná názory krále, naslouchá živému hlasu jeho rozkazů a ihned je provádí.
Eliášův výraz „v jehož přítomnosti stojím“ znamená, že je to člověk, který pochopil, že záleží jen na Bohu. Je mužem, který přijímá jeho zákon, jeho lásku, jeho vládu, který nechce nic jiného než Jeho.
Jak žije Eliáš to, že hledá pouze Boha, že stojí v jeho přítomnosti, že se řídí pouze jeho slovem? Bylo by prospěšné – a můžete to udělat v osobní meditaci – projít všechny epizody prorokova života a zamyslet se nad tím, jaké jsou následky definice, kterou sám o sobě podal. Já se omezím jen nato, že poukážu na čtyři aspekty jeho vnitřního postoje:

1. Eliáš nemá strach před žádnou lidskou autoritou a proto může svobodně pokárat krále. Dokonce je v biblických dějinách jediným prorokem, který králi vyhrožuje. Čtěme o souvislostech, které vyvolaly jeho první zákrok proti Achabovi:
„Achab, syn Omriho… se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, více než všichni, kdo byli před ním. (…) Vzal si za ženu Jezabelu, dceru Etbaala, krále Sidoňanů, a chodil sloužit Baalovi a klanět se mu. Postavil Baalovi oltář v Baalově domě, který vystavěl v Samaří. (…) Tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, více než všichni izraelští králové“ (1 Král 16,30-33). Na toto modloslužebnictví krále dopadne hrozné slovo proroka: „Eliáš Tišban z Tišbe v Gileádu řekl králi Achábovi: ,Jako že je živ Hospodin, Bůh Izraele, v jehož službě stojím, v těchto letech nebude rosa ani déšť, jen na můj rozkaz!‘“ (1 Král 17,1). Jakoby říkal: vy hledáte plodnost země tím, že sloužíte modlám, avšak země bude vyprahlá. Eliáš poprvé prorokuje Boží tresty.
Ke druhé hrozbě dojde po dlouhé době, když se s ním nový král setká: „Když Achab uviděl Eliáše, řekl mu: Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele? Ten odvětil: Izraele neuvádím do zkázy já, nýbrž ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly. Ale nyní zařiď, ať se ke mně shromáždí na horu Karmel celý Izrael i čtyřista padesát Baalových proroků s čtyři sta proroků Ašéřiných, kteří jedí u stolu s Jezábelou“ (1 Král 18,17-19).
Potřetí vidíme Eliáše, jak vytýká králi, že dal zabít Nábota, aby se zmocnil jeho vinice.
Jiné Eliášovo pokárání je adresováno Achaziášovi, synu Achaba: Toto praví Hospodin: Žes poslal posly s dotazem k Baal-zebúbovi, bohu Ekronu, jakoby nebyl Bůh v Izraeli, aby ses dotázal na jeho slovo, proto z lože, na něž jsi ulehl, nepovstaneš, ale zcela jistě zemřeš. I zemřel podle Hospodinova slova, které promluvil Eliáš (2 Král 1,16.17).
To, že se považuje jedině za Hospodinova služebníka, dává Eliášovi nezkrotnou odvahu, pro niž se stál populárním v následující tradici. Jan Křtitel s ním bude srovnáván právě pro odvahu, jež ho pobádá pokárat krále Heroda.
Svatý Ambrož věnoval mnoho času úvahám o těchto epizodách prorokova života, protože se sám dostával do situací, které vyžadovaly podobné zákroky. Píše o tom: „výtky Achabovi jsou velmi užitečným příkladem; vždyť kde existují těžké viny, si kněz nesmí ušetřit úkon nápravy spravedlivým pokáráním“ (Komentář ke dvanácti žalmům, XXXVII). Dnes bychom řekli, že se člověk nesmí bát politiků, nesmí se bát vytknout mocným jejich chyby, ale musí si být vědom, že to bude muset osobně zaplatit.

2. Druhým charakteristickým rysem, který vyplývá z faktu, že člověk stojí v přítomnosti Pána, je, že Eliáš nemá strach z toho, co říkají lidé. Někdy snad dokážeme vyzývat politiky, nicméně se lekáme kritik veřejného mínění, toho, co se píše v novinách, v tisku, co se řekne ve společenství. Eliáš se nebojí a na hoře Karmel, kde dal shromáždit všechny falešné proroky, zvolá: „Jako Hospodinův prorok zbývám už jen sám, ale Baalových proroků je na čtyři sta padesát“ (1 Král 18,22). Nemá strach ze samoty. My naopak, zůstaneme-li sami, propadáme myšlence, že jsem se zmýlili, že bojujeme proti větrným mlýnům. Myslíme si, že má tedy asi pravdu veřejné mínění. Ve skutečnosti, má-li člověk hluboké poznání Boha a jeho vůle, samota netíží.

3. Na popis třetího charakteristického rysu využijeme Ambrožova komentáře: „horlivost je Boží milost, která dává hledat, jež proniká do srdce spravedlivého, je to Boží život. Horlivost byla Eliášovým nadáním, a proto byl uchvácen do nebes: Měl jsem horlivost a svou horlivost jsem strávil pro Pána“ (Komentář žalmu 118, XVIII, 212). „Velice jsem horlil pro Hospodina zástupů,“ odpověděl Eliáš Jahvemu na hoře Choreb (srov. 1 Král 19,10.14).

4. Spolu s horlivostí Eliáš prožívá duchovní samotu. U Ambrože najdeme velmi pěkný úryvek, kde vysvětluje důsledek toho, že člověk stojí v přítomnosti Pána. Vycházeje z Lukášova verše „když se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců“ (Lk 4,25) píše: „Byla noc pro věrolomné, ale pro Eliáše bylo světlo; pro věrolomné bylo nebe zavřené, avšak pro Eliáše bylo otevřené; byla nouze pro věrolomné, ale hojnost pro Eliáše. Nemohl mít totiž hlad, protože nebeské bytosti mu nosily pokrm a neměl hlad ten, který dával jíst druhým. V temnotách je spravedlivý světlem sobě samému“ (Komentář na dvanáct žalmů, XXXVI, 32).
Kdo stojí v přítomnosti Boha, má takové vnitřní světlo, že se nebojí temnot. Pro Eliáše toto „stát“ není nějakým pietistickým, či kultovním momentem; celý jeho život je modelován láskyplnou úctou k tomu Pánu, kterého zvolil, aby mu sloužil všemi silami, celým srdcem a celou duší, celou myslí a celým duchem. Je to celkový postoj adorace, obětování se, úcty, oddanosti. Je to základní postoj biblického člověka, muže, který žije Shemá: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh. Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš doma nebo když půjdeš cestou, když budeš uléhat a vstávat“ (Dt 6,4-7).

Abychom si prověřili, jak stojíme v přítomnosti Boha, jak žijeme své zasvěcení, zdůrazňuji čtyři postoje, o kterých byste se měli zpytovat.

1. Základní postoj vyjadřuji otázkou: Hledím jen na Boha? Zaměřuji se pouze na Něho? Je Ježíš Kristus můj opěrný bod?
Mnohokrát se ve farních společenstvích i v řeholních komunitách ve chvíli, kdy je třeba udělat nějaké rozhodnutí, vynoří starost, co si o tom myslí druzí, a není to zcela chybné. Ale především je třeba zvážit, je-li toto rozhodnutí ve shodě s Boží vůlí, zda je samo o sobě dobré, zda se může Pánu líbit. Vždycky máme vycházet od toho, co se líbí Bohu a teprve v druhé chvíli uvažovat o výhodnosti, o časech a okolnostech.

2. Neznepokojovat se kvůli lidem a jejich úsudku. To je další způsob, jak vyjádřit, že stojíme před Bohem. Samozřejmě, že v komunitě je nutné porovnávat úsudky, ale obavy z úsudku druhého se nesmí stát chorobné, přehnané, tíživé. Dojde-li k tomu, pak to znamená, že nejsme v přítomnosti Pána. „V temnotách je spravedlivý světlem sám sobě.“ Nezávisí na názoru druhých, i když je užitečné, je-li součástí naší zkušenosti pochvala, které se nám dostává od lidí kolem nás, má-li svou hodnotu. Je to však podružná hodnota, třetí nebo čtvrtá od konce. To, na čem záleží, je Boží úsudek.

3. Nestarat se o to, jak nacházím nebo nenacházím pochopení u druhých. Některé osoby upadají do pochybností o sobě, protože se obávají, že jejich práce, jejich nasazení, jejich služba není oceňována a kladou si otázky: chápou mně? Je oceňována má úloha v církvi? Jsou to oprávněné úvahy, které se však nedotýkají podstaty. Nezáleží na tom, že si mě druzí víceméně cení, nezáleží na tom, že má úloha je dobře oznámkovaná, uznávaná, ale rozhoduje pouze to, že se to líbí Bohu.

4. Praktickým cvičením může být, že pohlédnu na to, jak prožívám tyto pocity v modlitbě, božském Oficiu, v eucharistické adoraci. Pravda některé z těchto akcí jsou skryté „myslím osobní modlitbu, tichou kontemplaci“ a v tomto případě je snadnější prožívat osamění s Bohem. Naopak jiné akce jsou sborové a musíme hledat Boha všichni společně, zpěvem, gesty a slovy. A tady se vetřou obtíže.
Jsouce doprovázeny nějakou komunitou, je možné nechat se unášet sborem, jako by to stačilo a hodně se starat o zpěvy, gesta, a snad se i rozčilovat, když někdo zpívá falešně, když neprovádí obřady bezvadně, anebo se polekat, že dobře nekonám svou roli. Liturgická služba je udělána pro Boha, provádí se hlavně tím, že se dívám kolem sebe.
Také sborové chvíle liturgie musíme prožívat v přítomnosti Boha tím, že k němu neustále pozvedáme své srdce. Budou nás napadat roztržitosti, ale je naší starostí vzpamatovat se a říci: Pane, jsem před tebou. Tys má modlitba, tys můj zpěv. Ty mi dáváš všechno a tobě se obětuji spolu se svou komunitou.
Je pro mne velmi pěkné, když si během slavných obřadů s určitými farními nebo řeholními společenstvími uvědomím, že jsem všichni opravdu v přítomnosti Pána, aspoň hlubokou vnitřní vůlí, že se stále vymaňujeme z roztržitostí, ze stísněnosti srdce, znovu se dáváme Jemu a stavíme se před jeho tvář.

Z Radia Vatikán
S laskavým svolením
Přeložil P. J. Koláček

Zpět