Skryj se u potoka

Z exercicií kardinála C. M. Martiniho

„Živý Bůh“ to je název duchovních cvičení, které koncem osmdesátých let připravil kardinál Carlo Maria Martini pro klauzurní řeholnice své diecéze. Byly přenášeny pomocí rozhlasu a všechny klauzurní řeholnice tak měly snad poprvé možnost vykonat společně a při respektování klauzury prodloužená rozjímání pod vedením svého biskupa. Kardinál Martini si jako téma vybral proroka Eliáše, který vykonával svou službu v severním království za krále Achaba, Achaziáše a Jorama, tedy v 9. století před Kristem. A jako formu exercicií zvolil lectio divina. My vám nyní přinášíme první z rozjímání – Skryj se u potoka. Za základ si bere čtení z 1. knihy Královské 17,1-6:

„Eliáš Tišban z Tišbe v Gileádu řekl králi Achábovi: ,Jako že je živ Hospodin, Bůh Izraele, v jehož službě stojím, v těchto letech nebude rosa ani déšť, jen na můj rozkaz!‘ Pak se k němu ozvalo Hospodinovo slovo: ,Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerit, který je na východ od Jordánu. Z potoka budeš pít a havranům poručím, aby tě tam živili.‘ Šel tedy a učinil podle Hospodinova slova. Vypravil se a usadil se u potoka Kerit, který je na východ od Jordánu. A havrani mu ráno nosili chléb a večer maso a z potoka pil.“

Rozdělme úryvek na čtyři části. Na začátku bez jakéhokoliv úvodu představuje Eliáše, neříká o něm téměř nic. Tento muž vpadne do běhu dějin krále hrozebným proroctvím; je to prorocké slovo ohlašující trest. Následuje slovo Pána jemu adresované a nakonec provedení Hospodinova rozkazu jít k horské bystřině.
Eliáš se ocitnul v situaci, z níž se musel zachránit před hněvem krále Achaba. Téma útěku proroka se vrátí v 19. kapitole 1. knihy Královské, ve chvíli, kdy mu královna Jezabela, po oběti na hoře Karmel, pošle vzkaz, aby ho zastrašila. Toto téma je přítomné také v životě a slovech Ježíše: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do druhého“ (Mt 10,23). A on sám také uteče, když se doví, že farizeové na poradě rozhodli, že ho zabijí: „Avšak Ježíš odtud odešel“ (Mt 12,14-15).
Právem tedy píše sv. Ambrož, že historická okolnost prorokova útěku nabývá v očích věřícího také duchovní význam. Tváří v tvář obtížným, hrozivým, zmateným situacím se člověk stáhne, aby znovu nabral sílu opět čelit nebezpečí. Vždyť Eliáš se vrátí ke králi; k potoku Kerit jde hojněji načerpat poznání Boha. Chceme se však soustředit na verše 3.- 4. tohoto čtení: „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerit, který je na východ od Jordánu. Z potoka budeš pít a havranům poručím, aby tě tam živili.“
„Jdi odtud.“ Ihned si vzpomeneme na začátek dějin spásy, na Hospodinův příkaz Abrahamovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ (Gen 12,1) A slovy „Jdi odtud“ začíná také historie proroka z Tišbe: zanech místo, na kterém se nacházíš, místo jistot a odeber se jinam.
„Obrať se na východ.“ Východ (oriente) je místo, odkud přichází spása, symbol Krista, slunce, které vychází a které dává spásu. My sami mluvíme o „orientaci“, abychom naznačili výchozí body v životě. A děláme například exercicie, abychom se orientovali, abychom se správně umístili vzhledem k místu odkud přichází spása.
„Skryj se u potoka Kerit.“ Zdůrazňuji shodu s Ježíšovými slovy: „Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci ve skrytu, a Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (Mt 6,6). Potok Kerit je symbolem skryté modlitby: oprosti se od toho, co tě ruší, skryj se a čekej.
„Z potoka budeš pít a havranům poručím, aby tě tam živili.“ Biblickým odkazem je vyprávění o izraelském lidu, který byl na poušti odkázán na potravu od Hospodina: „když vám Hospodin dá večer k jídlu maso a ráno k nasycení chléb. Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh“ (Ex 16,8.12) A ještě: „Já tam budu stát před tebou na skále, na Chorebu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít“ (Ex 17,6). Eliášovi „havrani přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer“ (1 Král 17,6).
I když někteří exegeté tvrdí, že postava Eliáše nemá odkazy na téma smlouvy, na téma Mojžíše, ve skutečnosti zde jsou. Tišbejský prorok je líčen jako muž, který má znovu v poušti začít putování důvěry Izraele, a přijmout potravu a vodu jen od Boha; znovu přijímá starobylou zkušenost naprosté odevzdanosti Pánu.

Meditace

Chtěl bych se nyní vrátit k několika bodům čtení.

1. Co představuje horská bystřina Kerit? Leží mezi dvěma přítoky Jordánu: Jarmuk a Jakob, proslulý pro přechod Jakuba. Není vzdálen od Tišbe v regionu Galád v Zajordánsku, od Eliášovi otčiny. Pán ho posílá na místa, kde se může snadno skrýt, protože zná dobře všechny rokle a strže mezi skalami. Pokusme se i my sestoupit ke Keritu tekoucímu na dně rokle. Pusťme se zaprášenou, strmou, kamenitou stezkou, která se vine úžlabinami. Vegetace je sporá a vyprahlá, tu a tam můžeme zahlédnout jeskyně vyhloubené ve stěnách rokle. Slunce jen stěží proniká do úžlabin a jeho teplo k nám nedojde. Když jsme s obtížemi překonali poslední zákrut sestupu, ocitáme se náhle na úchvatné scéně: slunce ozařuje oázu s tisíci barvami, rostou tam meruňky, granátovníky, olivy, palmy, datle, pomerančovníky a malý průzračný potůček teče po bílých oblázcích, ztrácí se a vynořuje z vegetace. To je Kerit, a stálo za to vykonat namáhavý sestup, abychom jej viděli zblízka.
V potoku Kerit můžeme vidět symbol skryté modlitby, hluboké kontemplativní modlitby. Je nutno dlouho putovat v neútěše, vyprahlosti a pouští než k ní dospějeme, ale vydatně živí ducha. Tato modlitba je skrytá očím světa a nezřídka i našim. Je nehmatatelná, tajemná, namáhavá jako stezka, jež vede na dno rokle. Zdánlivě vyprahlá a přesto plodná v nitru, v hloubi srdce.
Můžeme uvažovat o modlitbě, kterou nelze posuzovat jenom podle citů a emocí, které vzbuzuje. Existuje modlitba prérie, úsměvné a bujně porostlé roviny, rozkvetlých luk, kde je všechno krásné a příjemné; existuje modlitba lesů bohatých na stromy a plody. A existuje modlitba potoka Kerit, která je podle chuti vyprahlá, neútěšná, holá, málo přitažlivá; avšak je to pravá modlitba, která živí ducha, i když si to lidská citovost ani nevšimne. Do tohoto tajemství nás uvádí obraz potoka Kerit.

2. Co nám chce říci ono „Skryj se!“? Ve světle Ježíšových slov v Matoušově evangeliu (Mt 6,6) nemáme hledat v této modlitbě – která není pro začátečníky, nýbrž pro toho, kdo vykonal dlouhou cestu – plod poznatelný nám, ani druhým. Mám se spokojit s tím, že plod vidí jen Bůh. Nepokoušej jej vážit v sobě samé; svěř to Bohu, vrhni se úžlabinou do jeskyní u potoka, ponoř se do vyprahlé samoty oné modlitby, která je bohatá a plodná v očích Pána. „Skryj se!“ Nesnaž se něco vidět; v úžlabinách údolí je pouze bezútěšnost a vyprahlost.

3. Co znamená „budeš pít z potoka?“ Modlitba o níž mluvíme, tichá, kontemplativní, vytrvalá modlitba bez jakýchkoliv slov a pojmů, je chudá, závisí na Boží milosti, závisí na havranech, kteří přinášejí pokrm, závisí na bystřině.
Není to modlitba, kterou můžeme vyrobit my. Je pravda, že je na počátku nutné naučit se modlitbě, nasadit všechno úsilí za použití oněch metod, které pomáhají uspořádat naše myšlenky a vyjádřit je rozumně a účinně. Nicméně nadejde čas, kdy Pán řekne: „Skryj se a důvěřuj!“
Tehdy se modlitba živí tím, co je jí dáno, vodou stékající po skalách, s několika málo myšlenkami, které vnuká Duch svatý, živí se kusy masa, které přinesou havrani; to není jistě žádná hojnost, avšak dostačuje, abychom zůstali v temnotě, aniž bychom dobře věděli jak nebo kdy se bude jíst, ani jak ani kdy přijdou vnuknutí shůry.
Potok Kerit učí, že nejsou jen modlitby lučin a široširých polí obilí, nýbrž i modlitba odevzdanosti v temnotě; Bůh na tebe nezapomíná, vidí ve skrytu, ve vyprahlosti údolí a živí tě. „Podívejte se na ptáky, nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste mnohem cennější než oni?“ (Mt 6,26) Živí-li Bůh naše tělo, což snad nebude víc živit naši duši, naši modlitbu, právě tak, jak to dělal s Eliášem? Zajímavé je souběžné místo u Lukáše, protože mluví právě o havranech: „Podívejte se na havrany! Nesejí a nežnou, nemají zásobárnu ani stodolu; živí je Bůh. Oč větší cenu máte vy než ptáci!“ (Lk 12,24).
Eliášův havran nám připomíná také odevzdanost nebeských ptáků k Otci, díky níž živí nejen sebe, ale i druhé. Havran žije z Boží prozřetelnosti a živí dokonce proroka.
A tedy naše modlitba, i když je ubohá a vyprahlá, může živit církev, její proroky její pastýře, protože Bůh vidí ve skrytu a vzbuzuje v nich tyto výměny modlitby. Mohli bychom na závěr použít slov apoštola Pavla v listu Římanů, kde nás ujišťuje, že tuto modlitbu živí Duch svatý: „Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti.“ Slabosti toho, kdo nedokáže vyrobit dobře udělanou modlitbu, plnou spořádaných citů. „Vždyť ani nevíme, oč se vlastně máme modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. Víme, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni“ (Řím 8,26-28).

Z Radia Vatikán
S laskavým svolením
Přeložil P. J. Koláček

Zpět