VI. Vývoj ve 20. století
Na počátku 20. století karmelitáni přestali Eliáše považovat za přímého zakladatele svého společenství, ale přidržujeme se jej pevně jako zdroje duchovní inspirace.
Bl. Titus Brandsma (12) navazuje na tourainskou reformu a ukazuje Eliáše jako vzor života v Boží přítomnosti; cvičení se ve vědomí Boží přítomnosti je i dnes živý způsob modlitby, spojující vhodně modlitbu s apoštolátem, vnitřní život s činností, všední záležitosti se zbožností; to odpovídá 10. kapitole řehole a prvnímu Eliášovu slovu v Písmu: „Žije Hospodin, před jehož tváří stojím…“ (1 Král 17,1).
Druhý vatikánský koncil vyzval řehole k návratu „ke zdrojům veškerého křesťanského života a k původní myšlence společností“ a zároveň i k „jejich přizpůsobení změněným časovým poměrům.“ Povzbudil všechny „věrně chápat a zachovávat jak ducha zakladatelů (…), tak zdravé tradice.“ (13)
To v Karmelu přineslo:
- nový zájem o eliášskou tematiku (podložený dnešními výsledky biblického studia),
- úsilí o „dynamičtější inspiraci“ postavami Panny Marie a proroka Eliáše (nejen: „napodobovat příklad…“);
- zesílený důraz na Eliášovu službu ve prospěch slabých a strádajících (srov. 1 Král 21) a na solidaritu s nimi;
- poukazování na nezbytnost propojení kontemplace a akce, sociální spravedlnosti a mystiky; tak jako Eliáš obojí spojuje v jednotě své osoby.
Podrobně se to odráží v oficiálních dokumentech, určujících život řádu:
Stanovy řádu z r. 1971
Zatímco Stanovy z r. 1930 o Eliáši pouze říkají: „podle příkladu našeho otce Eliáše spojujeme s kontemplativním životem, což je základ a důležitější část (našeho poslání), život aktivní, (14) pokoncilní stanovy z r. 1971 detailně „představují Marii a Eliáše jako vzory pro náš řád při hledání věrnosti v nové situaci sekularizace a sekularismu, v níž se ocitl i sám řád“ (Chris O´Donnell). (15)
Tento (karmelitánský) rozjímavý a zároveň apoštolský způsob života vznikl
pod vlivem Eliášovým a ze snahy o duchovní život ve spojení s Marií.
Neboť Eliáš byl prorok, „který hledal tvář Boží“, (16)
„jehož slovo planulo jako pochodeň“, (17)
který horlil pro živého a pravého Boha
a byl (vždy) připraven statečně vydat svědectví o jeho přítomnosti. (18) (Čl. 11.)
Čl. 12 definuje karmelitánské povolání jako dvojí úkol:
- usilovat o dosažení oněch dvou cílů, které uvádí Filip Ribot;
- být v církvi apoštolsky plodnými.
Čl. 13 je velmi důležitý:
- zohledňuje novou dějinnou situaci;
- vyjadřuje touhu řádu být semenem Božím pro všechny lidi;
- vyjadřuje touhu sloužit lidem v postoji chudoby a pravého bratrství;
- zmiňuje soudobý odklon lidí od Boha a zároveň jejich nové hledání náboženských hodnot.
Text článku dále pokračuje:
Proto myslíme, že tváří v tvář dnešní situaci můžeme úkol Karmelu vystihnout takto:
chceme v tomto světě hledat a žít přítomnost živého a pravého Boha,
který v Kristu s námi přebýval.
Tuto eschatologickou skutečnost se snažíme dosvědčovat
svou bratrskou láskou, vírou a nadějí v plné zjevení, že Bůh je všechno ve všech, (19)
a tím učiníme i jiné schopnými, aby objevili ve svém životě přítomnost téhož Boha
a bořili modly nepravého náboženství.
Čl. 14
Jak můžeme uskutečnit tento úkol, to nám ukazuje jako v zrcadle život blahoslavené Panny Marie a proroka Eliáše. Neboť oba, blahoslavená Panna i prorok, žili z hluboké víry, že Bůh je s námi a že celý náš život má původ i cíl v Bohu. U nich se můžeme naučit, že jen tehdy plně lidsky žijeme, když dovolíme Bohu, aby v našem životě byl „Bohem“.
(…)
Od proroka Eliáše se učíme ohnivé horlivosti pro živého a pravého Boha
a ochotě statečně vydávat svědectví o jeho přítomnosti, působící i v sekularizovaném světě.
Čl. 15
Díváme-li se takto na náš úkol, pak obnoveným stylem a způsobem odpovídajícím naší době pokračujeme v eliášské a mariánské tradici: v eliášské, protože musíme být vnímaví pro prorocko-charismatický prvek a ochotně a s vírou přijímat a uskutečňovat slovo Boží; a v mariánské tradici, protože dosvědčujeme živou přítomnost Mariinu v dějinách spásy, a tím spolupůsobíme při Kristově vtělení v dnešním světě.
Velký význam pro vztah karmelitánů k Eliáši a k počátkům řádu měla (v pořadí pátá) Rada provincií, která se konala v říjnu roku 1979 pohostinsky u bosých bratří na hoře Karmel. Závěrečný dokument nazvaný „Návrat k pramenům“ se na Eliáše zaměřuje celou třetinou svého obsahu. Tento list měl pak velký vliv do budoucna.
S odstupem několika dalších let vyšel dokument pro výchovu v karmelitánském řádu:
RIVC z r. 1988
Jeho text, týkající se vztahu karmelitánů k proroku Eliáši, zní:
Eliáš a Maria – inspirativní postavy
17. Eliáš je prorok žijící v samotě, který žízní po Bohu a žije v jeho přítomnosti. (20) Je mystikem, který se po dlouhé a namáhavé cestě učí číst nová znamení přítomnosti Hospodinovy. (21) Je člověkem kontemplace, který je stravován žhoucím zanícením pro Boží svrchovanost. (22) Karmelitán je jako on mužem pouště (23); i on přijímá samotu jako prostředek k tomu, aby mohl naslouchat a přijmout ve vlastním životě Slovo Boží. (24)
18. Eliáš je prorok, který má účast na životě lidu. Bojuje proti falešným modlám a přivádí lid k věrnosti jedinému pravému Bohu. (25) Je solidární s chudými a vyhnanci (26) a brání ty, kteří trpí násilí a nespravedlnost. (27)
Na první pohled je zřejmé, jak věrně se nyní pohled karmelitánů na Eliáše nyní drží toho, co říká Písmo.
Dalším důležitým impulsem byla kniha Ohnivý prorok (Prophet of fire), kterou napsal někdejší generál řádu P. Kilián Healy. Vyšla v roce 1990 a napsal ji především pro novice a pro laiky.
Mezníkem v pohledu Karmelu na Eliáše byl také seminář karmelitánských odborníků z celého světa, konaný v dubnu 1991 v USA. Příspěvky, které byly v rámci setkání proneseny, vydal Paul Chandler O.Carm., péčí řádového nakladatelství v Římě ještě v témže roce ve sborníku nazvaném A journey with Elijah.
Jiným velmi cenným dílem pro studium karmelitánské tradice je antologie textů s eliášovskou tematikou, kterou vydal v Římě karmelitán historik Emanuel Boaga pod názvem Nello spirito e nella virtu di Elia. Představuje bohatý zdroj původních svědectví z různých staletí dějin řádu.
Stanovy řádu z r. 1995
Převzaly s nepatrnými obměnami celý text RIVC 1988. Pouze jedna věta, která byla uvedena ve výše citovaném textu, ve Stanovách chybí a je v nich rozvedena v delší odstavec.
25. Všechno, čím nyní toužíme a zamýšlíme být, vidíme uskutečněno v životě proroka Eliáše a blahoslavené Panny Marie. Oni totiž, každý svým způsobem, „měli stejného ducha, (…) stejnou formaci, stejného učitele: Ducha svatého.“ (28) Když se díváme na Marii a na Eliáše, můžeme snáze pochopit, niterně přijmout, žít a zvěstovat pravdu, která nás osvobozuje. (29)
26. Eliáš je prorok žijící v samotě, který uchovává žízeň po jediném Bohu a žije v jeho přítomnosti. (30) Je člověkem kontemplace, uchváceným žhoucím zanícením pro Boží svrchovanost, (31) jehož „slovo plálo jak pochodeň.“ (32) Je mystikem, který se po dlouhé a namáhavé cestě učí číst nová znamení přítomnosti Boží. (33) Je prorokem, který zasahuje do života lidu a vede lid v boji proti falešným modlám zpět k věrnosti smlouvě s jediným Bohem. (34) Je prorokem solidárním s chudými a opomíjenými a brání ty, kteří trpí násilí a nespravedlnost. (35)
Od Eliáše se karmelitán učí být mužem pouště, nerozděleného srdce, stojícím cele před Bohem, zcela oddaným službě Bohu, člověkem, který si bez kompromisů zvolil Boha a plane zanícením pro Boha. Jako Eliáš také karmelitán věří v Boha, nechává se vést Duchem a Božím slovem, přijatým do hloubi vlastního srdce, aby dosvědčoval Boží přítomnost ve světě – tím, že dovolí, aby Bůh byl v jeho životě skutečně Bohem. (36) A konečně vidí karmelitán v Eliáši, spojeném s hloučkem jeho prorockých učedníků, vzor bratrství žitého v komunitě, (37) a učí se spolu s ním být prostředníkem Boží něhy vůči nuzným a pokorným. (38)
Poznámka č. 36 u slov: (karmelitán po vzoru Eliášově) „dovolí, aby Bůh byl v jeho životě skutečně Bohem“ obsahuje odkaz na několik vnitrořádových dokumentů z poslední doby, tedy tato věta textu odráží vývoj pohledu na proroka Eliáše v posledních desetiletích. Zmínka o Eliáši jako vzoru bratrství je novinkou a je podložena odkazy na Institutio primorum monachorum.
Shrnuto do bodů:
- Eliáš je karmelitánům vzorem bytostné oddanosti Bohu, v níž mají určující význam víra, otevřenost Duchu svatému a Boží slovo;
- ačkoliv to tu není přímo zmíněno, můžeme mít za to, že se tu odráží také proměna v chápání kontemplace, k níž došlo v řádových dokumentech v posledních desetiletích; zatímco dříve byla kontemplace ztotožňována s modlitbou, po druhém vatikánském koncilu je chápána šířeji ve smyslu zkušenosti Boží blízkosti, jak ji může člověk zažít při různých činnostech a situacích;
- Eliáš je vzorem bratrství a komunitního života;
- opakuje se poukaz na pomoc vůči chudým a potřebným.
Chris O´Donnell ohledně eliášské výpovědi těchto stanov uvádí čtyři příznačné rysy: (39)
- ukazují Eliáše na základě důkladnější znalosti karmelitánské tradice; „odkrývají nové poklady našeho dědictví“;
- stavějí na současné biblické a teologické vzdělanosti;
- sledují znamení času;
- jsou otevřené budoucímu vývoji.
Novým rysem také je, že v čl. 96 je Eliáš dán za vzor dialogu se židy a muslimy.
RIVC z r. 2000
Čl. 46 a 47 se výslovně odvolávají na Stanovy z r. 1995, i když přímá textová závislost tu patrná není. Kromě zajímavé formulace, kterou jsme citovali již výše, nepřináší text nové pohledy.
Řehole karmelitánského třetího řádu z r. 2003
Tento dokument je pozoruhodný tím, že vykresluje eliášskou karmelitánskou spiritualitu pro okruh laiků.
Karmelitánští laici sdílejí rovněž vášeň proroka Eliáše pro Pána a pro jeho práva. Jsou připraveni hájit i nespravedlivě pošlapávaná práva člověka. Od proroka se učí všechno opustit, pohroužit se do pouště a nechat se očišťovat. Jsou pohotovi setkat se s Pánem a přijmout jeho Slovo. Cítí se puzeni jako prorok prosazovat pravou zbožnost proti falešným modlám. S Eliášem se karmelitánští laici učí vnímat přítomnost Pána, který se člověka zmocňuje mocně a něžně, který je týž včera, dnes a navěky. Posíleni touto přetvářející a oživující zkušeností jsou karmelitánští laici schopni se znovu střetnout se skutečnostmi světa s jistotou, že osud každého člověka i dějin má v rukou Bůh. (40)