III. Spis „De institutione…“ Filipa Ribota
Spis Institutio primorum monachorum (Deset knih o založení a charakteristických rysech karmelitánských řeholníků) vznikl na konci 14. století, kolem roku 1370. Jeho vliv na karmelitány mnoha generací byl veliký. Sepsal ho pravděpodobně katalánský provinciál Filip Ribot jako formační spis určený pro novice a pro bratry.
V druhé kapitole tohoto spisu se mluví o cíli řeholního života. Vysvětluje se pomocí veršů 1 Král 17,2-7 obsahujících Boží pokyn Eliášovi:
„Stalo se k němu slovo Hospodinovo: ‚Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerít proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.‘ Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno, i chléb i maso večer a z potoka pil. Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště.“
Filip Ribot rozlišuje dvojí cíl řeholního života:
Totiž jeden, kterého dosahujeme naším úsilím a cvičením ve ctnostech za pomoci Boží milosti. Ten znamená: nabízet Bohu srdce svaté a čisté od každé poskvrny hříchu. Tohoto cíle dosahujeme, jsme-li dokonalí a skrytí u Kerít, to znamená skrytí v oné lásce, o níž moudrý řekl: Všechny chyby přikrývá láska. Bůh chtěje, aby Eliáš dospěl k tomuto cíli, řekl: Skryj se u potoka Kerít.
Jméno Kerít je tu vykládáno ve spojení s latinským caritas – láska, proto: skryj se v lásce. Toto je první cíl – aby člověk podal Bohu čisté srdce.
Druhý cíl řeholního života je nám dán jako nezasloužený Boží dar. Totiž nejen po smrti, ale též v tomto smrtelném životě jakýmsi způsobem okoušet v srdci a zakoušet v mysli moc božské přítomnosti a sladkost nebeské slávy. To pak znamená pít z potoka Boží rozkoše. Tento cíl slíbil Bůh Eliášovi, když řekl: Z potoka budeš pít.
Takové vyjádření nám zní určitě jako zastaralé, středověké, ale co do jádra věci onen dvojí cíl zůstává týž. Na jedné straně stojí naše snaha, úsilí o obrácení a na druhé straně každý z nás potřebuje vnitřní setkání s Bohem, zkušenost Boží přítomnosti.
Dále se z tohoto úryvku Písma vykládá Eliášova cesta, tzn. postup v řeholním životě:
- „Jdi odtud.“ To je vyloženo jako jakési naznačení slibu chudoby: Eliáš se má zříci všeho, má se zříci svého domova, všeho, co tvoří jeho bohatství.
- „Obrať se proti východu.“ (Výraz: obrať se „proti“ východu pochází z latinského textu, v původním hebrejském znění Písma najdeme „obrať se na východ, směrem k východu“.) To se vykládá: obrať se proti východu = proti žádostivosti svého těla. Proti porušení způsobenému hříchem, který člověk nosí v sobě. Obrátit se proti východu znamená obrátit se proti tomu, co je v člověku špatného.
- „Skryj se u potoka Kerít…“ Jméno Kerít se vykládá ve dvojím smyslu. Nejprve jako odloučení – z hebrejského slova kárat, odseknout. V tomto případě to znamená, že ten, kdo chce žít tak, jako žil Eliáš, kdo chce žít mnišským životem, musí se odloučit od lidí, odejít z města. Život mimo město, to byl opravdu život v samotě. K odloučení patří podle výkladu Filipa Ribota i celibát. Takže věta „Skryj se u potoka Kerít“ odpovídá slibu čistoty a životu v samotě. Druhý význam, v jakém se vykládá slovo Kerít, mimo zmíněného odloučení (hebr. kárat), je láska (lat. caritas). „Skryj se u potoka Kerít,“ znamená: člověk se má skrýt v lásce, v lásce Boží.
- „…proti Jordánu.“ Jordán se vykládá jako sestup. To je odvozeno z hebrejštiny od slovesa járad, sestupovat. Jméno Jordán má stejný kořen. Člověk se má skrýt v lásce a nesestupovat do hříchu. Sestupem do hříchu sestupuje člověk od důstojnosti obrazu a podoby Boží do bídy a hanby. Od tohoto sestupování je třeba se oddělit – skrýt se v Kerít.
- „Z potoka budeš pít“: pít z potoka souvisí s tím, že je třeba zcela se ukrýt u toho potoka. Dospět k dokonalé lásce (srovnej užití tohoto výrazu ve formuli řeholních slibů!). Člověk se má odloučit od všeho, co mu v dosažení tohoto cíle může překážet. A za takovou překážku považuje autor jednak bohatství, ale také manželství.
- „Přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.“ Protože člověk sám nevytrvá. Havrani nebo krkavci, to jsou proroci nebo učitelé. Jsou černí, to znamená: jsou si vědomi, že jsou hříšní lidé. To, že krmí svoje mladé – zde krmí Eliáše -, znamená: sytí svoje žáky, dávají jim jíst. Prorok vyučuje svoje žáky, jako havran sytí svoje mladé. Proročtí žáci se musí pokládat za mláďata, za děti. Neboť jak se říká v žalmech: „Bůh dává pokrm krkavčím holátkům, když k němu křičí,“ (Ž 147,9) – Bůh živí maličké.
Nakonec Institutio říká, že Eliáš toto všecko v životě naplnil. „Šel tedy a učinil, jak mu řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer, a z potoka pil.“
Na závěr můžeme uvést jeden verš z komentáře blahoslaveného Jana Soretha (+ 1471). On nejprve ukazuje, že Eliáš opustil svět, otcovský dům, rodinu, žil v čistotě, chudobě a poslušnosti a naplněn láskou – to je karít, kerít – dospěl k dokonalosti. Bl. Jan Soreth pak doslova píše: „Nevidíte bratři, že řehole našeho zasvěcení byla od Boha prvně dána Eliášovi ve zkrácené podobě?“
Podle bl. Jana Soretha jsou tedy zmíněné verše Písma jakýmsi shrnutím naší řehole.
A tedy: Eliáš je otec a vzor poustevnického života.
Další význam spisu F. Ribota spočívá v tom, (11) že těsně spojuje vztah karmelitánů k Eliáši s jejich vztahem k Panně Marii, jak to před ním naznačili už Jan Baconthorpe a jiní karmelitánští spisovatelé:
- Eliáš je zakladatel řádu, ale také první, kdo uctíval Pannu Marii;
- v obláčku na Karmelu mu totiž údajně bylo dáno poznat, že Maria se narodí, že bude pannou; karmelitány Eliáš založil proto, aby ji ctili
- Eliáš byl první celibátník Starého zákona a Maria svým panenstvím jej následovala, podobně jako karmelitáni; pro tuto příbuznost vůči Eliáši jsou karmelitáni Marii bratřími a ona jim sestrou.