II. Po příchodu do Evropy
V Evropě se karmelitáni ocitli ve zcela jiné situaci: byli malým společenstvím, které nikdo neznal. Museli se věrohodně představit tomu prostředí, do nějž přicházeli: od biskupů a vladařů až po prosté lidi, které žádali o almužnu.
Významným činitelem byla přitom velká „konkurence“ mnoha dalších podobných společenství, z nichž některá svými napjatými vztahy s hierarchií nebo svými bludařskými rysy vyvolávala atmosféru všeobecné opatrnosti a nedůvěry. Z toho vyplynula pravidelná otázka, která zaznívala při setkání věřících s žebravými bratry: „Jakého řádu jste? Od koho a jak vznikl váš řád?“
Zachovala se nám písemná odpověď karmelitánů na tyto otázky, jak byla vložena do prvních stanov řádu, které se dochovaly. Text nazývaný Rubrica prima pochází z akt generální kapituly, konané v Londýně v roce 1281, ale pravděpodobně je starší, někteří odborníci soudí, že pochází z doby ještě před úpravou řehole v roce 1247.
Protože totiž mladší bratři v řádu neumějí
odpovědět podle pravdy
těm, kdo se ptají čí iniciativou (od koho a kdy) a jakým způsobem vznikl náš řád,
chceme za ně takovým zanechat písemně tuto odpověď.
Prohlašujeme a podle pravdy dosvědčujeme,
že od doby Eliáše a Elizea,
kteří ve zbožnosti přebývali na hoře Karmel,
svatí otcové jak Starého tak Nového zákona,
pro kontemplaci nebeských věcí praví milovníci samoty téže hory,
tam u pramene Eliášova
beze vší pochyby chvályhodně prodlévali
ve svatém pokání, bez ustání projevovaném svatými plody.
Jejich nástupce v době Inocence III.
Albert, patriarcha církve jeruzalémské,
shromáždil v jedno společenství,
napsal jim řeholi,
kterou papež Honorius, nástupce téhož Inocence,
a mnozí jeho nástupci
svědectvím svých bul velmi ochotně potvrdili
a tento řád schválili.
V jejíž profesi
my, jejich následovníci,
v různých částech světa
sloužíme Pánu
až do dnešního dne.
Několik vysvětlujících poznámek k textu:
- pramen je nazván výslovně Eliášův, předpokládá se návaznost mezi Eliášem a karmelitány: Karmel byl vždy místem přitahujícím horlivé věřící;
- lákadlem karmelských míst byla tamější samota jako prostředek ke kontemplaci;
- oni poustevníci tam žili „chvályhodně“ – laudabiliter, tedy ne regulariter, to znamená: neměli po stránce svého postavení ještě status řeholníků;
- in sancta paenitentia, tedy v obrácení, jaké známe z kajícnického hnutí 12. a 13. století.
Karmelitáni se tedy od počátku odvolávali na to, že Karmel byl vždy oblíbeným místem pro život ve zvláštní oddanosti Bohu. Tradice tohoto života na Karmelu není ještě pojímána nijak sevřeně, blíže se tu nepopisuje.
Ve zmíněném „konkurenčním soupeření“ s ostatními řády, především s mendikanty, se ukázalo, že karmelitáni se nemohou prokázat výraznou postavou zakladatele. To se jevilo jako citelný nedostatek. Přitom útoky byly nevybíravé: bylo jim předhazováno, že jsou spurii, nemanželští synové. Možná to nebyl jediný vliv, jemuž byli vystaveni; jisté je, že své spojení s Eliášem začali chápat a vysvětlovat mnohem těsněji:
- považovali se za přímé pokračovatele proroka Eliáše, Elizea a prorockých žáků,
- Eliáš se tak pro ně stal zakladatelem (podobným Františkovi pro minority nebo Dominikovi pro dominikány); roku 1337 Jan de Cheminot (ve spise Speculum) nazývá Eliáše a Elizea výslovně „zakladately karmelitánů“,
- v tomto pohledu pak karmelitánský řád byl nejstarším řádem v církvi vůbec, existujícím již od doby starozákonní;
- veškerý asketický život na Karmelu a potažmo ve Svaté zemi vůbec si karmelitáni přisvojili jako vlastní historii svého řádu; mnozí proroci a světci byli zpětně považováni a vydáváni za karmelitány (byli vsazeni do řetězce kontinuity od Eliáše až po dobu Alberta Jeruzalémského).
To otevřelo prostor pro spekulace o vztahu různých biblických postav ke karmelitánům a k legendickému zpracování těchto témat:
- návštěvy Panny Marie u bratří na Karmelu,
- údajný kontakt svaté Rodiny s Karmelem,
- obrácení karmelitánů k víře v Pána Ježíše při kázání sv. Petra o letnicích atd.
Pokusím-li se zaměřit na podstatu a formulovat z toho inspiraci pro nás: karmelitáni odmítali představu, že náš vztah k Eliáši je jen „nějaký“- neurčitý a že naše návaznost na Eliáše je vzdálená. Hájili přesvědčení, že naše spojení s prorokem Eliášem je těsné. Tím se toto spojení stalo ještě těsnějším.
Názorný je tento posun v listu Universis christifidelibus, v tom, jak upravuje text převzatý z nám už známé Rubrica prima….
…od doby proroků Eliáše a Elizea,
kteří ve zbožnosti přebývali na hoře Karmel,
svatí otcové Starého zákona,
pro kontemplaci nebeských věcí praví milovníci samoty téže hory,
tam u pramene Eliášova
chvályhodně prodlévali
ve svatém pokání, bez ustání projevovaném svatými plody,
jako praví synové proroků očekávajíce vykoupení Izraele
až do vtělení Páně.
Poznámky k textu:
- je vynechána zmínka o otcích Nového zákona (o jejich době bude v listu řeč později)
- karmelitáni jsou ztotožněni se „syny proroků“, zmíněnými ve 2 Král 2,5; proto je vloženo k Eliáši a Elizeovi výslovné označení, že jsou proroky.
Nám – s odstupem tolika staletí – se tu vynořuje evangelijní scéna, kdy Pán Ježíš výkřik chvály ohledně pokrevního příbuzenství opravuje slovy: „Spíše jsou blahoslaveni ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho“ (Lk 11,27).