Vita Antonii
Jedním z takových klasických textů raně mnišské spirituality je jistě Athanasiova Vita Antonii (VA). (2) Je to kouzelný text, který Athanasios (275 – 373) napsal na žádost západních mnichů, aby je povzbudil k následování. Kniha měla a má stále nečekané efekty v životech svých čtenářů. Stačí zmínit Augustina, Ignáce a nespočet dalších, kteří byli četbou osloveni a strženi.
V životopisu se eliášovské, případně eliseovské téma objeví několikrát. Hned v počátečních kapitolách se Eliáš objevuje jako inspirátor mnišského pamatování na Boha: „Pamatoval také na slova proroka Eliáše: ´Živý je Hospodin, před jehož tváří dnes stojím´ (1 Král 17,1;18,-15). Byl si vědom toho, že slovem ´dnes´ se neměří minulost, a proto jakoby vždy opět začínal, denně se snažil vypadat tak, aby se mohl ukázat před tváří Páně: to je mít čisté srdce a být pohotový uposlechnout jeho vůle, a nikoli jiného. Říkal pak sám sobě: Je třeba, aby se asketa učil vidět vlastní život jako v zrcadle podle života velkého proroka Eliáše.“ (VA 7)
Druhá zmínka je vykreslena v souvislosti s Antonínovými plány odejít do ještě větší skrytosti a odloučenosti (anachorein). Antonín sedí na břehu řeky, čeká na loď, aby odplul, a najednou zaslechne hlas: „Antoníne, kam kráčíš a proč?“ Antonín vysvětluje důvod, a hlas mění jeho původní plán: „Jestli odejdeš do Horních Théb a dokonce sestoupíš do Bukolie, tvé nesnáze budou větší a ještě se zvýší. Pokud skutečně chceš setrvávat v pokoji, jdi do vnitřní pouště.“ (VA 49) A tu jsme u jasně eliášovského motivu. K Eliášovi promlouvá tichý hlas, on odpovídá a dostává pokyn odejít do pouště: „Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: ,Co tu chceš, Eliáši?‘. Odpověděl: ,Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.‘ Hospodin mu řekl: ,Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti.‘“ (1 Král 19,13-15) Eliášovský motiv přebývání na hoře (2 Král 1, 9) je pak na několika dalších místech zopakován. (VA 59, 60, 66, 93)
Také Athanasiovo upřesnění, že buď on sám či spíše ten, od něhož přebíral informace a „který ho [Antonína] často vídal, mnohé se od něho naučil, když ho jako učedník následoval a lil mu na ruce vodu“ (VA Prolog), (3) odkazuje na vědomí souvislosti mezi prorockým učednictvím Elizeovým (srov. 2 Král 3,11). Také zmínka o plášti, který Antonín na smrtelném loži odkazuje Athanasiovi (VA 91) je jen potvrzením těchto souvislostí. Elizeus získává při Eliášově nanebevzetí jeho plášť, což je znamením, že dědí jeho ducha (2 Král 2,13.15). Ostatně mnišský oděv byl na mnoha místech oděvem velmi blízkým oděvu prorockému. Navíc je možné, že eliášovské téma je skryto i za vyprávěním o boji Antonínově s filosofy a heretiky (VA 72-82), podobně jako bojoval Eliáš s nepřáteli Boha Izraele (srov. 1 Král 18-20, 2 Král 1). Mniši se chápali a chápou jako následovníci a žáci proroků.
Staré životopisy mnichů se často snažily představit svého hrdinu jako biblického spravedlivého muže. A Eliáš tu figuruje výrazně. Např. Eustratios z Cařihradu v životopise Eutychia připomíná, že se dal mnišskou cestou askeze pouště, aby kráčel ve stopách Eliáše a Jana Křtitele, (4) Život Syméona Stylity připomíná, že odešel na horu motivován Eliášem, (5) Cassianus představuje Eliáše a Elizea jako modely anachorétského života, (6) Jeroným v dopise Paulínovi, po tom, co vyjmenoval velké mnišské vzory, připomíná autoritu Písma a píše: „Prvním vzorem mezi všemi je Eliáš, Elizeus je také náš, našimi vůdci jsou synové proroků, kteří žili v přírodě a v poušti či si stavěli stany u jordánských vod.“ (7) A Sozomenos ve svých Dějinách, nazývaje mnišský život filosofií, říká: „Tato vynikající filosofie měla svůj počátek, jak tvrdí někteří, u proroka Eliáše a Jana Křtitele.“ (8) V citacích bychom jistě mohli hojně pokračovat, ale učinili tak již jiní a stačí na jejich práce odkázat. (9)