Samota a mlčení
K dalším v patristické literatuře zmiňovaným rysům eliášovské spirituality patří samota a mlčení. Poušť má už v Bibli dvojí význam. Je jednak místem tvrdých zápasů s démonskými silami, jednak místem Božího zjevování. Tuto dialektickou tvář pouště hezky popsal jeden z nejstarších egyptských mnichů Amonas (Amún). „Od chvíle porušenosti duše nemůže Boha správně poznávat, nevzdálí-li se od lidí a vší rozptýlenosti. Uvidí útok těch, kteří proti ní bojují, a zvítězí-li (…) Duch Boží v ní bude přebývat a veškerá námaha bude proměněna v radost a jásot. Během těch bojů bude zakoušet trápení, soužení a mnoho dalších různých nepříjemností, ale ať se neděsí, neboť nezvítězí nad tou, jež žije v samotě. Proto naši svatí otcové, jako Eliáš Thesbitský, Jan Křtitel a další, se uchýlili na poušť (…) žijíce ve velké samotě, začala v nich přebývat božská ctnost. Teprve pak je Bůh poslal mezi lidi, když již měli ctnosti, aby sloužili k užitku a vzdělání lidí a léčili jejich slabosti, [nyní] byli lékaři duší a mohli léčit jejich neduhy.“ (17)
Poušť také vytváří atmosféru mlčení, jež je podmínkou intimního setkání s Bohem a života „pravé filosofie“. Cassianus to popisuje výstižně. „Někteří směřují svá úsilí k tajemství pouště a čistotě srdce. Takovými byli kdysi Eliáš a Elizeus; za našich časů to jsou blažený Antonín a ostatní, kteří sledují stejný cíl. O nich víme, že prožívali velice blízké spojení s Bohem v mlčení a samotě.“ (18)