Chudoba
Staré mnichy inspiroval také prostý a chudý život proroka Eliáše. Je zajímavé, že chudoba byla ve Starém zákoně, alespoň v některých vrstvách, spíše znamením Boží nepřízně. Teprve později, u proroků a ve spiritualitě Žalmů, začíná mít duchovní význam. Eliášovu chudobu popisuje Bible nepřímo. Odíval se chudě, chodil v „chlupatém plášti a bedra měl opásaná koženým pásem“ (2 Král 1,8). Místo trvalého bydliště není známo (1 Král 18,12), jedl skromně, byl solidární s chudými, vdovou ze Sarepty, s Nábotem (srov. 1 Král 17,8-24;21,1n), Elizeus také opouští vše pro službu Hospodinu. Mnišství má od počátku ve svém základu toto zřeknutí se vlastnictví kvůli následování Ježíše. To má jistě i svůj prorocký rozměr. Hezky popisuje chudobu Eliášovu Jan Chrysostomos:
„Žil v krajní chudobě, neměl ani potřebné jídlo, musel si je jít vyžebrat ke vdově a Sidóňance, natahoval ruku a prosil o kousek chleba, aby přežil. Jeskyně byla jeho domem, oděvem mu byl chlupatý plášť, země mu sloužila jako stůl. Rodiče neznámí, neznáme ani jejich jméno, byl z chudé země, vedl tvrdý život. To mu však vůbec nebránilo, aby dospěl k té nejzářivější ctnosti.“ (34) Na Eliášovu chudobu jako vzorový model pro mnichy odkazují i další autoři. (35)
Eliáš jako chudý člověk je také solidární s chudými, Nábotem, vdovami. Toho si všímala i židovská exegeze, to je také součástí dnešních karmelitánských textů: Eliáš jako prorok je „solidární s chudými a vylučovanými, brání ty, kteří trpí zneužíváním moci a nespravedlností“. (36) V patristické literatuře se však toto téma neobjevuje.
Syrští mniši byli také vnímaví pro eliášovský poutnický charakter, jenž je s chudobou viditelně spjatý. Chudý pocestný následující Krista plní jako Eliáš své prorocké poslání. To je v pozadí toho, co se nazývalo exeniteia, opuštění vlasti, domova, přirozených vazeb a odchod do ciziny, do neznámých vztahů. Mniši egyptští, kteří byli vázáni na své příbytky a cely, nenavazovali na tento pocestný eliášovský model. Svou chudobu spojovali spíše s životem chudých egyptských zemědělců, kteří se živili tvrdou manuální a zemědělskou prací.
Stará mnišská a patristická literatura si všímá i Eliášova postu, který často spojuje s čtyřicetidenním postem Ježíšovým. Často se odvíjí od poetické scény hladem zmořeného a po smrti toužícího Eliáše, posíleného pokrmem na čtyřicetidenní pouť k Boží hoře (1 Král 18,4-5). Půst je chápán jako příprava na Boží zjevení, na kontemplaci. „Veliký Mojžíš, který mluvil s Bohem a přijal zákon, se postil. Podobně i veliký Eliáš, který si zasloužil vidět Boha, se postil a nakonec byl vzat do nebe. Také Daniel, byť byl mladý, si zasloužil poznat tajemství, i on se postil a rozpoznal v Božím zjevení tajemství krále.“ (37) Tertullián připomíná, že půst připravil Eliáše na poznání tajemství. (38) „Ovládání činí Boha společníkem člověka.“ (39) Podobně i jiné texty mluví o tom, že půst činí člověka Božím přítelem. Půst také umocňuje mocné činy Eliášovy, posiluje ho v zápasech se zlem. „Díky postu svatý Eliáš rozkazoval prvkům. Měl sílu držet nebe zavřené po tři roky a tři měsíce, spolu se slovem nechal sestoupit oheň s nebe (…) Bůh věděl, že jeho prorok by bez formace ve škole postu nezvítězil nad nástrahami ďáblovými.“ (40)
A konečně je půst jakousi předchutí návratu do ztraceného ráje, okoušením andělského života, anticipací eschatologické budoucnosti. Je protestem proti činu Adamovu, který jedl zapovězené a byl z ráje vyhnán. (41) Postem Eliáš dosáhl svobody a mohl se neskrýt před Bohem, mohl se dostat znovu v ohnivém voze do nebe.