Eliáš jako vzor

Vzor proroka

U Lukáše se určité rysy Eliáše objevují také u Ježíše, dle teologického schématu „jako na začátku (ve SZ), tak i nyní (v NZ)“. Zde jsou styčné body:

  1. symbolika ohně („bude křtít ohněm a Duchem“ – 3,16)
  2. odmítnutí od „vlastních“ a přijetí u pohanů (Lk 4,23-27)
  3. podobné zázraky (Lk 4,24-26; 7,11-17 – srv. 1 Kr 17,18-24; Lk 9,51-56 srv. 2 Kr 1,9-16)

Vzor modlitebníka

Tento pohled nacházíme v listech, a sice ve dvou textech: Řím 11,1-4 a Jak 5,16-18.

Římanům 11,1-4

„Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl. Nevíte z Písma, jak si Eliáš Bohu naříká na Izrael? ‘Hospodine, proroky tvé pobili a oltáře tvé pobořili, já jediný jsem zůstal, a také mně ukládají o život!’ Jakou však dostal odpověď? ‘Zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Baalem. ’“
V kontextu o spáse Izraele Pavel připomíná osobnost Eliáše, jeho nářek nad zkázou národa. Eliáš se modlí jako typický hebrej, vylévá své srdce před Hospodinem. Je možné vyjmenovat mnoho takových žalmů vylévání nářků, snad jen jeden na ukázku (Žalm 74,1-12):

Proč jsi nás, Bože, nadobro zavrhl, proč dýmá tvůj hněv proti ovcím, které paseš?
Pamatuj na svou obec, kterou sis kdysi získal, na svůj kmen, který sis vykoupil do vlastnictví, na horu Sión, kde ses usídlil.
Zaměř své kroky k dávným troskám: nepřítel ve svatyni všechno zničil.
Tvoji protivníci hlučeli uvnitř svatého místa, své korouhve tam vztyčili na vítězství.
Jsou podobni těm, kdo v houštině mávají sekyrou, hned širočinou a kladivem rozbíjejí všechny její brány.
Tvou svatyni vydali ohni, až do základů znesvětili příbytek tvého jména.
Řekli si v srdci: „Vyhubme je naráz, spalte všechny Boží svatyně v zemi!“
Už nevidíme svá znamení, nemáme proroka a nikdo z nás neví, jak dlouho ještě.
Jak dlouho se bude, Bože, protivník rouhat, jak dlouho bude nepřítel neustále tupit tvé jméno?
Proč odtahuješ svou ruku a svou pravici necháváš ležet v klíně?
Bůh však je mým králem od pradávna, tolikrát popřál vítězství v zemi.

Aplikace

Eliáš, podobně jako žalmisté, jednoduše vylévá své srdce: „Hospodine, proroky tvé pobili a oltáře tvé pobořili“. Komu leží na srdci osud svého národa, může naříkat v modlitbě podobně jako Eliáš.
„Oltáře tvé pobořili“: tato věta se dá dokonce převzít doslova i v naší situaci, vždyť mnohé zříceniny kostelů zejí prázdnotou! A kolik kněží či křesťanů se nechalo odvést od Krista, kolik jich zakouší pohrdání a nepřijetí!
Jakou můžeme dostat odpověď? „Zachoval jsem věrné, kteří nesklonili kolena.“ Je krásné ne slyšet, ale spíš vidět, jak Bůh má dost moci i v této zemi, kde se často naříká nad ateismem, lhostejností, nedostatkem povolání, nepřízní ze strany státu. Ano, i přesto přese všechno jsou tady mnozí lidé, kteří jsou upřímně oddáni Kristu. A to nás může povzbudit podobně jako Eliáše.

Jakubův 5,16-18

„Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu.“
Ve SZ byla živá tradice o mocné modlitbě spravedlivého (např. Mojžíše, kněží, Jozua, soudců, Eliáše). Přitom slovem „spravedlivý“ se myslí ten, kdo je Bohu oddaný.
Jakub (dle svého zvyku) nyní potvrzuje svoji tezi pomocí příkladu z Bible. Eliáš byl v pozdním židovství velmi uctívaný, jednak kvůli nanebevzetí (proto byl považován za přímluvce u Boha), jednak kvůli proroctví o novém návratu. Dokonce chasidi měli jako vzor Eliáše (anebo obráceně – chasid byl považován za nového Eliáše). Eliáš je zde charakterizován jako spravedlivý, ale zároveň jako „člověk nám podobný“ (nevystupuje tedy jako nebeská bytost nebo jako „mimořádně obdařený jedinec“) (12). Moc této modlitby není vyhrazená charismatikům, nýbrž spravedlivým. Není to privilegovaná skupina křesťanů (starších či učitelů), kteří mají monopol v záležitosti modlitby. Tuto výsadu má kterýkoli spravedlivý – není to tedy něco mimo dosah schopností křesťanů jakubovské obce.
V tomto podnětném textu se používá slovesný tvar „energoumené“, příčestí, které se dá přeložit dvěma různými způsoby (13):

O Eliášovi se tu píše, že se naléhavě modlil. Příklady takové modlitby se nacházejí také na jiných místech NZ: Sk 12,5 („Petra střežili ve vězení a církev se za něj stále modlila k Bohu“), Kol 4,12 („Pozdravuje vás Epafras… který o vás stále zápasí modlitbami, abyste stáli pevně a věrně plnili Boží vůli“).

Aplikace

Eliáš byl člověk jako my! Ne „nadčlověk“, světec, dokonalý. Vzor obyčejného člověka bývá přitažlivější než vzor mystika. Nezapomeňme však, že Eliáš je tu představen jako obyčejný člověk, ale zároveň jako člověk oddaný Bohu (tj. spravedlivý). A takový je v ideálním případě i Kristův učedník: slabý, ale oddaný Bohu. A dokonce bychom mohli říci, že ke slabosti patří i hříšnost: křesťan je hříšný, ale spravedlivý zároveň! Simul iustus et peccator! Jakub počítá tedy s lidmi, kteří hřeší, ale přesto znovu a znovu odevzdávají svůj hřích, opouštějí starou cestu, aby se vydali na cestu Boží, cestu evangelia (a v tomto smyslu jsou spravedliví). A v tomto případě je neopodstatněna výmluva: „Moje modlitba nemá smysl, jsem slabý a hříšný!“
Eliáš se naléhavě modlil. Naléhavě znamená… jako slabý! Mohu dovolit, aby určitá záležitost mě tížila, ležela na srdci (proto „nářek“), ale na druhou stranu ne natolik, že by mě srazila k zemi. Nesmí udusit víru a vztah k Bohu! Opravdová, naléhavá modlitba totiž zahrnuje obojí: být ponořen do „problému“, ale zároveň být ponořen do Boha. Jedno bez druhého není evangelní. Být ponořen do problému je (obrazně řečeno) horizontálou bez vertikály, být jen v Bohu je vertikálou bez horizontály (útěk od světa). Ale křesťanský Bůh je vtělený, je člověk (s lidmi) a zároveň Bůh (s Otcem). A vtělený Syn spojuje obojí (člověka i Boha) symbolicky horizontálou a vertikálou kříže.
Opravdově, naléhavě se modlit znamená vidět Boha mocného, Hospodina zástupů, Boha silnějšího než moji nepřátelé, než můj problém. A takovou víru měl právě Eliáš – a proto se naléhavě modlil.
Dalo by se říci, že i vroucí modlitba je projevem Eliášovy horlivosti ve službě Hospodinu. Eliáš byl horlivý (spravedlivý, oddaný „Boží věci“), a proto taková byla i jeho modlitba. Modlitba (anebo služba modlitby) byla jen špičkou ledovce, celkového vztahu k Hospodinu. Pokud je moje modlitba vlažná, pak je třeba si položit otázku, zda to není vlažným vztahem k Hospodinu.

Závěr

Na odkaz Eliáše navazují jak Jan Křtitel či Ježíš (Eliáš jako předobraz eschatologického Proroka), tak (v jiném smyslu) samotní křesťané: pro ně je starozákonní prorok především vzorem Bohu oddaného člověka, který se zasazuje pro Boží věc (horlivou modlitbou – Eliáš je vzor modlitebníka), ale zároveň jim zůstává „blízko“ díky své slabosti.

ze dne karmelitánské spirituality v Praze

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) W. C. Davies – D. C. Allison, Matthew, I, Edinburgh 1988, s. 313.
(2) W. C. Davies – D. C. Allison, Matthew, I, Edinburgh 1988, s. 314 pozn. 44.
(3) W. C. Davies – D. C. Allison, Matthew, II, Edinburgh 1991, s. 258.
(4) „Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: ‘Za koho lidé pokládají Syna člověka?’ Oni řekli: ‘Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků’“.
(5) Marek 9,4 jmenuje Eliáše před Mojžíšem, ale sled u Mt a Lk je přirozenější, protože respektuje časovou posloupnost.
(6) Jiná interpretace viděla v těchto dvou postavách zástupce zákona a proroků. Tato interpretace však skýtá určité těžkosti, protože Eliáš nebyl píšícím prorokem.
(7) Tyto údaje jsou převzaty z W. C. Davies – D. C. Allison, Matthew, II, Edinburgh 1991, s. 698.
(8) Viz Život Eliáše 2,3: „Muži v bílém zdravili nově narozeného Eliáše, zabalovali ho do ohně, dávali mu k spolknutí oheň. Otec Eliášův poreferoval o tom v Jeruzalémě a dostal prorocké slovo: ‘Neboj se, neboť on bude přebývat ve světle a jeho slovo bude soudem’“. Možná že Eliáš je u Mt zmíněn také proto, že se jeho tvář proměnila.
(9) Jak zdůraznili už Markion a Kalvin. Kornelius a Lapide napsal: „Ne Mojžíše, který pominul“. Správně poznamenává Walafrid Strabo: „Mojžíš a Eliáš jsou jen služebníci“. Viz k tomu U. Luz, Matthew 8-20, Minneapolis 2001, s. 398 pozn. 36.
(10) „Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: ‘On volá Eliáše’. Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: ‘Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!’“
(11) Také u Jana (1,21-25) máme důležitou zmínku o Eliášovi: Jan Křtitel, dotázán farizeji, popírá, že je Eliášem nebo „tím Prorokem“ nebo Mesiášem. To vše je Ježíš (podle Bultmanna a Cullmanna).
(12) Schlatter překládá: „Eliáš v sobě neměl zázračnou kouzelnou moc, ale právě modlitba víry mu propůjčila moc“ (citováno v F. Mussner, Der Jakobusbrief, Freiburg 1975, s. 230 pozn. 1). K tomu viz Sk 14,15, kde se v Lystře Pavel a Barnabáš brání, aby byli považováni za bohy.
(13) R. P. Martin, James, Dallas 1988, s. 211-212.