Eliáš jako eschatologická postava
Starý zákon končí proroctvím Mal 3,23-24: „Hle, posílám k vám proroka Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“ Toto proroctví nachází svoji ozvěnu v pozdější knize Sirachovcově (kolem r. 130): „O tobě je napsáno, že s výstrahou přijdeš v určeném čase utišit Boží hněv, aby nevzplanul, usmířit otce se synem a obrodit Jákobovy kmeny“. Z těchto dvou úryvků je patrné, že Starý zákon je otevřený k Novému.
Živé očekávání Eliáše se promítá i v NZ. U Matouše a Lukáše je Jan Křtitel „Eliáš redivivus (oživený)“.
Matoušova perspektiva
Výraz „ten, který má přijít po mně“ (Mt 3,11) připomíná Malachiášovo proroctví o novém příchodu Eliáše (3,1): „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů.“ Podle některých exegetů tento text odkazuje na příchod Eliáše, předchůdce Mesiáše. Avšak proti tomu stojí prosté konstatování, že představa „předchůdce jiného předchůdce“ (tj. Jan Křtitel by byl předchůdcem Eliáše, a ten předchůdcem Mesiáše) není šťastná (1). Ale tento „nově přicházející Eliáš“ nemůže být ani samotný Ježíš, který se nikdy neztotožňoval s tímto starozákonním prorokem (srv. Mk 9,10-13). Navíc v prvním století nenacházíme svědectví, že by postava Eliáše byla totožná s Mesiášem (2).
U Mt tím Eliášem je tedy spíš Jan Křtitel, jak dosvědčuje Mt 3,4: „Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků“ (viz 2 Kr 1,8, kde Eliáš je vykreslen jako „muž v chlupatém plášti, opásaný kolem beder koženým pásem“).
Dalším důležitým textem o Eliášovi je Mt 11,12-14:
„Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. Neboť všichni proroci i Zákon prorokovali až po Jana. A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít.“
Je možné, že samotný Jan Křtitel považoval sebe za někoho podobného Eliášovi (srv. Mt 3,3-4), ale ne za „stejného člověka“ (3). Označení „který má přijít“ skoro jistě odkazuje na Malachiášovo proroctví. Jan, jakožto nový Eliáš, zastával Eliášovu službu, proto přišel v jeho duchu a slávě (srv. Lk 1,17).
Z Mt 16,13-14 (4) je patrné, že Ježíšovo působení se podobalo činnosti proroků. Zároveň vyplývá, že i jiní starozákonní proroci byli očekáváni – Eliáš se však těšil největší popularitě. Domněnka některých židů, že Ježíš se má ztotožnit s Eliášem, je pochopitelná, protože Kristovo působení připomínalo činy onoho proroka první smlouvy (povolání rybářů – 4,18-22; zázračné nasycení velkého zástupu – 14,13-21; volání k pokání).
Událost proměnění Páně (Mt 17,3-13) je velmi významná a pro nás obzvlášť zajímavá proto, že zde vystupuje také prorok Eliáš (5). Ježíš mluví spolu s Mojžíšem a Eliášem (srv. Apokalypsu Sofoniášovu 9,5). Toto sloveso naznačuje, že Ježíš patří do stejné sféry jako ty dvě starozákonní postavy. A stejné sloveso se používá v Ex 34,35 LXX, kde je řeč o Mojžíšově proměnění. Proč jsou zmíněni Mojžíš a Eliáš? Pravděpodobně proto, že se oba setkali s Bohem na Sinaji/Chorebu (6). Tyto dvě postavy se nacházejí spolu na několika místech v židovských komentářích, a to i přesto, že společný výskyt dvou postav je v těch spisech nezvyklé. Dokonce se píše, že Mojžíš a Eliáš jsou si rovni ve všem: oba konali zázraky, oba trpěli, oba (podle tradice) byli ušetřeni smrti, oba se podle očekávání měli vrátit (7). Proto někteří vykládali jejich přítomnost při proměnění jako znamení eschatologické doby. Avšak přesněji by se mělo říci, že Mojžíšova role je primárně typologická (evokuje se téma exodu), zatímco Eliášova eschatologická (naznačuje se, že nastala „poslední doba“). A krom toho byl Eliáš v židovské tradici spojovaný s ohněm a světlem (8).
Ačkoli Mojžíš a Eliáš jsou významné biblické postavy, tak přece jen jsou ve stínu Ježíše: hlas z nebe, Otcův hlas totiž prohlašuje, že je třeba poslouchat Syna, ne Mojžíše či Eliáše (9).
Dále u Matouše nacházíme zmínku o Eliášovi v 27,47.49 (10). Podle tohoto textu se zdá, že Eliáš byl očekávaný také jako pomocník chudých a bezmocných.
Lukášova perspektiva
Stěžejním textem o Eliášovi je Lk 1,13-17:
„(Jan) bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým. A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový.“
Jan zastane roli reformního proroka, proto bude vystupovat „v duchu Eliášově“. Nikde však nepůsobí ty zázraky, které tradice připisuje Eliášovi. Výraz „obrátit srdce otců k synům“ je narážkou na Mal 3,24 a Sir 48,10. Tento výraz se dá klasifikovat jako syndekdoche, přesněji „pars pro toto“ (část označuje celek). V tomto smyslu překládá-vykládá i Mal 3,24 LXX: „obrátit srdce člověka k bližnímu“. Smyslem by pak bylo „obrodit kmeny Izraele“ (11).
Aplikace
Jan Křtitel, novozákonní Eliáš, nám může být inspirací v několika směrech.
- Nesmýšlí o sobě víc, než ve skutečnosti je – smýšlí o sobě střízlivě a pravdivě: „Jsem jen předchůdce, ne Kristus – zachránce, ten, který dává život.“
- Přichází jako ten, kdo hlásá smíření – jak si nevzpomenout na nádhernou modlitbu Františka z Assisi „učiň mě nástrojem svého pokoje, kde je nenávist, ať lásku vnáším“? Jak nevzpomenout na mírumilovné úsilí komunity Sant’Egidio?
- Má připravit lid „ochotný, připravený“. Jak ho následovat? Modlitbou za národ, za církev. A dokonce máme jedince, kteří tomuto „reformnímu úsilí“ sjednotit církev (obrodit nový Izrael) věnovali svůj život, například Magdalenu Sagheddu, která si vzala k srdci velekněžskou modlitbu a nabídla svůj život za sjednocení křesťanů („aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě“ – Jan 17,21).